V jeslích dítě blinká

Asi mám úchylku! Od tá doby, co máme Bejby, neustále upravuju slova písniček. A jako že mě skoro v každé situaci v hlavě nějaká naskočí.

Ještě ani nebyla vánoční výzdoba v ulicích a supermarkety ještě nezaplavily adventní kalendáře a já už jela koledy. Takže třeba:

...Pásli ovce smraďoši

...Narodil se pokakán (hodně mých cover verzí se vztahuje k vylučování a problémy s potravou obecně)

...Já sním o spáncích dlouhých

...Kadění se rozmazává po zadku (na motivy melodie Chytila jsem na pasece žížalu)

Taky, abych Bejby správně stimulovala, sjíždíme céda s dětskýma songama. Svěrák je super, Nohavicovi Tři čuníci, tam si nejsem občas jistá, zda je album vážně určeno dětem (báseň o komunistech). No ale nejhorší ze všeho je Dáda. Jako malí jsme ji měli na desce a důkazem toho, že nám ji rodiče otáčeli do omrzení je to, že i na první poslech si vybavuju všechna slova.

Dáda zřejmě album Pasu pasu písničky nahrála v období, kdy přišla Felixovi na první bokovku. Její naštvaný hlas nám dává pocítit, že se zrovna potýká s něčím nehezkým. Už první notorická píseň: Chytila jsem na pasece žížalu...potud oukej...pokračujeme...když zazlobí já ji ukážu, uzlík na těle ji uvážu, nebude už mým mazlíčkem, do světa půjde s uzlíčkem. V podstatě Dáda nabádá děti chytat bezbranné tvorečky a pak je mučit, protože jak asi žížalka může zlobit? Vylézt z krabičky, kam ji Dagmara zavřela?

Jedeme dál: Jakási píseň o velbloudovi co na poušti kousnul Bohouše (zřejmě další rozmazlenej spratek, co chudáka velblouda otravoval, plival na něj a dělal dlouhý nos), Dáda pak velbloudovi slibuje, že ho prodá na guláš a plus ho teda ještě večer nepohladí po hrbu, o co velbloud jistě velmi stojí.

Rudlo ty šmudlo, čistý musíš být, žádná holka nebude tě chtít...ani ta Madla z třetího patra. Hygiena určitě ale dítěti je řekla bych šumák, jestli ho nějaká holka bude "chtít". A pak chudák Madla. Co ta Dádě udělala? Že by se taky nemyla? A nebo nosí brejličky? Výborně Dádo.

V současné době má Bejby potřebu se každé dvě hodiny ujišťovat, že zdroj mlíka nevyschl, a tak jedeme celou noc. Napůl spící, Bejby u prsu, mi v hlavě jede pořád dokola: Rudlo ty šmudlo! Vyhnat Rudlu z hlavy, nemožné!

Na závěr jedna záhada, kdo je vlastně ten zloduch v písničce Šla Nanynka do zelí?

Šla Nanynka do zelí, do zelíčka.          (k sobě do zelí nebo k Pepíčkovi?)

Natrhala lupení, lupeníčka.                 (krade tedy zelí Joskovi a nebo je její?)

Přišel na ní Pepíček,                    (formulace: Přišel na ní vypadá spíš na to, že on byl vlastníkem pozemku)

rozšlapal jí košíček.                        (buď jí ho rozšlapal právem, trochu přehnaná reakce na krádež, uznávám, a nebo je to lump co bezdůvodně napadl Anču)

Ty ty ty, ty ty ty,         (KDO???)

ty to budeš platiti!   (tak kdo bude platit? Anča ušlou úrodu a nebo Joska košík?)

Hlasujte pod článkem, buď je lupm A nebo J.

A tady pro dnešek končím, páč je sobota odpoledne, Ječmínek vzal Bejby na dvě hoďky ven a já mám tak dovolenou a nehodlám ji strávit u kompu, jasné?

Otázky života a smrti

Aneb jakým dotazům, i zdvořilostním, se rozhodně vyvarovat, nechcete li riskovat (imaginární) ránu pěstí od čerstvé matky.

krmení dětí v Nantes

TOP jednička: 

"A spíte dobře?"

Prosím? Já snad špatně slyším! Rozhodně se vyvarujte jakýmkoli otázkám ohledně spánku rodičů, toto téma je tabu. Klidně vám budu vyprávět o tom, jak mě dítě posralo nažloutlou stolicí, ale téma spánku se stává třináctou komnatou! Proč? Protože zkrátka nespíme. Teda Ječmínek jaksi víc než já, protože ovládá superschopnost neslyšet dětský pláč a zvuky divokého kance v říji (i takto se někdy Bejby v noci projevuje), a tak se někdy ráno stane, že mi nadšeně řekne: Teda, ta ale hezky spala, vzbudila se jenom jednou! Ano, jednou tě vzbudila ale ty  tři zbývající budění jsi jaksi prošvihnul.

Pokud chcete kojící matku nasrat úplně, proneste toto: Tyjo, vypadáš unaveně, asi jako já, celou noc jsem pařila, vypili jsme asi 5 flašek vína, no nic, dám si pivko a jdu spát, co ty? 

obr spí i v sedě, Bejby by si měla vzít příklad

Dvojka:

"A kdy bude druhý?"

Ano, správně, žena, která nedávno porodila, ať už jakýmkoli způsobem, která se devět měsíců potýkala se zvracením a ztrátou pohyblivosti, která se nemohla, a díky kojení jentak moct nebude, opít a jíž dítě tak nějak narušilo všechno na co si vzpomenete, netouží po ničem jiném, než si to peklíčko dát znova. Nevím, kde lidi chodí na to, že pokud teda máte už to jedno, znamená to nutně, že odteď se budete množit jako králíci do té doby, než si doma nezaložíte školku. 

Trojka:

"A je to kluk, nebo holka?"

Oukej, tohle se dá u tak malejch capartů někdy špatně určit, nicméně pokud vám tuhle otázku položí deset lidí na svatbě, kde má Bejby na sobě růžovo červený šaty, je to sakra divný. A taky po tom, co teda jako řeknete, že je to holka, lidi často reagují: No jo, to je vidět, ona má holčičí obličej. 

Nikdo ale zatím nemá na paní fotografku v porodnici, která se nejdřív zeptala na jméno (které má mimochodem Bejby zcela ženské, řekněme pro příklad třeba Lenka) a pak prej jestli to je holka nebo kluk. Přemýšlela jsem, jestli chce bejt vtipná a navodit intimní atmošku, páč chtěla Bejby fotit jen v plínce, ona vidíc můj výraz honem dodala: No zrovna dneska ráno jsem fotila jedno dítě Lenka a byl to kluk. Oukej. Buď kecáš a nebo se se mnou na oddělení nachází rodiče, co se chtějí krutě Lence (Lenkovi?) pomstít.

Čtverka:

"Jé, to je krásný dítě, jak se jmenuje? Odpovím. Aha, no to moje neteř z druhýho kolena má taky tak krásný dítě, narodilo se ve středu a vážilo 3 kila dvacet, měřilo 50 centimentrů, je fakt krásný, nosí takový body s kytičkama, dělá takový krásný tekutý hovínka, bla bla bla..."

Tyhle lidi, zpravidla důchodkyně, ani moc nezajímá vaše dítě, chtějí jenom co nejvíce lidem vyprávět o jiným kojenci v jejich rodině. Což přiznejme si, vám je putna a jediný co chcete, aby ta milá paní na konec své ódy na potomka nakonec nedala tomu vašemu pusu na čelo svojí rudou rtěnkou. 

Nejhorší odrůdou jsou ale lidi, který s vámi vedou podobnou konverzaci, když kojíte. To se někde v klidu zašiju a myslím si, že mě tam nikdo neobjeví, ale ony tyto báby mají asi nějakej čuch na mlíko a okamžitě přijdou. Některé jenom brousí kolem a hází na vás úsměvy, jiné se přiblíží a spustí. V takových situacích obvykle odpovím jedním slovem a pak hypnotizuju Bejby pohledem a předstírám že usilovně vyrábím a tlačím mlíko.

Né pětku né:

"Tak snad si v klidu dojíš ten desert, řvoucí dítě může počkat!"

Tahle typicky francouzská hláška mě vytáčí hlavně proto, že totálně vystihuje francouzskou mentalitu a jejich vztah k dětem a výchově. Žrádlo a tlachání o ničem vždy na prvním místě. Dítě pak třeba šoupneme nějaký studentce, že jo.

Six:

"Nezajdem na drink?"

Pořádnýho hejta si zaslouží všichni francouzský kámoši, co nás neustále (cca třikrát týdně), zvou na drink, pařbu, večírek. Já bych moc ráda, ale mám jaksi dítě kterého se snažíme naučit v noci spát. Ono je to tak trošku tou francouzskou mentalitou: mám dítě, no a co, zavolám chůvě. Vezmu ho tam, ať si zvyká na virvál a kouř z cigaret, stejně ho pak bude furt čuchat na ulicích. 

Sedum:

"Je hodná?"

Ne, děsně zlobí. Brečí když má hlad. Brečí když se posere a taky když ji bolí břicho. To jí pak dám vždycky za trest klečet do kouta na hrách aby si pamatovala, že když má hlad, nemá co řvát ale slušně mě požádat o bradavku. Asi tak :)

120 minut

Naší Bejby je sice už deset týdnů, nicméně neustále usiluje do zařazení Guinessovy knihy rekordů v kategorii Vypij co nejvíc mlíka za den. Přes den sosá každé dvě hodiny (Doplnění o několik parných dnů později: někdy i každou hodinu). Pokud byste si snad mysleli, že se dítě napije a vy pak máte dvě hodinky volné ruce, tak to ani náhodou:

14:00 Bejby se probouzí. V jaké náladě závisí jak brzy její probouzení zaregistruji, většinou se ale probere a šklebí se na všechno okolo (např. dveře). Rychle ji tedy čapnu a co nejšetrněji přenesu na nejbližší přebalovací plochu (po bytě máme strategicky rozmístěné tři).

14:05 Posraná plínka vyměněná.

14:07 Posrané body převlečené.

14:10 Začátek kojení

14:35 Konec kojení, opatrně pokládám Bejby, ta se ale stejně pobleje, body neměním, půjdu do pekla.

14:37 V rychlosti na sebe házím boty, beru bágl s "kit de sortie" (něco jako kápézetka na dítě obsahující plínky, dudáka, bryndák, kojící potřeby, náhradní body, krém na mytí zadku a ubrousky) a opouštíme byt.

Tady bych ráda zmínila jeden detail. Při kojení používám dvě metody odhalení prsu, Buď si vyhrnu tričko a nebo si naopak stáhnu ramínka nebo vyndám prso výstřihem. Ušla jsem asi 50 metrů když lehce zavadím pohledem o tričko a zjišťuji, že jsem si narovnala jenom podprsenku, nikoli tríčo. To není poprvé, co se promenuju s tílkem u pupíku.

14:53 Na cestě do centra, kde potřebuju před odjezdem na opravdovou dovolenou koupit pár blbostí, jako třeba kvalitní pohodlnou kojící podprdu, ne jako tu za 5 éček z který máte mlíko všude, se proti nám vynořuje bába. Nijak zvlášť ji neregistruju, dokud mi z ničeho nic nestrčí hlavu do kočáru. Jako celou hlavu. Po chvíli ji vyndá, nic neřekne a jde dál. Nějaký pomatenec, řeknu si a doufám, že mi na Bejby neprskla nemoc šílených krav.

15:02 Bejby spí jak starej dřevorubec (sem tam zachrochtá, sem tam si hlasitě prdne). Jsme před krámem s podprdama. Problém číslo jedna: Podprdy jsou v patře bez výtahu, váhám zda požádat prodavačku o hlídání, nakonec to udělám a ona ochotně souhlasí, asi z krámu s baby věcma zvyklá. Vzhledem k tomu, že mám strach nechat Bejby samotnou s vlastní tchýní, tohle je ode mne odvážný až bych řekla hazadrní počin.

15:04 V rychlosti si vyzkouším několik modelů, nemám čas přemýšlet o ceně, hlavou se mi honí katastrofické scénáře v nichž prodavačka, skrytá překupnice s dětmi, právě inkasuje 500 euro za Bejby a ta mizí v pytli jaký nosí čerti na Milukáše.

15:07 Chvátám ke kase a zjišťuju, že je Bejby na svém místě. Pro jistotu ještě zkontroluju mateřské znaménko, protože záměna dětí, ne asi! Platím nehorázný prachy a dozvídám se, že mám nárok na slevu na mini sluneční brýle. Váhám a pak volám Ječmínkovi. Prý jestli jsou hustokrutopřísný tak ať je koupím, na jihu se nám budou hodit.

15:12 Vracím se do krámu pro brejle a beru modrý jako vrchol rebelství a boje proti stereotypům.

15:25 Bejby mručí a vypadá to, že se probudí. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nejedla oběd a že jsem si ho původně chtěla koupit v pekařství po cestě do města. Všude kde mě napadne si rychle koupit něco k snědku jsou ale fronty. Nechci riskovat probuzení řvouna víc než 15 minut chůze od domova.

15:40 Vběhnu do minimarketu kousek od bytu, kupuju sendvič pochybné kvality a chipsy, ty spraví chuť po každém jídle.

15:43 V běhu kolem lékárny si vzpomenu na krém na opruzenej zadek nurisóna (fr kojenec), co by se nám moc hodil. Přede mnou jedna bába, to půjde rychle. Ouvejs, bába je nedoslýchavá a co hůř, chce si povídat. Zatímco lékárnice hledá v regálech všechny preparáty na rezavý klouby, bába strká hlavu do kočáru. Neptá se. Jenom si odfrkne: taky mám takovýho vnoučka.

15:45 Bejby se pod vlivem bábiny výrazné kolínské probouzí a naprosto zmantená rovnou řve. Ani to ale neuspíší bábin rozhovor s lékárnicí (tenhle týden je tepleji než ten minulý...bla bla bla...zase k vám přijdu....bla...a tenhle krém je na kuří woko?). Bejby řve jak o život, nepomáhá ani výrazné houpání kočárkem, ani dudák (možná že pravej irskej dudák by zabral), ani kámoš slon Šapitó.

15:50 Přes řev neslyším kolik platím a na další otázky lékárnice odpovídám zcela náhodně ANO, NE, NE, ANO, Nashle

15:54 Konečně táhnu kočár do třetího patra, leje ze mě, tričko házím do kouta a připojuju teď už skoro ochraptělou bejby ke zdroji mlíka. Protože je chudák tak ve stresu, že mlíko nepřišlo hned po prvním zaječení, chvíli trvá, než se uklidní a začne sosat. Jako terapii zvolí sosání s pauzama, ublinkáváním a nervováním se.

16:45 Konec kojení a dvouhodinovka začíná nanovo.

Mlíkomouš

A je to venku! Teda "ono" je to venku už tři týdny, ale teprve teď jsem si našla skulinku na napsání nějakého toho blablabla o životě novorozence v kraji smradlavého sýra...pokrašuji v psaní za další dva týdny.

Pokud bych ale měla charakterizovat první dny a týdny s naší Bejby, co nebude sedět v koutě (anonymní čtenáři, Bejby je oficiální blogové jméno, hodně jsem váhala ještě mezi Otesánkem) jedním slovem, které všechno vystihuje, je to rozhodně MLÍKO!

Spokojená koza, ne jako ta moje :)

Už před porodem jsem si všimla sem tam flíčků na pyžamu a zjistila, že už v té době může docházet k únikům "předmléka". Spousta článků varující před císařem a pozdním nástupem mléka mě přijde jako výsměch. Už druhý den od vyklubání se mi najednou začalo vlhnout tričko nalevo při podávání předmléka napravo. Pak se vám prsa nafouknou do baywatch rozměrů a vy na vlastní kůži pocítíte co znamená hláška: kozy jak vozy. 

Kojení není zpočátku žádná sranda a nedivím se, že to tolik holek vzdá. První týden máte totiž bradavky v jednom ohni, vytvoří se na nich prasklinky které vám každé dvě hodiny někdo cucá. Pak taky bolí to plné prso, někdy i tvrdé jako kámen.

Další nepříjemností je nutnost neustálého nošení podprdy, hlavně v noci. Totiž mlíko z vás neustále odkapává. Trochu pomůže horká sprcha a odkapat mlíko do vody, nicméně jakmile vylezete, už to kape zase. Kdyby mě někdo hledal, stačilo by sledovat mléčnou cestičku, jako v Jeníčkovi a Mařence. Po týdnu až dvou se to trochu uklidní a z vás už mlíko nekape a prsa vás nebolí, jenom když kojíte z prava, mlíko teče i z leva, proto musíte pořád nosit jakýsi vycpávky.

No a pak když už to trochu jde, tak zjistíte, že děti mají něco jako růstový skok. Prostě najednou nejedí po dvou hodinách, ale třeba po půl. Vy máte pocit, že vám s mlíkem vyvucává i mozek. Trávíte celý den na kanapi s dítětem u prsu. Kolikrát se ani nestihnu nasnídat a už jsou 4 odpoledne. 

A ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale mlíko! Nevím jak to mají krávy, moje mlíko když trochu zaschne na bryndáku, kalhotech, pyžamku Bejby, povlečení, tričku...tak děsně zapáchá. Uleželej syreček hadr! A to mluvím teprve o čerstvém mlíku, co ještě nikdo nepožil a nevyzvrátil.

Kdo měl tenhle ženiální nápad?

Dalším mlíko problémem je kojení každou hodinu a půl až dvě. Jak mě v těhotenství poroučel můj močový měchýř, nyní mi vládne Bejby a její potřeba sosat. Pokud si začne cpát ručičky do pusy, otáčet hlavu a otvírat pusu jak kapr na suchu do všech směrů a na konec i pořádně hlasitě řvát, je mi jasný, že lidi nelidi, musí prostě kozy ven. Ještě asi nejsem tak otrkaná a tak se snažím plánovat výjezdy na max dvě hodiny, abych se nemusela poohlížet po klidnějším koutku.

Kojení na přání, něco co sblíží matku s dítětem a vytvoří harmonicky vztah...houby. V praxi to znamená že večer unavená Bejby se kolem 7 přisaje a definitivně se vzdá tak kolem půl desáté. Chvíli saje, pak si prdne, krkne a poblije se. Pak si zařve, že chce ještě. Chvíli pije. Usne s prsem v puse, u toho se blaženě usmívá. Opatrně jí odpojím a snažím se odklidit materiál (bryndák a dvě plíny chránící moje tričko a okolí). To jí probere a dožaduje se nášup. A tak to jde někdy i dvě hodiny. Výsledek: já hladová a nervózní, ona nervózní že už vysosala obě prsa a nic tam už není.

Mimochodem, tohle obžerství má za následek, že Bejby láme světové rekordy v přibývání na váze v počtu gramů za týden. Pokud to tak půjde dál, bude se moct brzy zapsat do klubu Bébé sumo, organizovaný místní asociací na podoporu kojení na přání.

kozám zdar!

O vlku a Karkulce

aneb existuje!

Lulu dnes večer

Taky vás ve škole nutili přemýšlet nad tím, ke kterému zvířeti, slavné osobnosti či rostlině byste se přirovnali? No, já se teď čím dál víc vciťuji do kůže chudáka vlka, kterýmu podlej myslivec zašil do pupku kamení. Někdy mám chuť se jenom tak odkulit ke studni a nechat se převážit. Podobnost s vlkem nacpaným bachorem cizorodými předměty ale nekončí. Na příklad jsem teď mnohem chlupatější, ne že bych se nechtěla holit, ale já si na to prostě nevidím nebo nedosáhnu. Taky mi narostly drápy na noze a podezřele často opouštím byt v rozedraných ale pohodlných teniskách. Nicméně na chudáka vlka, sadistu myslivce, koketu Karkulku a starou bábu v lese myslím při každém pěším přesunu.

A co že to existuje? V posledních týdnech ve mě narůstá přesvědčení, že "těhotenský mozek" není jen pověra (na rozdíl od Jirkova sexy mozku). Dokonce na žebříčku nepravděpodobných jevů, jako jsou mimozemšťané, horoskopy a bod G zcela ovládl první místo. Pro pány nebo pro ty, co s podobným jevem ještě zkušenosti nemají, předkládám pár důkazů (událostí za poslednách 14 dní):

• Vařím k večeři hráškovou kaši s uzeným a Ječmínkovi na ni ještě zvlášť chci udělat smaženou cibulku. Aby byla pěkně křupavá, dělám ji ve větším množství rozpáleného oleje. Pak se mi ale zdá, že tam je oleje moc a chci cibulku jaksi "odmastit", proto na konec vezmu PLASTOVÉ sítko a olej přes něj sleju. Asi vám nemusím popisovat syčení plastu a obří díru v sítku.

• V bytě máme problém s prosakující vodou ze střechy, řešíme to už dlouhé měsíce na všechny strany. Jednoho dne přijde chlápek z agentůry aby se mrknul na fleky na stropě. Ptá se mě, jak mi je a kdy že se to narodí. Jen tak tak nevypustím z pusy otázku: Jak víte, že jsem v tom? (je to sakra vidět a navíc ho bombardujeme mailama s tím, že ve vlhkém pokoji dítě spát nemůže a že má čas do července).

• Podařilo se mi spálit pizzu, která se musí jenom 6 minut ohřát v troubě.  

• Bydlíme ve třetím patře. Včera sejdu schody a zjišťuju, že jsem si zapomněla lítačku a kartičku na kolo v jenom. Tak je zase vylezu a vyfuním. Dneska při scházení schodů si říkám, že jsem včera na něco zapomněla a musela to dupat znova, ale už ani nevím, co to bylo. Dojdu 200 metrů ke stanici s kolama a hledám kartičku, dojde mi, že jsem jí opět nechala doma.

• Dneska se vesele sprchuju ve vaně a najednou je tam nějak moc vody a dost špinavý. První panická myšlenka: Praskla mi plodová voda!! Pak mi dojde že na stejno pere pračka, která má odtok do vany a že se moje umyté nohy právě nachází ve špinavé vodě plné prášku na praní.

• Vařím zeleninovou polévku s žampiony co se pak na konec rozmixuje a přidá se kapka smetany. Mě úplně na konec totálně přeskočí a rozhodnu se do ní přidat plechovku dvakrát koncentrovaného rajského protlaku. Moje jediný štěstí je, že Ječmínek sní opravdu všechno a ještě mi za to poděkuje.

• Vy, co jste kdy byly v očekávání, napadla vás za tu dobu aspoň jednou naprosto šílená myšlenka a to: Co když to díte bude černoch, asiat, eskymák? I když je samozřejmě něco takového na milion procent vyloučené?

Selfí s třešněma? Kam až jsem to klesla?!

Ale na druhou stranu je k vám každý děsně shovívaný, a tak vám projde kde jaká neplecha a projev snížené inteligence!

Pobleju je všechny

aneb highlines z mého velrybího života!

Toto jsou ještě jenom sýry a špek :)

1. měsíc

Bydlím se spolubydlící kterou jsem přezdila Dorota Máchalová a taky doufám, že tak dopadne. Napsat o ní příspěvek plánuju už pěkně dlouho. Ve zkratce, hloupější a zároveň zlejší, temnější a zákeřnější osobu jsem doposud nepotkala. Tak jí aspoň v 5 ráno načůrám do panákový skleničky, abych do ní pak ponořila test a objevila dvě čárky, cituji "silný jak dálnice" (prostor pro pochyby zkrátka není). Pak vyměknu a skleničku omeju. Ječmínek i já jsme v šoku. Já myslím, že to dáme, on pochybuje trochu víc. Do smíchu nám není. Je mi na blití a bolí mě břicho.

2. měsíc

Bliju každé ráno, někdy i dopoledne a po obědě. Ječmínek začíná být smířený se situací a vypadá čím dál spokojeněji. Já naopak panikařím a řeším filosofické paradigma: co jsem to udělala (jasně že vím, co je to paradigma!). Jsem ve zkušebce a potřebuju nedat nic znát až do začátku prosince. Do práce chodím jako zombie, i přes to se snažím zapadnout do našeho silně demotivovaného kolektivu (smradi jsou fakt otravný, že já se nechala vyhodit z vejšky, podívej na ty rodiče, ty jsou hnusný, co?), což se mi vůbec nedaří (jednak nejsem tak demotivovaná a negativní, pak taky mám jiné starosti než hodnotit outfit maminek). Smlouva mi plynule přechází na dobu neurčitou.

A taky to naše dítě zažilo koncert The Cat Empire v Paris!

3. měsíc

Dorota mi dělá ze života peklo. Vyvolává nesmyslné hádky a hledá problémy úplně všude. Její kočka má údajně víc práv než já, páč se nastěhovala přede mnou. Nevydržím to a řeknu jí, že se odstěhuju. Ječmínek novou situaci oznámil svým rodičům a ti mají radost. On má taky radost a samým štěstím jim naplánoval společný víkend se mnou, ať se taky poznáme, když už. Víkend proběhne moc dobře (nepoblila jsem jim auto) a rodiče jsou fajn, ufff. Pak jedeme na víkend do Londýna, jsem šťastná ale cítím se jako simulant, když si pořád stěžuju na únavu. 23. prosince v půl 6 ráno běžíme na vlak do Lyonu a já jsem poblila celou ulici u Jardin des plantes. Vánoce trávíme s rodinou, při čemž natočíme video s novinkou též pro bratry a sestru kteří dorazí záhy. Pak jsem taky poznala ještě asi 8 strýčků a 9 tetiček, nespočet bratranců a jednu babičku. Všichni jsou moc milí a to i po tom, když se dozví, že tenhle uprchlík z východu (já) bude patřit do rodiny. Na cestě zpět jsem poblila TGV, heč. Vracím se sama do Nantes, Ječmínek vysedá v Paris, kde bude slavit s kámošema Silvestra. Mě se kupodivu vůbec nechce a představa, že si koupím spoustu jídla a zalezu si sama k němu do postele mě naplňuje pocitem uspokojení. Ráno sněží! 

Nejsem tady!

4. měsíc

Konečně můžeme tak nějak naplno oznamovat novinku a tak oznamujeme.Reakce jsou překvapivě jenom pozitivní. 9. ledna se konečně stěhuju od Doroty. Ještě mi stihne udělat závěrečnou scénu. Jsem pyšná, že se mi před ní podařil utajit můj stav. Pokud hledáte byt, hledejte před Vánoci, nakonec jsme vzali první, který jsme viděli a nelitujeme. Do společného bydlení se mi moc nechce, zvlášť po předchozích zkušenostech. Jak se ale ukazuje, bydlení s Ječmínkem je jedna velká paráda. Jediné, co mi v mém blicím-únavovém režimu úplně nesedí, jsou časté návštěvy kamarádů. Jsem ve stavu, kdy bych nejradši zalezla na několik měsíců někam do nory a tam si v klidu vegetovala či zhynula. Moje potřeby sociálního kontaktu se značně zúžily. 

5. měsíc

Jedeme do čé er aby taky on poznal část mojí rodiny a můj rodný kraj. Co bych jako bývalá průvodkyně pro něj neudělala. Mobilizuju všechny síly a ač jsem volno mezi prací trávila spaním, tady se nezastavíme. Jdeme na Riegrovku, strávíme den v Jizerkách běžkováním, jdeme na skautský ples, na výlet do Skalního města a jako perlička na závěr je noc na Ještědu (ten jsem taky poblila). 

Hrubá Skála a Trosky

6. měsíc

Ječmínek se fakt těší. Mě to všechno docela zmáhá. On mi naštěstí nepřestává opakovat, jak jsem silná a krásná a jak se doslechl, že těhotný jsou protivný a na zabití a že já se pořád směju. Jsem hodně nemocná páč pracuju v semeništi všech chorob, ve škole. V laborce se nestačí divit, na co všechno mě moje gyn testuje. Té opakuji co mi všechno je a doslova toužím po rizikovým těhotenství. Ona opakuje, jak mi práce udělá dobře. V hlavě ji nazývám Madame arbeit macht frei (je k tomu původem Němka). Pořád bliju a v práci jsou na mě hodný. Ječmínek čte knihu o tom, jak utvořit pár na celý život. Já o tom, jak Láďa Zibura přešel Turecko a pak taky Čínu. Tisknu si seznam nezbytného vybavení, který konzultuju s nešílenýma matkama (takovýma, který nemusí mít každý nesmysl). Pomalu kupuju ve slevách miniaturní oblečky a nic to se mnou nedělá.

7. měsíc

Celou tu dobu makáme na bytě. To byste nevěřili, kolik věcí se najde na ulici. Z palet děláme kanape, z prken knihovnu a další nábytek. Ječmínek kouká na videa o porodu. Já čtu knihu o tom, jak nějací borci šli ledovým údolím řeky v Nepálu. Celkem často brečím, jen tak, pro srandu králíkům. Začali jsme předporodní kurs a mě je jasné, že se svojí fobií z injekcí budu muset něco dělat. Taky absolvuju třetí ultrazvuk a dítě má málo vody. Musím proto víc pít. Chodit ven je tím pádem skoro nemožné, pokud nechci močit na ulici. V práci dětem odpovídám na otázku, zda mám dítě v břiše, že ne, že jsem snědla moc sýra. Někdo mi to baští. Občas mě neřádi zaskočí otázkou typu: "kolik bude tvýmu dítěti až se narodí? Mě byl rok!" 

velryba, vorvaň, kosatka, stačí si vybrat jako co se dnes budu cítit!

8. měsíc

Dlouho očekávaná událost, ke které se celé měsíce upínají všechny mé naděje je tady! Vyšla nová kniha od Jo Nesba! Jsou dny v týdnu, kdy nebliju, někdy i dva za týden. Ječmínek má super nápady, tenhle se mu ale hodně nepovedl, aneb chlapi, nikdy si nemyslete, že chtít představit bejvalku vaší současný těhotný, tudíž emočně nestabilní přítelkyni cítící se jako oteklej vorvaň, je dobrý nápad. Brečím dva dny a to k představení nedošlo. Dítě má pořád málo vody a je hlavou nahoru. Naděje, že se otočí, moc není. Vypadá to tak, že mě na konec čeká ještě pořádná sranda. Moc nespím a trápí mě noční můry. Týden mám gastritidu a tak se ještě víc dehydratuju. Při návratu do práce se mě děti ptají, zda už jsem porodila. Mám depku a cítím rozhořčení nad místním systémem: poroď a vrať se za dva měsíce do práce. Od půlky osmýho už nepracuju. Nenudím se! S Ječmínkem děláme balkonovou zahradu, kde zasazujeme i české kedlubny a nakládačky...Každý pěší či cyklo přesun je pro mě jako lézt na Sněžku a přesto mám hroznou chuť se vyřádit na kole nebo se prostě někde oddělat v horách (myslím jako unavit, ne zastřelit :) Divný chutě nemám, kromě melouna a zmrzky, ale ty miluju odjakživa...Asi se už taky trochu začínám těšit a dokonce shledávám oblečky roztomilý. Ječmínek večer rozmlouvá s břichem a domlouvá čertovi, aby se otočil. Taky mu zpívá. Tento týden za námi přijede Ječmínkova rodina, jsem ráda ale asi to bude fuška...uvidíme!

to be continued

Nepřestávám pozorovat pivní pupkáče v trmvaji a přemýšlet o tom, jak to sakra dělají!

A na závěr pár rad, co se můžou hodit:

• Nikdy nenechte nic spadnout na zem, ohýbání je jeden z "to nechceš" pohybů.
• Tkaničky a nehty, fusky, holení...prostě někoho poproste a nebo neřešte.
• Nikdy nevyhazujte kalhotky od babičky velikosti "babi, to by bylo velký i slonovi", budou se vám sakra hodit. 
• Všechny ty seznamy výbavy na dítě, která vás údajně finančně vysosá, berte hodně s rezervou a klidně si seznam nechte zredukovat nějakou podobně jako vy smýšlející kamarádkou. Spoustu věcí jsme pořídili na inzerát a taky jsme spoustu věcí dostali. Zatím největší investicí byl kočárek s terénníma kolečkama vhodný i na běhání s ním (tři korbičky, z toho jedna použitelná jako autosedačka za 200 euro druhá ruka) a 30 látkových plínek co údajně vydrží až do nočníku 300 euro (jen pro zajímavost úspora oproti jednorázovým asi 1000 euro ročně a to nemluvím o tom, jak vám poděkuje příroda ;)
• Důrazně doporučuju omezit kontakt s určitými matkami či osobami. Zjistila jsem, že dva lidi vám můžou popisovat jednu a tu samou věc (porod) a jedna osoba vás uklidní a z vyprávění té druhé nebudete týden hrůzou spát.   

bye bye šatičky

Sušky krásné Sušky naše!

Baby inside survival

Sice ještě není všem dnům konec, ba naopak, podle toho, jak mi teď všichni křečovitě tisknou ruku a přejí hodně kuráže na konec, bych tipovala, že ta největší "sranda" mě teprve čeká. Jak ale už mí milí čtenáři z předchozích příspěvků tušíte, můj "požehnaný stav" neprobíhá zrovna jako po másle, a tak jsem nucena už nyní sesumírovat několik zásadních pravidel přežití velryby ve volné přírodě:

ZEN!

1. Čůrej sem a čůrej tam 

viz: https://www.youtube.com/watch?v=sBQQbcd8QEE :)

Rozpínající se mimozemšťan vám utlačuje nejen plíce (dýcháte jak starej tuberák), žaludek (blitíčko a tak), střeva (průjem střídá zácpu a prdíky) ale hlavně močák. Dřív jsem za dobrodrůžo považovala přestopovat 200 km za dopoledne, dnes je mojí top výzvou dne dojít do města a nepoch.at se u toho. Vážně. 

Tipy: Jako při cestování radím mýt se a vlasy pokaždé, když je příležitost, v jiném stavu je třeba využít každou příležitost k močení, i když se vám zrovna nechce. Také není od věci, pokud se nacházíte na neznámém místě, ihned očíhnout kde se nachází nejbližší wc, je li vybaveno hajzlpapírem a následně si k němu zajistit volnou únikovou cestu. 

2. Moje tělo je tvoje tělo

Tak nějak zjistíte, že vaše tělo už vám nepatří. Tahle skutečnost má dva podbody:

a) absolutně vaše tělo nepoznáváte. Všechno se změnilo. Nikdy vám nebylo zle v autě, bim! Teď je cesta byť jen několik kiláků utrpením. Bolí vás místa o kterých jste ani nevěděli, že existují (bránice), atd.

b) a to je horší, vaše tělo se stává veřejným majetkem. Nikdy bych neřekla, kolik lidí mi za devět měsíců sáhne na břicho. Jako co? Co na tom do háje ty lidi mají? Za prvé je to moje břicho, já jim taky nikam nesahám a za druhé co takhle se aspoň zeptat. Co si jako myslí, že ucítí? Pochopila jsem, že je to jakási příprava na to, až mi pak bude každej strkat hlavu do kočáru a kejchat na dítě. Naštěstí si ti joudové nevšimli, že kromě břicha mi taky vyrostly prsa, na ty vám naštěstí nikdo cizí nesahá!

Velryba uvízlá na souši

3. Poviná výbava = špunty do uší

Někdy mi přijde, že lidi okolo vás úplně postrádají smysl pro empatii. Jak jinak si vysvětlit kolegy, kteří, jen co vás spatří, změní téma hovoru na to: Kdo a jak u porodu trpěl. Kdo u porodu zemřel. Kdo porodil postižené dítě. Jak doktoři zanedbali péči. Jak moc to asi bolí. 

Mám pocit, jako by větší břicho bylo znamením k hororovým historkám o porodu. Máte to taky tak vy co těhotné nějste, jenom máte trochu pupek? 

Teď o víkendu jedna jinak moc hodná Ječmínkova teta povoláním porodní asistentka, začala před celou rodinou popisovat, jak někdo má poporodní depresi, jak někdy porod trvá hodně dlouho a muž svou jinak hodnou a klidnou ženu nepoznává, jak mu nadává a posílá ho do háje a tak podobně. Sakra, mluvíte tady o něčem, co se vás osobně dotýká a myslím, že každá máme už tak dost svých obav, tak je proboha prosím nepřiživujte!

Nechte mě v klidu zdechnout! :)

4. Kromě zvýšené potřeby močení se vyskytne zvýšená únava. Není proto od věci kromě záchodu vytipovat i místa, kde by jste to mohly zalomit. Pokud to není možné, doporučuju mít u sebe cokoli sladkého a pokusit se po hybernaci toužící organismus podpořit čokoládou, colou či zmrzkou.

5. Nikdy neměj hlad

Zásada přežití spočívá v neustálé zásobě sušenek (jabko nebo mrkev mi moc nepomáhají).

6. Zrcadla

Doporučuju odstranit. Vždycky jsem považovala holky, co tvrdily, že dítě nechtějí, aby si nezničily postavu, za nekonečné nány. Tímto se všem nánám omlouvám. V naší společnosti, kde je celá léta pěstován kult krásy, si zkuste přibrat za pár měsíců 20 kilo! Jasně, okolí je v tomto směru chápavé a někdo vám dokonce říká, jak vám to sluší. Vám se ale v hlavě nedaří přepnout do módu zen a pokaždé, když se vidíte v zrcadle se vám chce brečet. Protože vám ještě tak úplně nedochází, co se děje. Necítíte žádnou mateřskou lásku, to zřejmě přijde až "to" uvidíte. V této fázi je asi nejdůležitější mít vedle sebe někoho, kdo vám bude nekonečně opakovat, že pro něj jste ta nejkrásnější na světě. To zabírá.

7. Doják

Aneb něco na těch hormonech je. Brečím když mě pustí auto na přejezdu. Brečím když mě pustí v tramvaji sednout. Brečím u Kašpárka v rohlíku. Brečím u trapných citátů, kteří někteří přátelé nepřestávají sdílet. Brečím když Ječmínek přijde pozdě domů. Brečím když přijde brzo. 

Rada nad zlato: Sluneční brýle nesundávejte z hlavy. Vyhnete se tak spoustě vysvětlování a zbytečnému utěšování.

8. Výběr otce...

...doporučuju nepodcenit! A nebo mít neskutečnou kliku, jako já ;)

Snad už brzy naviděnou ve starém dobrém těle :)

Hovna na Everestu

Aneb o čem ani těhotný horolezci nemluví.

zapomeň, holka!

Podle mnoha magazínů pro ženy se nacházím v nejkrásnějším životním období. Já ale každý den nad záchodovou mísou vzpomínám na bikování po rakouských Alpách, spaní v lese kdesi ve středu Francie a běhání, skákání, vychutnávání si vína a uzeného lososa...

Myslím, že většina populace a všichni muži se domnívají, že být v "požehnaném stavu" znamená, že vám je na začátku trošku nevolno, vyroste vám krásné kulaté bříško a vaší jedinou starostí je vybrat bobečkovi jméno a sehnat někoho, kdo vás s odhaleným pupkem vyfotí, nejlépe s manžou (blink) a jeho dlaněmi ve tvaru srdce... FAUX!

a vás taky sním!

Mojí jedinou starostí, je přežít. Nekecám a nepřeháním.

Krátký a do zbytečných detailů nezabíhající popis situace: 

Nacházím se v 6. měsíci. Od začátku druhého měsíce každé ráno zvracím (ano, až do teď!). Pravidelně žaludeční šťávy (na to se dá poměrně rychle zvyknout) ale taky snídani či oběd (na to se zvyká těžce, totálně vám to vysaje energii). Nezabralo nic, ani zázvor, ani homeopatyka, ani čípky a ani léky na spaní. Protože máte překrvené sliznice, u toho zvracení krvácíte u úst a nosu.

Jsem permanentně unavená, což nemá nic společného s únavou, jakou známe ze sportu či dlouhého pracovního dne. Prostě nějak fungujete a najednou, jako by na vás někdo hodil ohromě těžkou deku. Neudržíte otevřené oči, motá se vám hlava a musíte si lehnout a spát. Nebo si lehnout a sníst něco sladkého (jo jo, všechny moje zdravé stravovací návyky vzaly za své, jediné co mě drží při vědomí, je cukr). Nikdy nevíte, kdy deka přiletí, obvykle dvakrát až třikrát za den.

Od začátku mě bolí záda v kříži. Je to, jako by vám v určitých polohách někdo zasekl sekeru mezi půlky. Takto mě to bolí když ležím na zádech, v polosedu, při chůzi delší než 15 minut, při stání delším než půl hodiny, při plavání. Často mě taky přepadne úplně obyčejná bolest hlavy a nebo migréna.

Aaaaaaaaaaaaaaaaaa!

Špatně spíte. Jednak se večer vetřelec probudí a začne vás kopat, šťouchat a nebo mlátit hlavou o břišní dutinu, potom je ale dobré spát pouze na levém boku, což vydržet celou noc nejde. Vy se proto převalujete (přes polohu na zádech, která obnáší zaseklou sekeru v zadku, dokonalý budíček!) z jednoho boku na druhý.

Imunita zero. Od listopadu jsem pořád nemocná. Naštěstí nic vážného (rýma, kašel, teplota... i když všichni stejně víme, že nejhorší nemocí je stejně rýmička). Navíc pracovat ve škole je stejné jako jet do epicentra zemětřesení. Pro francouzské matky je práce něco tak nadmíru důležitého, že zůstat s nemocným dítětem doma je jejich nejhorší noční můra. Běžně tak mám kolem sebe smráďata, která mají horečku, tuberácký kašel, gastritidu, neštovice a dokonce se vyskytla i spála. Díky tomu mi na poslední krevní kontrole (mám fobii z jehel, čili vždycky udělám ostudu) nabrali celé 4 zkumavky a otestovali mě na všechny možné herpesy a pásové opary. Výsledkem je, že nemám imunitu na jeden zákeřný plod napadající virus a mám se vyhnout kontaktu s dětskou močí, slinami a slzami, což je v mojí práci nemožné. 

No a nejde zapomenout na psychologické aspekty celé téhle srandy. Vlasta radí: hlavně nebýt ve stresu. S tím výčtem potíží to jde těžko. Plus nějaké rodinné, finanční a jiné problémky, které si v tomto přecitlivělém stavu berete víc, než obvykle. Asi jedna z nejhorších věcí je vlastně to, že sami sebe nepoznáváte. Já, kdysi tak odvážná, silná a nestěžující jsem najednou ufňukaná nána co brečí u každé blbosti (v čr mě třeba rozbrečela francouzská písnička v rádiu), moje nejčastější slovo, je "unavená", které z duše nesnáším a marně si přeju mít hlad aspoň hodinku. (Když mám hlad a nejím, zvracím) 

Co udělá normální člověk, když má stres? 

• Jde si zaběhat, vyřádit se na kole, vypotit se, zaskákat si....nepřipadá v úvahu, protože hlavně nespadnout a pozor na otřesy. Už jste viděli velrybu běhat?
• Jde se ožrat nebo aspoň opít, na jedno....Myslím, že jsem si nikdy neuvědomila, jak je naše společnost hrozně "závislá" na alkoholu. Pije se všude a pořád a zkuste zůstat o džusu a sledovat, jak se mění témata a konverzace celkově a zjistíte, že do toho vlaku už nenaskočíte.
• Dá si svoje oblíbené jídlo (pokud je Francouz). Takže uzenýho lososa nesmím, suši taky ne a o tataráku se mi zdají téměř erotické sny. 
• Vezme krosnu a vyrazí do přírody. To by tady za á musela nějaká být (lesy, hory, velehory) a za bé nosit cokoli těžkého nesmím, toulat se celý den mi sekera v zadku taky neumožní a navíc se už stejně nevejdu do autdórový bundy, trička a kalhot, a to nemluvím o zavazování tkaniček.

No dobře, v čé er jsme si nemohli odpustit běžky. Ta namožená bránice za to stála!

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale cítím, že už jsem si pobrečela až dost, teď je na čase najít nějaké to pozitivum: 

• Kromě ostatních částí těla vám taky krásně vyrostou prsa :)
• Ve Francii jsou v supermarketech speciální kasy pro těhotný a důchodce (chce to jít nakupovat jindy než oni, jinak je vám kasa k ničemu) kde nestojíte ve frontě ale jdete rovnou na věc.
• Pokud je budoucí otec jako můj Ječmínek, všechny problémy jsou mnohem stravitelnější, když vám někdo každý večer nabízí masáž zad, myje okna, vaří, uklízí a zachází s vámi jako s blinkací princeznou.

Marný pokus vypadat akčně a nespoutaně :)

Hippie is not dead!

Trošku přeskočím všechny ty úžasné zážitky, jimiž je můj život posledních pár měsíců přesycen a povím vám o události, o níž se průměrné slušné Češce ani nezdá.

Nejdřív ale pár porodnických francouzských faktů:

• Nárok nastoupit na dovolenou máte 6 týdnů před samotným aktem zrození (všimněte si prosím jak se mistrně vyhýbám některým hrůzu nahánějsím pojmům!)
• Následně máte nárok na celé dva a půl měsíce dovolené (ano, vidíte dobře)
• Již před koncem 4. měsíce se musíte přihlásit na kliniku, kde hodláte rodit (no dobře, pokaždé mi to nejde)
• Ideálně ve stejnou dobu byste měli vaše embryo přihlásit do jeslí, jelikož je jich tu nedostatek a většinou nemáte šanci.
• Během těch požehnaných 9 měsíců jste v péči gynekologa ale i pozor: porodní báby!
• Předporodní kurs, který obsahuje sedm lekcí, je povinný.
• Kurs a i vypuzování smraďocha (děkuji Zuzi za super termín) neabsolvujete s doktorem, ale s porodní bábou. Já mám evidentně z pekla štěstí, páč jsem se přihlásila na soukromou kliniku (ale neplatím nic navíc) a tam údajně bude na samém konci puzení i doktor. Jinak máte utrum. Jenom ta bába.

Já bych teda radši nakonec lišku!

Již před prvním setkáním s porodní bábou neboli asistentkou neboli francouzsky Sage femme (sage znamená něco jako chytrý a nebo hodný) jsem o ní měla velmi divoké fantazie. Taková tak trochu rozháraná zen dredatá vitální bába. 

Na kliniku, resp. její část zvanou 'zámeček', kde ony čarodějky sídlí, jsem dorazila za deště, na kole a o půl hodiny předem. Listuju si časákama s obnaženýma nafouknutýma břichama (proč takový děsivý obrázek dávají i k povídání o druhém měsíci??) a najednou vrazí do prosklených lítaček mohutná osoba, dlouhé květované šaty, rozpuštěné, skoro bychom řekli až rozhárané vlasy, několik patchworkových tašek přes rameno. Postaví se přede mě a vycení zuby (jistě myté heřmánkem a jedlou sodou), prej, já jsem Sylvie, vy mě asi čekáte. Tak já vás vezmu hned, když už jste tady, jenom si odložím!

Zabouchnou se za ní dveře. Šlohnu jeden časák s břichama a čekám. Za 25 minut děva vykoukne a pozve mě dál. 'Klidně si jeden časopis s břichama vezměte, to je pro klienty.' No ne, jak to dělá? V kanclu hledám skleněnou kouli. 

Vůbec mě nešetří a hned na mě vybafne: máte otázky?

Hmm, na co bych se tak...co třeba...někdo mi řekl, že bych se neměla koupat ve vaně a sprchovat teplou vodou. 

Hippie: S nadšením zaburácí: Naopak, jestli vám to dělá dobře, pokračujte! Co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!'

Já: A co uzený losos, můžu?

Hippie: No nedoporučuje se nepasterizovaný sýr ale o lososovi nic nevím. A i s tím sýrem...pokud je od dobrého sýraře, já bych se toho nebála, co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!

Já: Vážně uvažuju, že její teorii aplikuju na pivo, protože co je dobré pro mě, dítě jistě taky velice ocení! Pro jistotu se neptám, některé logické závěry nepotřebují být nutně potvrzeny!

Kdo by odolal!

Pak mi ukáže několik cviků na míči, taky nějaký zázračný pásek, který mi údajně uleví od stáletrvající bolesti zad (stojí jenom 30 euro v lékárně - jenom! Kdyby paní viděla můj účet po lednu, kdy jsem platila dva nájmy, zálohu a poplatek agentuře, dvoje letenky do čr a spoustu vybavení do bytu, myslím, že by mi pásek ještě ráda darovala).

A následuje nejděsivější část, co mě (nás, Ječmínek bude chodit se mnou, to jenom tentokrát nemohl) bude čekat a co že všechno se o porodu dozvím. Následující sezení bude prohlídka kliniky a rodících prostor, potom si můžeme vybrat dvě cesty, jednu klasickou na jejímž konci je spásný epidurál (a nebo taky ne, pokud to jde) a nebo druhou, přírodní, kde se můj drahý naučí, jak mi ulevit od bolesti mačkáním bodů mezi palcem a ukazováčkem, masáží malíčků u nohy a podobnými alternativními metodami, jejichž úspěšností je především velice silná víra v ně. Můžete pak rodit do bazénu, na míči, na kuchyňské lince či s nohama u sebe, teda pokud jste Chuck Norris. 

Dobrou zprávou je, že poslední sezení klasické komerční metody probíhá buď formou relaxace v bazénu a nebo sofrologického sezení. A to bude fajn.

Tak a to by bylo. Mimochodem, taky je tady v Kocourkově normální že je otec přítomen celému porodu. Když jsem Ječmínkovi nazančila že u nás to tak samo není, zhrozil se a prohlásil, že tady by to byla ostuda a projev neúcty a slabošství, načež mi ukázal obrázek jednoho mexického kmene, kde si muž přiváže ke koulím provázek a žena za něj při porodu tahá, aby si prý taky naplno užil, co si nadrobil. :)

Posledně zase byl na nějaké party kde mluvil s budoucí porodní asistentkou a prý je pro potomka nejlepší když ho úplně nakonec vytáhne za uši otec a hodinu ho má na své kůži a hodinu matka, aby je pak poznal. A taky mi hned předvedl, jak mi může masírovat nohy, což se jako obvykle tak trochu zvrhlo.

Dobrá zpráva je, že se ani v této situaci rozhodně nenudíme. :)

V zemi kde se promenují sloni po ulici je možné všechno! 

Ztratila Lucinka bačkorku

Mám pro vás jeden objev loňského roku!

Metoda počítání plodných a neplodných dnů fakt nefunguje!

Aneb jak začalo asi nejvíc punkový období v mým (jo a taky Ječmínkovým) životě.

Jaký jsou svátky v Ječmínkový rodině, kde vám jestě k tomu nabízí Plzeň? Utrpení :)

Teď si asi spousta z mých věrných čtenářů říká, že se mnou končí, že číst nějaký bláboly těhotný ženský nemá za potřebí, je toho plnej internet a tak vůbec, koho by zajímalo, jak někomu v bříšku roste mimísek (jenom napsat tohle poslední slovo mě stálo hodně sebezapření a ublinknutí). Takže se nebojte, to naopak já se bojím, že se zcela vymykám běžným budoucím matkám, protože:

• Jakákoli dementní slovní zásoba některých matek, často nechutně zkomolená, u mě způsobuje hnusnou zarudlou vyrážku. Nikdy, a na to tu slavnostně přísahám, ode mě neuslyšíte výrazy jako: těhulka, mimísek, taťulda a podobný sprostý slova!

• děsí mě dokonce i slova naprosto běžná jako je těhotenství (fuj), kojení (eee cože?), porod (no comment). 

• V supermarketu je pro mě stále Španělská vesnice rajón s dupačkama, dudlíkama a přesnídávkama (vlastně ty mám docela ráda) a pořád se nostalgicky se slzou v oku producíruju kolem vína a pivního rajónu.

• Absolutně nemám nejmenší potřebu setkávat se s jinýma budoucíma matkama a řešit s nima jak ony už neblinkají a já pořád ještě jo. Jak ony už mají kočár a výbavičku (zastřelte mě rovnou) a já ještě ne. 

• Úplně za největší zvrhlost považuju diskusní fóra na netu, z čehož zřejmě nejvíc frčí modrej koník, kde, a to pozor, se zaregistrujete, a oni vás šoupnou do skupiny ženských, co budou rodit ve stejnou dobu. Juhuuu, takže...přiznám se že na začátku jsem to zkusila, no a po přečtení několika příspěvků typu: "tak holky, dneska krvácím, mimi nebude." a nebo "Potratila jsem, uvidíme se při dalším pokusu". Jsem ve spěchu diskusi opustila, ani za sebou nezavřela dveře. Mimochodem, věděli jste, že 50 procent všech těhotenství končí potratem?  

A jak že to všechno začalo? No asi nějak takhle. Jak už jsem několikrát psala a asi zatím psát nepřestanu, Ječmínek je prostě cool. Podnikali jsme spoustu úplně božích akcí, měli se dobře a jestě než jsme se po patřičné době sblížili dokonale, proběhla menší diskuse na téma antikoncepce. On se mě zeptal, jestli něco beru, já na to, že ne a on, že to je dobře (Na neviditelnou ruku farmaceutického průmyslu máme stejný názor) a že si budeme dávat pozor. Lol. Na internetu (ano, už tady máte právo si klepat na čelo, podobně jako moje gynekoložka) jsem našla super apku na počítání plodných a neplodných dnů, kterou zřejmě stvořil nějaký chlap, který se chtěl množit. No a podle ní jsme se řídili...lol...až později, když už byly následky nezvratné, jsme se dozvěděli, že spermie přežije v teplíčku až pět dní, čili jste z neplodnýho dne rázem v plodným...zkrátím to.

Staropramen za 7 e, tak to už mě netrápí!

Ječmínek odletěl na 3 týdny na ostrov Reunion, kde se zúčastnil běžeckého závodu na 160 km a asi 10 000 m převýšení. Takže jsem zpočátku týdenní zpoždění přičítala stresu a obavám o jeho zdraví. Takovej ten test, jak na něj načůráte (a taky si při tom pomočíte ruku, to už v těch radostných reklamách neříkají) ale vyšel až příliš pozitivně a mě tedy nezbylo nic než počkat ještě dalších 10 dní, než můj drahý přijede zpět a já mu tak jednou větou navždycky změním život.

Ten týden byl vážně krutý. Nejen že jsem měla docela silný bolesti v podbřišku, horší to bylo s mojí psychikou. Pocit, že někomu možná zničím život, myšlenky na útěk na pustý ostrov...Jsou to asi tak dva roky zpět, co se ve mě probudily nějaký hormony a nutily mě rozplývat se nad koťátkama, štěňátkama a miminama. Tyhle hormony mě ale opustily a když jsem poznala Ječmínka, neměla jsem už nejmenší touhu zakládat rodinu. Koupila jsem si letenky na Island a plánovala jsem bike trip po Norsku. Čili ač může někdo říct, že "už na to mám věk", radostná událost to pro mě nebyla. A to nejen z důvodu, že se s Ječmínkem známe něco kolem 4 měsíců (v době zjištění).

Den návratu nastal, dojemné shledání na nádraží a pak chvíle, při které mi ještě teď není úplně hej. Musím přiznat, že jsme zpočátku byli oba dost šokovaní a ztracení a zvažovali jsme všechny možnosti. Nakonec jsme se ale rozhodli, že do toho teda jdeme.

Tak! A jak to bylo dál, jaký to je být v očekávání v zemi vína a nepasterizovanýho sejru, se dočtete přístě!

Saaamveeer ouvr d rejnbou aneb noc v lese ještě před rokem 0 :)