čtvrtek 18. ledna 2018

Mateřský paradox

Kdysi na vejšce nám Dejv (jak zněla přezdívka jednoho profesora, který proslul svou růžovou košilí vzadu do ruličky) vykládal o spoustě paradoxů. Samosebou jsem je už zapomněla. Jeho osobité vyprávění a ještě osobitější zápočtové testy-zabijáci, mě teď inspirovaly k napsání tohoto článku. Snad se k Dejvovi nedostane a on se neotočí (v hrobě ještě naštěstí není).

Lulu a hory aneb sorry, dítě neuvidíte :)

Když trávíte dny na mateřské doma s kojencem, máte občas chuť vyjít mezi opravdový nepoblinkaný lidi a komunikovat s nimi jinak než hrdelními skřeky. Hned zde nastává první paradox:

Máte chuť vypadnout z domu, kde je podlaha pokrytá různé zvuky vydávajícími hračkami ale na druhou stranu si představíte všechnu tu energii, kterou byste museli vynaložit na opuštění bytu (převléknout sebe i dítě, vyhodnotit náladu dítěte a zvolit vhodný dopravdní prostředek, vzít s sebou kit kdyby se dítě posralo nebo jinak znehodnotilo svoje oblečení, dostalo nával hladu či žízně, nezapomenout bežné věci jako peněženku - abyste nemuseli na kamarádovi somrovat drobný na limonádu, klíče a mobil atd...) a tak máte dilema: jít či nejít, změnit ovzduší a být ještě víc unavený a nebo zůstat v místě kde se v nejhorším můžete s dítětem svalit do postele?


Paradox druhý:

Když už teda buď vyjdete mezi lidi, nebo lidi přijdou k vám, nastávají dvě možné situace:

Máte chuť se sejít s maminou s podobně starým dítětem, navzájem se ujistit že když ještě dělá nebo nedělá to a to, je to normální, v duchu zhodnotit jejího kojence a zkonstatovat, že ten váš je samozřejmě hezčí. Zkrátka probrat všechno okolo dětí. Taková schůzka mívá zpravidla nečekaně rychlý závěr, totiž když jeden z přítomných kojenců začne řvát a vy musíte jít, páč je čas na jídlo nebo spánek, s tím, že ten zbytek (rozuměj všechno ostatní, jen ne dítě), proberete příště. Po takové schůzce se cítíte podivně. Jako byste si povídali sami se sebou, a nařizujete si, že v nejbližší době musíte potkat někoho bezdětného.

Schůzka s bezdětným. Toužíte po ní, ale zároveň nechcete poslouchat, jak si bezdětná osoba užívá života: jak dlouho spí, jak pije alkohol, jak chodí tancovat, vyšívat, na koně, běhat, na masáže. Jak za týden letí na otočku do Singapuru a za měsíc bude stopovat po Novém Zélandu. A když vám vypráví o tom, jak byla nedávno s přítelem na Islandu, máte chuť ji vzít po hlavě posranou plínkou. Jako fakt, nemyslím si: Je to těžké, jsem unavená, ale stojí to za to. Kolikrát si říkám, že chci zpátky svůj život. Ječmínek je poněkud optimističtější, páč tráví dny v práci mezi opravdovými lidmi a chodí si v klidu na záchod, celej den si pije teplý kafe, a tvrdí mi, že je to tím, že je zrovna naše dítě tak "náročný" (hlavně v tom, že v noci vůbec nespí a pořád potřebuje mazlit). Ale zpět k paradoxu. S jednou maminou jsme došly k závěru, že řešením této situace je setkávání se s bezdětnou osobou, která má ale život tak trochu na hovno...necestuje, žije ve stereotypu, má ideálně problémy s chlapama...taková osoba si ráda vyslechne vaše mateřské problémky a sama přihodí nějaké další, popř. poví jak nikam nepojede a jak ten její chlap si nemyje nohy. (nebo jinej "děsnej" partnejrskej problém.)

Teď doufám, že tohle povídání budou brát s nadhledem i kámošky s dětma, i ty bez dětí, i ty s životem na houby :) Protože ať jste jaký jste, bez vás bych už definitivně zpustla a začala chodit po čtyřech, mixovat si jídlo a nosit plenky!

Žádné komentáře:

Okomentovat