Kdo se bojí, nesmí do lesa!

Aneb jak se Lulu rozhodla nesedět v koutě a vydala se až skoro na konec světa.

Je to možná moje první léto, kdy jsem díky práci nucena po dobu 6 měsíců necestovat. A kdo mě aspoň trochu zná, určitě bude tušit, že takhle to prostě nejde. Navíc pan Ječmínek odjel na dva týdny za rodinou na jih, což mě rovněž motivovalo trochu hejbnout kostrou, zapíchnout prst do mapy a vyrazit, i když jsem tentokrát měla jen velmi omezený čas.

Moje práce mi umožňuje mít maximálně dva dny volna, den před "víkendem" končím dřív než obvykle, a to už ve 4 odpoledne a den po víkendu se vrátím do práce až na 13:30, což na cestu akorát stačí. Rozhodla jsem se tak trošku vyjet do Normandie, regionu na sever od Loire Atlantique, asi 3-4 hodiny cesty autem. 

Normandie je místo, kam jsem se chtěla podívat už delší dobu, a tak se mi to hodilo do krámu. Jednoho rána, kdy mě otravná kočka mé spolubydlící vzbudila neustálým mňoukáním kolem 6, jsem mrkla na stránky spolujízdy a hned rezervovala cestu z Nantes do města Le Havre, bodu, který se nejvíc blížil mému cíli: obřím bílým útesům ve tvaru slona: Etretat.

Spolujízda do těchto krajů je asi nejlepším řešením, páč busy tam odsud moc nejezdí a vlakem je nutno jet přes Paris, což se mi vůbec nechtělo.

Den odjezdu ještě musím do práce. Co čert nechtěl, už při cestě tam (12 km na kole) je mi nějak šoufl a tak se snažím přetrpět první hodinu. Asi nějaký úpal či co, nicméně kolem poledne mě kolega veze směr postýlka. Nutno podotknout že jsme se potýkali už několik dní s úpornými vedry. Odpočinek, malý nákup a v 19:15 už nasedám do auta ke dvěma sympatickým frantíkům. Kluci jedou rychle ale bezpečně, cesta nám příjemně utíká a dokonce na chvilku zahlédneme i Mont St. Michel. Po cestě se bavíme o couchsurfingu a řidič prý zkoušel cs napřímo, tzn požádat někoho v baru nebo na ulici, zda u něj může přespat. Většinou to fungovalo dobře. Váhám, zda ho nepožádat o to samé.

Le Havre: kostel a budovy

Moje noc v Le Havre byla zpočátku celkem dramatická, poněvadž jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by mě mohl ubytovat. Což se vyřešilo doslova na poslední chvíli, kdy se na de mnou jeden dobrý člověk slitoval a to i přesto, že jsem do města dorazila pozdě a on musel ráno do práce. 

Noční příjezd do Le Havre, obrovského přístavu. Nejdřív musíte přejet most de Normandie, obří most pod kterým mohou projet i ty největší lodě. Pak vás do nosu praští smrad z továren, mineme právě otevřený padací most a nakonec dorazíme do města, kde jsou všechny domy navlas stejně šedé. To díky válce, město bylo obsazeno Němci a při osvobozování ho Američané celé vybombardovali. Místní proto požádali jednoho jediného architekta, aby město znovu vystavěl. Ten asi neměl moc fantazie ani barvy a všechny ulice ještě navíc stojí v americkém stylu, kolmé a stejné a jedním bulvárem uprostřed. 

On da beach de Le Havre: portréty slavných osobností, co se sem přeplavili lodí

Je 23:00, čekám v centru u ponurého parku a můj hostitel nikde. Navíc mi ani nebere telefon. Po čtvrt hodině mi konečně píše, jestli jsem na zastávce tramvaje. Uf. Sice je už pozdě, s Alexandrem si povídáme ještě dlouho do noci. Sám si vyrobil několik úžasných kousků nábytku včetně hudebních nástrojů a rok cestoval autem po světě. Během večera nám do bytu vlétne netopýr, kterého nakonec pomocí igelitové tašky trochu přizabijeme ale nakonec všechno dobře dopadne. Ráno mi ještě Alex ukáže něco málo z šedého města, posnídáme na pláži a pak už mi v 9:30 jede autobus přímo do cílové destinace Etretat. Jen tak z nudy zkouším nejdřív stop, staví hodně lidí, což je dobré znamení na příští dny, nikdo ale nejede tak daleko. Po cestě nás brzdí hned několik traktorů, vítejte na venkově!

V Etretat jsem si předem domluvila polední piknik s mým dalším hostitelem Justinem. Ten pracuje v asi 12 km vzdáleném městečku Yport, kam mám odpoledne v plánu jít po pobřeží pěšky. V rychlosti zajdu na pláž vyfotit slavné sloní útesy, objevím chodbu vedoucí na druhou stranu skály, koupím pár pohledů a vběhnu do minimarketu nakoupit něco na piknik. Pak už jenom vyšplhám na útes ke kapličce s úžasným výhledem na protější útes-slon. Tady se ve stínu kaple poprvé setkávám s Justinem, absolutně pohodovým klukem, který díky místu svého bydliště hostí cestovatele častěji než by možná chtěl. 

rescue me!

vylodění v Normandii

Po obědě jede Justin zpět do práce a mě čeká cesta na vrcholcích útesů. Chvíli váhám, jestli si nedát malou siestu, ale nakonec se vydávám na cestu. Fotím a zpívám. Ze začátku je na cestičce celkem dost turistů, ti ale ubývají a většinou jdu úplně sama. Jsem asi sto metrů nad mořem, udělat krok stranou a zřítila bych se dolů. Místy je cesta pěkně zarostlá kopřivami nebo maliníkem, což docela škrábe. V druhé půlce putování jsou útesy více členité a tak mě čekají strmé sestupy a stoupání. Na jednom místě se na chvilku zastavím na pláži. Původně jsem se chtěla vykoupat a plavky zabírají podstatnou část mého minibatůžku, je ale zrovna odliv a tak na to peču. Jdu dál a je mi celkem vedro. Kolem stezky jsou často pastviny s krávami a jednu přistihnu, jak se válí a nahlas chrápe. 

chobot ve stínu kaple

Lulu: vyfotíte mě? Pařížanky: to záleží kolik zaplatíš! :)

Kolem 6 jsem v Yportu. Mám chuť se za putování odměnit a v místním pekařství narazím na větrník! Jím ho na pláži pod útesy když v tom uslyším praskání a rány. To se z útesu uvolňují kameny a padají několik metrů ode mě. Radši se dekuju někam jinam. Blíž k centru je na pláži knihovna, kde si každý může půjčit knížku a přečíst si ji na lehátku. Využívám toho a dávám se do psaní pohledů. Pak kolem 7 dorazí Justin a informuje mě, že se mnou pohostí ještě jednu dívku. Všichni tři jdeme na pivko a pak nám Justin nabízí výlet do Fécampu, městěčka asi 7 km vzdáleného, kde můžeme vyšplhat k majáku a pozorovat západ slunce. Jsme nadšené ale bohužel přichází mraky, i tak je večerní výlet fajn. Nakonec nám Justin míchá punč a salát.

Jo jo, jsou i odvážnější :)

větrník, vítr a pláž

Justin nás chce nechat ráno spát páč vstává v 7 do práce. Já se ale budím taky a využívám jeho laskavosti aby mě svezl na místo vhodné ke stopu. Vysadí mě v tom největším slejváku. Nakonec ale nečekám ani 5 minut a už se vezu. Mladá paní doktorka mě vysadí kousek od Le Havre, odsud mě pak přiblíží jakási předdůchodkyně a nakonec ještě jedna mladá trochu histerická paní, která mě vysadí na zcela nevhodném místě. Benzínka v opačném směru. Tady zkouším žádat tankující řidiče, nakonec se nade mnou jeden slituje a veze mě asi 4 km k mostu Normandie, který prý hodně lidí chodí pěšky. Tenhle zážitek si nemůžu nechat ujít! Mám najednou pocit, že svět je to nejžůžovější místo a všichni lidi jsou hodný a přátelský! Přemýšlím o smyslu přísloví: Kdo se bojí, sere v síni. Most přejdu celá nadšená, těsně za ním maličko hledám cestu a nakonec vidím, že dál už je jenom dálnice a stopovat tu bude zatraceně složité. Zkouším se dostat na první exit a stopovat u kruháče. Auta staví, ale na všech výjezdech mi řidiči potvrzují, co už dávno sama tuším, že to není směr co potřebuji. Pomalu mi začíná být jasné, že s mostem jsme se neviděli naposledy. Sklopím uši a vyrazím, teď už méně nadšeně, zpátky přes řeku Seinu. Ne že by mi došla kuráž, tento neplánovaný 10 km pochod mě ale nepatrně otráví a já si tak říkám, že pokud před mýtnou bránou na most stopnu někoho, kdo pojede až do Nantes, vrátím se už dnes večer. 

držte se!

na vrcholu: radši budu mít půlku fotky zábradlí než selfí!

Zastaví mi bývalý voják, co jede až do Rennes. Zpočátku mu řeknu ano, ale nakonec se přece jenom donutím ještě dobrodružství nevzdávat! Co jsem vám ještě zapomněla říct je, že v 1 ráno před odjezdem do Normandie jsem psala bývalému kolegovi z loňského tábora, který bydlí nedaleko, a který mi nabídl se za ním zastavit v jednom kempu nedaleko Caen. Právě tam mám dnes namířeno. Srdečně se rozloučím s vojákem a čekám na kámoše Antoina. Ten dorazí a shledání po roce je hodně příjemné. Je zajímavé, jak já sama si nikdy pokrok ve francouzštině neuvědomím. Antoine mi ohromeně říká, že jsem hodně ztratila přízvuk a že mluvím skoro jako rodilá Francouzka! Posilníme se v mekáči a tady pozor! Antoine, milovník všeho možného létání mi prozradí, že volal do společnosti, kde právě dělá stáž na paraglide a že budu moct letět! Jsem doslova na vrcholu cestovní horečky! Jedeme do místa zvaného Normandské Švýcarsko, kde si můj hostitel pronajal přívěs pro 4 osoby, ale jeho kámoši nemohli dorazit. Rezervuju si let na 16:25. Ještě stihneme nakoupit klobásky na večerní grilovačku a pak už mi jenom Antoine půjčí svoje auto, abych se mohla dopravit na místo vzletu. Celá nadšená vystupuju a místní instruktor mi říká, jak moc je na mě vidět, že poletím! 

já chci ještě!!!

Pak se všechno semele hrozně rychle. Paní mě nechá vybrat si jaký let chci: základní, s přetížením a triky a nebo kompletně šílený. Vybírám si ten druhý a šekem (opět výpůjčka od Antoine) platím 80 euro. Sympatický instruktor Hervé mě navlékne do postroje a už se rozebíháme a huráááá! Letíme! Antoine mi rovněž půjčil svou go pro kameru, poněvadž jsem ale tak nadšená, jenom ji zapnu a pak z větší části filmuju svojí nohu. Let trvá necelých 15 minut. Při tom stihneme vystoupat mnohem výš, než odkud jsme startovali, v jednu chvíli jsme až v mracích! Nakonec mi Hervé oznámí, že teď teda budeme dělat ty blbosti. Zeptám se jaké, a on na to: tyhle! A už to lítá, obří houpačka, jako na horské dráze, oba křičíme a smějeme se. Ještě se se mnou zatočí, to už pomalu nevím, kde mám nohy a kde hlavu, a pak už pomalinku kroužíme nad přistávací plochou. A je to, splnila jsem si další velký sen!

údolíčko Swiss Normande, něco jako náš Kozákov

Ještě chvíli nadšeně pozoruju další paraglidisty a pak se vrátím zpět do kempu. Antoine je ještě na kurzu a tak se jdu projít do městečka Clecy. Celá krajina mi děsně připomíná Český ráj! Koupím několik místních piv co je vyrábí vikingové (fakt!) a taky Calvados, protože tak se jmenuje celý kraj a tahle tekutina pochází odsud. Jako byste najednou přijeli do jiné Normandie. Údolí, skály, říčka...

nepřipomíná vám to Jizeru?

S Antoinem se snažíme zapálit dřevěné uhlí pomocí tři roliček toaleťáku, což se nám nakonec povede a my tak můžeme hodit do ohně předkrm: Camembert v alobalu, do kterého potom, co se celý rozteče, namáčíme čerstvou bagetu. Pak si ještě ugrilujeme klobásky aby se neřeklo a nakonec vyrazíme do místní hospůdky, kde hraje kapela a sedí tam Antoinovi kolegové paraglidisti. Spát jdeme relativně brzy, protože ráno se musíme vzbudit v 6 hodin a Antoine mě ještě při své dobrotivosti zaveze zpět do Caen, kde v 7:30 beru spolujízdu směr Nantes. Tímto mu nevýslovně děkuju! 

Normandský gurmánský orgasmus

Vzkaz pro všechny, kdo se bojí! Vydejte se do lesa, stojí to za to! :)