pondělí 19. září 2016

True Franchie

Nebudete tomu věřit, páč ani já sama tomu nevěřím. Vidím to, jako by to bylo včera, 30. srpna 2012 vystupuju z letadla s jedním kufrem a moje francouzská krasojízda začíná. Co všechno se za tu dobu událo jsem vám už tak nějak stačila povyprávět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že proniknout do téhle tlupy hlavonožců bude tak komplikované a nemožné.

I had a dream...

Dnes, po 4 těžce vydřených letech přicházím konečně s několika důkazy, že jsem byla jakž takž s odřenýma ušima přijata do kmene. Možná, že se mezi vámi najdou tací, kterým se asimilace povedla za mnohem kratší časový úsek. Pozor ale na tzv. zdánlivé přijetí. To je stav kdy tu jste krátce, všichni se na vás zdvořile usmívají a vy máte bláhový pocit, že vás mají rádi a tím pádem vás i přijali mezi sebe. Tak to ani omylem!


První příznak 
že češství ve vás bylo dostatečně nalomeno a vy začínáte podléhat místnímu koloritu a zvrácenému způsobu myšlení nazývám pracovně "vlastní pekařství".

Jak už jsem několikrát zmiňovala, francouzské náboženství se více než v kostelech a chrámech provozuje v pekařstvích. Bagety, croissanty, painy au chocolat, kiše, fáry bretony, makaróny a další lahůdky nutně vedou k tomu, že má každý Francouz svoje pekařství. Rozumějte tím svojí prodejnu chleba, kam pravidelně chodí, pokecá s prodavačkami (pochopitelně tím šíleně zdržuje, to proto jsou ty fronty tak neskutečně dlouhý!), slečna za pultem už přesně ví, co si pán s knírkem a baretem -klišé!- přeje. No a takový panáček by ani do jiného pekařství nepáchnul! 

Když jsem se před třemi měsíci přestěhovala do nové čtvrti, spolubydlící mě hned upozornila na pekařství přímo před domem jako vééélikou výhodu čtvrti. Nedávno se u mě stavil Ječmínek a ptal se mě, jestli v tom pekařství naproti mají dobrý chleba. Řekla jsem, že nevím. Nevěřícně se na mě podíval a prý že to je přece první věc, co člověk udělá, když se přestěhuje, že ochutná místní chleba a najde si nové pekařství. Ne obvoďáka nebo zastávku autobusu, pekařství!

A tak se stalo, že už i já mám "své oblíbené chrámy chleba" a ty, kam bych šla jenom z nouze. V centru města se slušně orientuju, vím kde koupit dobrý sendvič a kde naopak desert. Jo a jsem na to pyšná!

Někdo má pekařství, jiný bar!

Příznak druhý    
aneb vášeň svobodně manifestovat koluje v žilách každého Franty! Kdo nemanifestuje, jako by ani nebyl a pomalu aby se bál že přijde o francouzské občanství a dostane místo toho třeba české! Ne že bych se přímo nějaké manifestace zúčastnila, to ne, tak daleko ještě nejsem, ALE! Byla jsem na několik pozvána! Heč! Jeden velmi prosociálně až místy komunisticky smýšlející kamarád mi jednoho dne hluboce pohleděl do očí a vážným hlasem se mě zeptal, zda nemám chuť jít s ním v sobotu na manif! Jelikož jsem tak nějak proti a taky proto, že mezi manifestujícími je vždycky spousta spratků, co hází dlažební kostky a zapaluje popelnice a auta, odmítla jsem. Za ty léta jsem si ale už zvykla, že tramvaj pravidelně nejezdí, že sem tam mi do očí vnikne slzný plyn a že jsou kolikrát ulice plné po zuby ozbrojených policistů, vedle kterých můžete normálně projít jako by se nechumelilo.

a taky je dobrý mít svého sosismena! :)

Za třetí
mě velice velice těší, když jakmile otevřu pusu, lidi nekrčí obočí ve snaze porozumět mojí francouzštině. Někdy se stává, že se už ani nezeptají, odkud že to jsem. Nicméně při mojí profesi, kdy přes den mluvím se stovkou až dvěma lidí, se možná dobrá třetina nakonec zeptá, odkud pochází můj malý přízvuk. Většinou hned hádají země na východě (horší varianta), Itálie, Španělsko, Anglie (neurazí), Norsko, Švédsko (to mi dělá radost) ALE už se mi několikrát stalo, a to nekecám, že mi hádali původ z jihu Francie! Takže pokud Lulu mluví francouzsky tak výborně, že si místní myslí, že jsem přišla od Toulouse, jsem na sebe právem pyšná! Samozřejmě se najdou i tací, kteří považují můj přízvuk za sexy a dokonce mi jeden návštěvník parku nabídl, cituji: "jestli tohle přežiju, tak se vrátím a požádám tě o ruku"! :)

a vůbec nejlepší je vlastnit mamuta, naruby!

Poslední příznak zdařilé asimilace
je pro mě jednoznačně úspěch na poli společenských vztahů. Vyrůstat na kraji lesa se srnami a muchomůrkami rozhodně nepodpořilo moji extroverci a jakmile se sejde více lidí, většinou jenom poslouchám rozhovor, snažím se do něj vstoupit, což po určité době vzdávám a vydám se do Maloskalských lesů sbírat borůvky a šplhat do strmých kopců. Být kámoš s Frantíky není tak snadné jako s Čechy, nicméně po 4 letech tady mám svojí síť francouzských kamarádů i kamarádek, o kterých můžu říct, že i oni mě tak vnímají. Samozřejmě mi hrozně moc chybí ti čeští a dala bych nevím co za to, kdyby mohli na několik dní přijet! (významně mrkací smajlík)

Ach Víťo, kde se couráš!

Co asi navždycky zůstane bariérou, je naše kulturní podhoubí. Nikdy se nestane, že bych si s místními mohla citovat hlášky z Cimrmana a Pelíšků a společně se tomu smát, zrovna tak já nepochopím tak docela všechny jejich souvislosti,  když k tomu mám mnohem blíž, protože tu tu jejich kulturu žiju a poznávám. Pokud chcete žít s exotickým cizincem , připravte se na asi největší nevýhodu takového vztahu, a to že nikdy zcela nepochopí právě takovéhle vtípky. Ale pak je tu spousta jistot a pozitiv, pro která se do toho určitě jít vyplatí! ;) 

Takže s úsměvem, jasný?