úterý 23. května 2017

Pobleju je všechny

aneb highlines z mého velrybího života!

Toto jsou ještě jenom sýry a špek :)

1. měsíc

Bydlím se spolubydlící kterou jsem přezdila Dorota Máchalová a taky doufám, že tak dopadne. Napsat o ní příspěvek plánuju už pěkně dlouho. Ve zkratce, hloupější a zároveň zlejší, temnější a zákeřnější osobu jsem doposud nepotkala. Tak jí aspoň v 5 ráno načůrám do panákový skleničky, abych do ní pak ponořila test a objevila dvě čárky, cituji "silný jak dálnice" (prostor pro pochyby zkrátka není). Pak vyměknu a skleničku omeju. Ječmínek i já jsme v šoku. Já myslím, že to dáme, on pochybuje trochu víc. Do smíchu nám není. Je mi na blití a bolí mě břicho.


2. měsíc

Bliju každé ráno, někdy i dopoledne a po obědě. Ječmínek začíná být smířený se situací a vypadá čím dál spokojeněji. Já naopak panikařím a řeším filosofické paradigma: co jsem to udělala (jasně že vím, co je to paradigma!). Jsem ve zkušebce a potřebuju nedat nic znát až do začátku prosince. Do práce chodím jako zombie, i přes to se snažím zapadnout do našeho silně demotivovaného kolektivu (smradi jsou fakt otravný, že já se nechala vyhodit z vejšky, podívej na ty rodiče, ty jsou hnusný, co?), což se mi vůbec nedaří (jednak nejsem tak demotivovaná a negativní, pak taky mám jiné starosti než hodnotit outfit maminek). Smlouva mi plynule přechází na dobu neurčitou.

A taky to naše dítě zažilo koncert The Cat Empire v Paris!

3. měsíc

Dorota mi dělá ze života peklo. Vyvolává nesmyslné hádky a hledá problémy úplně všude. Její kočka má údajně víc práv než já, páč se nastěhovala přede mnou. Nevydržím to a řeknu jí, že se odstěhuju. Ječmínek novou situaci oznámil svým rodičům a ti mají radost. On má taky radost a samým štěstím jim naplánoval společný víkend se mnou, ať se taky poznáme, když už. Víkend proběhne moc dobře (nepoblila jsem jim auto) a rodiče jsou fajn, ufff. Pak jedeme na víkend do Londýna, jsem šťastná ale cítím se jako simulant, když si pořád stěžuju na únavu. 23. prosince v půl 6 ráno běžíme na vlak do Lyonu a já jsem poblila celou ulici u Jardin des plantes. Vánoce trávíme s rodinou, při čemž natočíme video s novinkou též pro bratry a sestru kteří dorazí záhy. Pak jsem taky poznala ještě asi 8 strýčků a 9 tetiček, nespočet bratranců a jednu babičku. Všichni jsou moc milí a to i po tom, když se dozví, že tenhle uprchlík z východu (já) bude patřit do rodiny. Na cestě zpět jsem poblila TGV, heč. Vracím se sama do Nantes, Ječmínek vysedá v Paris, kde bude slavit s kámošema Silvestra. Mě se kupodivu vůbec nechce a představa, že si koupím spoustu jídla a zalezu si sama k němu do postele mě naplňuje pocitem uspokojení. Ráno sněží! 

Nejsem tady!

4. měsíc

Konečně můžeme tak nějak naplno oznamovat novinku a tak oznamujeme.Reakce jsou překvapivě jenom pozitivní. 9. ledna se konečně stěhuju od Doroty. Ještě mi stihne udělat závěrečnou scénu. Jsem pyšná, že se mi před ní podařil utajit můj stav. Pokud hledáte byt, hledejte před Vánoci, nakonec jsme vzali první, který jsme viděli a nelitujeme. Do společného bydlení se mi moc nechce, zvlášť po předchozích zkušenostech. Jak se ale ukazuje, bydlení s Ječmínkem je jedna velká paráda. Jediné, co mi v mém blicím-únavovém režimu úplně nesedí, jsou časté návštěvy kamarádů. Jsem ve stavu, kdy bych nejradši zalezla na několik měsíců někam do nory a tam si v klidu vegetovala či zhynula. Moje potřeby sociálního kontaktu se značně zúžily. 


5. měsíc

Jedeme do čé er aby taky on poznal část mojí rodiny a můj rodný kraj. Co bych jako bývalá průvodkyně pro něj neudělala. Mobilizuju všechny síly a ač jsem volno mezi prací trávila spaním, tady se nezastavíme. Jdeme na Riegrovku, strávíme den v Jizerkách běžkováním, jdeme na skautský ples, na výlet do Skalního města a jako perlička na závěr je noc na Ještědu (ten jsem taky poblila). 

Hrubá Skála a Trosky

6. měsíc

Ječmínek se fakt těší. Mě to všechno docela zmáhá. On mi naštěstí nepřestává opakovat, jak jsem silná a krásná a jak se doslechl, že těhotný jsou protivný a na zabití a že já se pořád směju. Jsem hodně nemocná páč pracuju v semeništi všech chorob, ve škole. V laborce se nestačí divit, na co všechno mě moje gyn testuje. Té opakuji co mi všechno je a doslova toužím po rizikovým těhotenství. Ona opakuje, jak mi práce udělá dobře. V hlavě ji nazývám Madame arbeit macht frei (je k tomu původem Němka). Pořád bliju a v práci jsou na mě hodný. Ječmínek čte knihu o tom, jak utvořit pár na celý život. Já o tom, jak Láďa Zibura přešel Turecko a pak taky Čínu. Tisknu si seznam nezbytného vybavení, který konzultuju s nešílenýma matkama (takovýma, který nemusí mít každý nesmysl). Pomalu kupuju ve slevách miniaturní oblečky a nic to se mnou nedělá.


7. měsíc

Celou tu dobu makáme na bytě. To byste nevěřili, kolik věcí se najde na ulici. Z palet děláme kanape, z prken knihovnu a další nábytek. Ječmínek kouká na videa o porodu. Já čtu knihu o tom, jak nějací borci šli ledovým údolím řeky v Nepálu. Celkem často brečím, jen tak, pro srandu králíkům. Začali jsme předporodní kurs a mě je jasné, že se svojí fobií z injekcí budu muset něco dělat. Taky absolvuju třetí ultrazvuk a dítě má málo vody. Musím proto víc pít. Chodit ven je tím pádem skoro nemožné, pokud nechci močit na ulici. V práci dětem odpovídám na otázku, zda mám dítě v břiše, že ne, že jsem snědla moc sýra. Někdo mi to baští. Občas mě neřádi zaskočí otázkou typu: "kolik bude tvýmu dítěti až se narodí? Mě byl rok!" 

velryba, vorvaň, kosatka, stačí si vybrat jako co se dnes budu cítit!

8. měsíc

Dlouho očekávaná událost, ke které se celé měsíce upínají všechny mé naděje je tady! Vyšla nová kniha od Jo Nesba! Jsou dny v týdnu, kdy nebliju, někdy i dva za týden. Ječmínek má super nápady, tenhle se mu ale hodně nepovedl, aneb chlapi, nikdy si nemyslete, že chtít představit bejvalku vaší současný těhotný, tudíž emočně nestabilní přítelkyni cítící se jako oteklej vorvaň, je dobrý nápad. Brečím dva dny a to k představení nedošlo. Dítě má pořád málo vody a je hlavou nahoru. Naděje, že se otočí, moc není. Vypadá to tak, že mě na konec čeká ještě pořádná sranda. Moc nespím a trápí mě noční můry. Týden mám gastritidu a tak se ještě víc dehydratuju. Při návratu do práce se mě děti ptají, zda už jsem porodila. Mám depku a cítím rozhořčení nad místním systémem: poroď a vrať se za dva měsíce do práce. Od půlky osmýho už nepracuju. Nenudím se! S Ječmínkem děláme balkonovou zahradu, kde zasazujeme i české kedlubny a nakládačky...Každý pěší či cyklo přesun je pro mě jako lézt na Sněžku a přesto mám hroznou chuť se vyřádit na kole nebo se prostě někde oddělat v horách (myslím jako unavit, ne zastřelit :) Divný chutě nemám, kromě melouna a zmrzky, ale ty miluju odjakživa...Asi se už taky trochu začínám těšit a dokonce shledávám oblečky roztomilý. Ječmínek večer rozmlouvá s břichem a domlouvá čertovi, aby se otočil. Taky mu zpívá. Tento týden za námi přijede Ječmínkova rodina, jsem ráda ale asi to bude fuška...uvidíme!

to be continued

Nepřestávám pozorovat pivní pupkáče v trmvaji a přemýšlet o tom, jak to sakra dělají!


A na závěr pár rad, co se můžou hodit:

  • Nikdy nenechte nic spadnout na zem, ohýbání je jeden z "to nechceš" pohybů.
  • Tkaničky a nehty, fusky, holení...prostě někoho poproste a nebo neřešte.
  • Nikdy nevyhazujte kalhotky od babičky velikosti "babi, to by bylo velký i slonovi", budou se vám sakra hodit. 
  • Všechny ty seznamy výbavy na dítě, která vás údajně finančně vysosá, berte hodně s rezervou a klidně si seznam nechte zredukovat nějakou podobně jako vy smýšlející kamarádkou. Spoustu věcí jsme pořídili na inzerát a taky jsme spoustu věcí dostali. Zatím největší investicí byl kočárek s terénníma kolečkama vhodný i na běhání s ním (tři korbičky, z toho jedna použitelná jako autosedačka za 200 euro druhá ruka) a 30 látkových plínek co údajně vydrží až do nočníku 300 euro (jen pro zajímavost úspora oproti jednorázovým asi 1000 euro ročně a to nemluvím o tom, jak vám poděkuje příroda ;)
  • Důrazně doporučuju omezit kontakt s určitými matkami či osobami. Zjistila jsem, že dva lidi vám můžou popisovat jednu a tu samou věc (porod) a jedna osoba vás uklidní a z vyprávění té druhé nebudete týden hrůzou spát.   
bye bye šatičky

Sušky krásné Sušky naše!