Mlíkomouš

A je to venku! Teda "ono" je to venku už tři týdny, ale teprve teď jsem si našla skulinku na napsání nějakého toho blablabla o životě novorozence v kraji smradlavého sýra...pokrašuji v psaní za další dva týdny.

Pokud bych ale měla charakterizovat první dny a týdny s naší Bejby, co nebude sedět v koutě (anonymní čtenáři, Bejby je oficiální blogové jméno, hodně jsem váhala ještě mezi Otesánkem) jedním slovem, které všechno vystihuje, je to rozhodně MLÍKO!

Spokojená koza, ne jako ta moje :)

Už před porodem jsem si všimla sem tam flíčků na pyžamu a zjistila, že už v té době může docházet k únikům "předmléka". Spousta článků varující před císařem a pozdním nástupem mléka mě přijde jako výsměch. Už druhý den od vyklubání se mi najednou začalo vlhnout tričko nalevo při podávání předmléka napravo. Pak se vám prsa nafouknou do baywatch rozměrů a vy na vlastní kůži pocítíte co znamená hláška: kozy jak vozy. 

Kojení není zpočátku žádná sranda a nedivím se, že to tolik holek vzdá. První týden máte totiž bradavky v jednom ohni, vytvoří se na nich prasklinky které vám každé dvě hodiny někdo cucá. Pak taky bolí to plné prso, někdy i tvrdé jako kámen.

Další nepříjemností je nutnost neustálého nošení podprdy, hlavně v noci. Totiž mlíko z vás neustále odkapává. Trochu pomůže horká sprcha a odkapat mlíko do vody, nicméně jakmile vylezete, už to kape zase. Kdyby mě někdo hledal, stačilo by sledovat mléčnou cestičku, jako v Jeníčkovi a Mařence. Po týdnu až dvou se to trochu uklidní a z vás už mlíko nekape a prsa vás nebolí, jenom když kojíte z prava, mlíko teče i z leva, proto musíte pořád nosit jakýsi vycpávky.

No a pak když už to trochu jde, tak zjistíte, že děti mají něco jako růstový skok. Prostě najednou nejedí po dvou hodinách, ale třeba po půl. Vy máte pocit, že vám s mlíkem vyvucává i mozek. Trávíte celý den na kanapi s dítětem u prsu. Kolikrát se ani nestihnu nasnídat a už jsou 4 odpoledne. 

A ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale mlíko! Nevím jak to mají krávy, moje mlíko když trochu zaschne na bryndáku, kalhotech, pyžamku Bejby, povlečení, tričku...tak děsně zapáchá. Uleželej syreček hadr! A to mluvím teprve o čerstvém mlíku, co ještě nikdo nepožil a nevyzvrátil.

Kdo měl tenhle ženiální nápad?

Dalším mlíko problémem je kojení každou hodinu a půl až dvě. Jak mě v těhotenství poroučel můj močový měchýř, nyní mi vládne Bejby a její potřeba sosat. Pokud si začne cpát ručičky do pusy, otáčet hlavu a otvírat pusu jak kapr na suchu do všech směrů a na konec i pořádně hlasitě řvát, je mi jasný, že lidi nelidi, musí prostě kozy ven. Ještě asi nejsem tak otrkaná a tak se snažím plánovat výjezdy na max dvě hodiny, abych se nemusela poohlížet po klidnějším koutku.

Kojení na přání, něco co sblíží matku s dítětem a vytvoří harmonicky vztah...houby. V praxi to znamená že večer unavená Bejby se kolem 7 přisaje a definitivně se vzdá tak kolem půl desáté. Chvíli saje, pak si prdne, krkne a poblije se. Pak si zařve, že chce ještě. Chvíli pije. Usne s prsem v puse, u toho se blaženě usmívá. Opatrně jí odpojím a snažím se odklidit materiál (bryndák a dvě plíny chránící moje tričko a okolí). To jí probere a dožaduje se nášup. A tak to jde někdy i dvě hodiny. Výsledek: já hladová a nervózní, ona nervózní že už vysosala obě prsa a nic tam už není.

Mimochodem, tohle obžerství má za následek, že Bejby láme světové rekordy v přibývání na váze v počtu gramů za týden. Pokud to tak půjde dál, bude se moct brzy zapsat do klubu Bébé sumo, organizovaný místní asociací na podoporu kojení na přání.

kozám zdar!