Čokoládové orgie

Je mi jasný, že všechna vaše novoroční předsevzetí už dávno vyletěla komínem. Byli jste si dvakrát zaběhat a pak už bylo moc zima, moc sněhu, moc pozdě nebo moc teplo? Chtěli jste skoncovat se sladkostmi ale kolega zrovna slaví padesátku a přinesl do práce dort? Měli slevu 90 procent na vánoční kolekci? Jo jo, chápu! Tak přesně pro vás je tenhle mega super jednoduchý a ultra rychlý recept na neskonale deliciózní pravý francouzský dortokoláč zvaný Fondant au chocolat.

Tentokrát to bude rodeo! :)

To jsem tak jednou přišla hlídat moje dvě holčičky a ony na mě, že dneska výjimečně nebudeme hrát ani na schovku ani na tátu a mámu, ale že bychom si mohly upéct koláč. Já na to suverénně, že až mi dají recept, že pak teprve se do něčeho pustíme. Holky vytáhly ze skříně čokoládu a na jejím obalu byl. Recept. Moje snaha vyhnout se zapatlání celé kuchyně vyzněla naprázdno. Pustily jsme se do toho a výsledek byl víc než dostatečný. Vláčný, ani ne moc sladký, na jazyce se rozpouštějící...

Budete zaručeně potřebovat: 

Hlavně dobře nakoupit!

• 200 gramovou černou čokoládu na vaření, ta moje obsahuje minimálně 52 procent kakaa
• 100 gramů másla (použila jsem sladké, ne poloslané) a trošku na pekáč
• 4 vejce (ideálně od slepiček co se měly dobře)
• 50 gramů mouky (klasicky té jediné, co se ve Francii prodává, u vás asi hladká)
• 100 gramů cukru pudr (vždycky lze ubrat)

Z vlastních zkušeností se ujistěte předem, že doma všechny suroviny máte. Věděla jsem, že mám doma čokoládu, nějak delší dobu. Ukázalo se že ji doporučují spotřebovat do roku 2013. Taky s vajíčkama je věčný problém. Nejednou se mi stalo, že mi nešlo rozklepnout...ono totiž už bylo uvařené! A zapněte troubu.

vejce nebo slepice?? Co dřív??

Hned na začátek se pobavíme lámáním čokošky na kostičky. Tady vám nedoporučuju péct s dětma, protože ty mandelinky sezobou na co přijdou a to abyste si pak připravili tabulky radši dvě. K rozlámané čokoládě nakrájíme máslo a společně dáme asi na dvě minutky do mikrovlnky. 

Po vyjmutí promícháme a tím dorozpustíme zbytky pevných skupenství čokolády. Pak už to jde samo. Pokud jste si čoko a máslo nechali rozpustit v nějaké přiměřeně velké míse, přidáme do směsi postupně cukr, zamíchat, vejce, zamíchat, mouku a pěkně promícháme a nakypříme jako žížalky.

Potřeby: mistička, lžíce, trouba

Všechno to vylejeme na vymazaný a vysypaný pekáč, spíš pekáček. 

Pak záleží na vaší troubě. V těch klasických pečeme na 200 stupňů 10-12 minut. V té mojí minitroubě asi ještě o 2 minutky déle. V návodu píšou abyste se neděsili toho, když koláč vypadá, že ještě není dopečený. To je zcela normální a francouzské. Fondant totiž znamená tát, tavicí, rozteklý, no prostě tak. Podávat můžete se šlehačkou nebo s vanilkovým krémem. A nebo s bagetou.

Asi úplně nejotravnější na celém aktu bylo focení, nechápu, jak se někdo může bavit focením toho co jí nebo vaří. 

s bagetkou nejlepší

vypadá to jako nedopečené ale není to nedopečené (i když vlastně jo)

My blue gateau

Tak a teď šupky dupky ven, nikdy není pozdě! (Teda já nemůžu, mám rýmu a kašel a prší a Saturn není v rovnováze s Plutem :)

Bon ap' ;)

P.S.: Zbytek čokolády můžete využít třeba ke klasické francouzské masáži či jiným hrátkám ;)

Diagnóza: Francouz

Dřív jsem si myslela, že Francouzi jsou cool lidi. Taky jsem si myslela, že bejt s nima kámoš bude brnkačka, že sem zapadnu jako kulička do důlku, odstřihnu svoje čecháčkovství a budu jako oni. Taky jsem si myslela, že... Máma mi vždycky říkala: "tak příště nemysli!" Pak jsem se sem přestěhovala a čím dýl tu jsem, tím víc o svoje naivní iluze přicházím a co hůř, v něčem se jim dokonce začínám podobat!

To vám ale nedojde hned a taky na to nepřijdete ve Francii. K takovému sebepoznání musíte vyrazit zpátky do České republiky, to pak zjistíte, jak moc vás tenhle pobyt na dobu neurčitou poznamenal.

kdo vlastně jsem? :)

Příznak číslo jedna: 

Pokud bych měla jedním slovem vystihnout Francii, bylo by to rozhodně a jednoznačně JÍDLO! Všechno se tu točí jenom kolem jídla! Už jsme si povídali o pekařstvích, která jsou otevřená ve všechny státní svátky, a to i když ani veřejná doprava nejezdí? Pekařství stojí jaksi na vrcholu francouzského náboženství. Zvlášť v lednu kdy (si my Nefrancouzi dáme za předsevzetí shodit pár kil) je jakýsi svátek "královských placek" (Galette du roi), kdy do sladkého koláče zapečou hračku z kinder vajíčka a kdo ji najde kupuje další. Člověk tak za leden spořádá v průměru 10-20 koláčů, záleží kolik máte přátel a příležitostí (ano, i ve škole se podávají několikrát do měsíce). Taková placka stojí od 3 do 20 euro, záleží pokud si koupíte tu industriální nebo ručně dělanou. Pekařství pak vydávají věrnostní kartičky a do jedné placky nacpou klidně dvě postavičky, jenom aby tak přilákali klienty (neptejte se, ano, mám v peněžence věrnostní kartičku a štve mě, že jsem ještě nenašla Snoopyho!)

Pekařství je však obecně zdrojem neřestí: typická bageta rychlokvaška z bílé mouky, nekonečně dobré deserty o kterých se českým špičkám, rakvičkám a větrníkům zdají ty nejdivočejší sny. Obložené bagety, francouzsky zvané sendviče a tak dále. Každý správný Francouz má svoje oblíbené pekařství, chodí tam jednou denně a pekařka je jeho druhá máma.

O vánočním obžerství už jsem taky psala. Letos jsem si jenom potvrdila, jak se celý francouzský život točí kolem jídla. Rozhodla jsem se na Vánoce jet domů do Čech. Nebyla jsem si ale jistá, kde prožiju Štědrý den. Přítel se mě několik dní před odjezdem zeptal: "Tak už víš, kde budeš JÍST?" Jak jako jíst? Myslíš, kde prožiju Štědrý den? Kde budu koukat na pohádky a zdobit stromeček? Kde budu házet botou, lít olovo a poslouchat koledy? A rozbalovat dárky? A kde půjdu mrazivou hvězdnatou nocí na půlnoční? Francouzské Vánoce = jídlo. Několik chodů. Taky víno...no a pak teda nějaký dárky, aby se neřeklo. 

Mnoho lidí z mého okolí pracuje v potravinářském průmyslu, v Čr neznám nikoho. Specializované obchody jako sýrařství nebo medařství, nespočet vychytávek do kuchyně, veletrhy, zkrátka lahůdkářská velmoc. 

Nééé, neberte mi moji bagetku!

A teď k té diagnóze. Tahle posedlost jídlem je nakažlivá! Někdo se mě zeptal, co jsem přivezla rodině za dárky. Já na to: Ale tak nějaké to fois gras (husí játra), sýry, paštiky, mořské řasy, mušle, ryby a tak. On: "takže jídlo". Ano, přivezla jsem i věcné dárky, ale nenapadlo mě se o nich zmínit! U mamky jsem se přistihla, že se chovám, jako....Francouz! "A ještě musíte ochutnat tohle!" "A tohle se jí se sýrem a tohle se speciální bagetou." "Počkej, ještě jste neochutnali tohle!" Dokonce jsem řekla sestře že pokud neochutná mušli, nedonese jí Ježíšek dárky! 

Pokud jste ve Francii moc dlouho, stane se jídlo, žrádlo a všechno okolo vaším hlavním a kolikrát i jediným tématem hovoru, který si ještě k tomu náležitě užíváte. Máte pocit, že všemu tak dokonale rozumíte a že by byla škoda o tom nepoučit chudáčky Čechy, žvýkající rohlík s májkou. V takovém případě je třeba se nad sebou zamyslet, ne-li si nafackovat.    

Příznak číslo dva:

Závislost na módě a to za každého počasí. Loni mě udivovaly slečny s rozepnutou bundou či kabátkem za zimy a deště. Letos je zase frčí odhalený kotníček. Na jednu stranu pořád nosí zcela nepřitažlivé plátěné kecky a to i když teploty padají k nule, k tomu si ale za každou cenu ohrnou nohavice džínů, legínů nebo jiných kalhotových úprav tak, aby jim koukal kotník. Nejen za slunného odpoledne ale i třeba pozdě v noci když mrzne. Ptala jsem se kamarádů a ano, prý to shledávají děsně sexy. Zlatý Jablonec a pořádný termoprádlo, zlatý lidi z hor!

heslo všech zimou trpících Francouzek!

Příznak třetí:

Francouzi jsou experti na okecávání a zdvořilostní fráze. Smiřte se s tím, že pokud chcete komukoli cokoli říct nebo napsat, musíte to pěkně zabalit, uvařit omáčku okolo a pak teprve odeslat či vyslovit. Např. maminka holek co je hlídám mi chce sdělit, že tento týden vezu holky na gymnastiku já. Taková sms vypadá zhruba takto: "Dobrý den Lucie, jak se máte? Doufám, že se máte dobře. Chtěla jsem vás jenom poprosit, zda byste nezavezla holky na gymnastiku. Uvidíme se večer, hezký den, pusu. Matka." Moje odpověď: "ok"

Samotným porodem jsou pak pracovní maily, ať už ty, co posílám šéfce, třeba že budu nepřítomná. Nestačí pouze napsat: dobrý den, toto datum budu z toho důvodu nepřítomná, s pozdravem, L. Chce to popsat aspoň jeden pěkný odstavec plný prázdných zdvořilostních frází, aby se vlk nažral.

Z mého pohledu přehnaná zdvořilost je např. ve chvíli kdy prostě chcete seřvat rozjívené dítě, které vás neposlouchá. Větu začnete slovy: Prosím tě, mohl by ses laskavě (to není myšleno ironicky) uklidnit. Nebo: Prosím tě, mohl bys přestat házet na zem ty pastelky? Děkuji ti!

Neskutečným martýriem je pro mě zdravící a loučící rituál, na kterém si všichni tak děsně zakládají. Pokud přijdete do místnosti, měli byste si dát polibek na tvář, se ženami i muži. Dokud jsem se nepřestěhovala do Francie, dotklo se mé tváře jen velmi málo tváří jiných, teď si chvílemi připadám jako levná líbací děva. Nemluvme prosím o tom, že některé lidi se do své osobní zóny vpustit nechcete a už vůbec se nechcete dotknout jejich obličeje. Tady nemáte na výběr. 

Češi na to zatím potřebují cedule :)

Loučení. Správně byste měli dát opět pusu. V práci ale stačí pouze obejít všechny místnosti a s každým se rozloučit. Měla jsem pohovor se šéfkou a tohle byla jedna naštěstí z mála věcí, které mi vytkla, že prý se málo loučím. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mnohdy velmi spěchám a nemám proto čas zaběhnout do všech místností a budov, ona ale trvala na tom, že to pokládají za neslušné. V létě jsem na táboře po noční schůzi byla s ostatními na baru. S nikým jsem se zrovna nebavila a byla mi zima, šla jsem si proto na pokoj pro svetr, ale jak už jsem tam byla, rozhodla jsem se jít spát (pokoje byly hodně vzdálené od baru). Ráno se mnou nikdo nemluvil, až později jsem se dozvěděla, že to bylo proto, že jsem se správně se všemi nerozloučila.

O víkendu jsem se loučila na jedné akci, takže jsme si dali pusu, pak jsme se ale zase na 10 minut zapovídali, takže jsme si opět dali pusu, když hrozilo, že bude líbačka potřetí, zvedla jsem jenom ruku a vycouvala ke dveřím. Jedna Francouzka co šla stejným směrem se mě pak zeptala, jestli už jsme se líbaly, já že jo a ona na to, že si to nikdy nepamatuje a tak kolikrát vyfasuje několik pus najednou. S tím souvisí i moje návštěva Čr, taky už mi to líbací loučení přijde vcelu běžné, proto když se loučím s mými mužskými kamarády (překvapivě mám spíš kámoše chlapi) hrnu se na ně, že je políbím, oni teda jako objetí že ano, ale pusu většinou nečekají. Je pravda, že s mnohými pak mezi námi vzniká na chvilku zvláštní magie polibku :)

Aspoň k něčemu je tato posedlost dobrá, naučí vás být přinejmenším více zdvořilý a opravdu říkat děkuji a prosím za maličkosti, které jste předtím brali jako samozřejmost. 

žábu sním i Orloj sním!

Takové to domácí francouzské...

HA! To neuhodnete, jakou pravou nefalšovanou francouzskou zábavu jsem právě dneska zažila! Že ne? Mám nápad, zkuste si tipnout, dám vám na to celou stránku, posunete jí, až vás napadne něco hodně šíleného, souhlas? A svoje tipy mi pak napíšete do komentářů. Bludišťáka vyhraje, kdo si správně tipne a pozor, zlatého bludišťáka dostane nejoriginálnější odpověď!

Takže....

nejedla jsem řasy přímo z vody, nene! :)

10

9

8

7

6

5

4

3

2

1

Když mi bylo dnes nabídnuto, strávit deštivé odpoledne kdesi a zahrát si LOTO, řekla jsem nakonec proč ne, začne to ve dvě a ve 4 se můžu jít na procházku, háčkovat, vybarvovat nebo si zabrnkat na uku. Bylo mi vysvětleno, že hraní lota patří ve Francii k velké tradici a bude div jestli v sále bude ještě místo. No, naneštěstí bylo!

Kdysi jsem loto hrála na dětském táboře. Je to taková ta hra kdy si účastníci rozdají kartičky s čísly, přičemž žádná kartička neobsahuje stejnou kombinaci čísel a loterie může začít. Ten, kdo první vyškrtá řádek, dva řádky nebo celou kartičku, vyhraje. Žádná věda. 

Dorazili jsme do sálu s předstihem asi 10 minut. Na začátku si koupíte kolik chcete předtištěných kartiček, a zaplatíte. My si koupili 6 kartiček za 10 euro všechny. Zoufale jsme se snažili se najít místo k sezení, každý někomu držel. Místo. Účastníci všeho věku, převážně ale důchodci, byli vybaveni nejen někdy i 12 kartičkami na osobu, ale plastovými žetonky s magnetickým okrajem a magnetickou hůlkou, kterou se žetonky seberou. Na kartičky se totiž nesmí psát. Mnozí si pak koupili i kartičky jednorázové, na které měli speciální fixy s průměrem 1 cm, takže nemusíte nic jak trotlové kroužkovat ale jenom fix přiložíte a je to. My měli teda taky nějaký to vybavení, pindíky z dámy a člověče nezlob se a já osobně jsem vsadila na mocnou sílu hrášku. Paní vedle měla na svých destičkách položené různé, řekla bych tak nadbytečné, předměty, jako třeba stříbrný čtyřlístek, křížek, želvičku. (Chudák nevyhrála vůbec nic, i přes takovou koncentraci štěstínosnýh předmětů).

paní a její výbava

Odbyly dvě hodiny odpoledne a celá sranda začala. Na podium vystoupil nějaký chlápek, zprvu jsem myslela, že je to dýdžej a pustí nám tam nějakou bretonskou odrhovačku, ukázalo se ale, že je to moderátor, místní Leoš Mareš, ale asi tak o 20 let starší. Požádal o klid v sále a zvostra se do toho opřel. Hlásil jedno číslo za druhým a ještě štěstí, že měl vedle sebe projektor, protože to jejich čtyry-dvacet-deset (90) bych asi tak rychle nevykoumala a bolela by mě hlavička ještě víc. Nestačil zahlásit ani prvních 6 čísel a už někdo vykřikuje, že má řádek. Super, smést fazole z kartičky a jedeme nanovo. Tentokrát mi chyběly tři čísla, když už někdo ten zpropadenej řádek měl. 

Tady musím uvést na pravou míru, že jsem si pořád myslela, že nejpozději ve 4 budu doma. Než jsem se v tabulce zorientovala, že v každém sloupku je jenom jedna desítka, hra mě docela zmohla. Nikdo ani nedutal a pokládal žetonky. Ve 4 hodiny byla přestávka. Nikdo z nás nic nevyhrál. Na baru jsem si dala kir (víno se šťávou, taky místní tradiční nápoj), panáka rumu a jedeme dál. Musím říct, že v tom okamžiku mě ta hra vážně přestala bavit. Jenže vy se ani nemůžete nic jiného dělat, mluvit se sousedem nejde, někdo vás hned okřikne a nebo Leoš požádá o klid v sále. Docela mě bavila myšlenka, že paní sedící vedle mě vhodím do plechovky od coly jeden hrášek, co to asi udělá. Pak nastal náhlý zvrat a my nečekaně vyhráli řádek a s tím i krabičku čokoládových bonbonů. Takže to nebyl zas tak marně utracených 10 ee!

Před šestou byla další přestávka. Všechny zábrany šly stranou, vyrazila jsem napříč celým sálem a vyhmátla si dýdžeje a narovinu se ho zeptala, jestli bude už brzy konec. Toho moje otázka malinko zaskočila, protože měl za to, že se celý sál po dobu 4 hodin výborně baví a odpověděl, že za necelou hodinu. To mě uklidnilo. Asi jsem zapomněla říct, že celá sranda se konala v jedné z Nantských periferií odkud dostat se v neděli navečer do mojí periferie je otázka minimálně hodiny, když to bude dobře navazovat. Vydala jsem se na bar a využila cenové nabídky na malé pívo za 1,50. Přitom jsem se usmívala na barmana a doufala, že si se mnou pokecá o něčem jiném než jsou čísla. Nepokecal. Vrátila jsem se zpět do sálu, zapla mp3 s Harrym Holem, kterej se zrovna seznámil s vrahem, ale ještě o tom neví. Je fajn poslouchat knížku víckrát, pokaždý objevíte nějaký detail a máte ji o to radši.

Nasázela jsem na svoje tři kartičky posledních pár semínek, paní vedle pak smutně sklidila všechny talismany a hurá domů.

Pokud je vám teď líto, mám na mysli vás, co žijete v Nantes nebo Francii, že jste o to přišli, nezoufejte, všude po sále bylo nespočet letáčků lákající na další nekonečné loto akce! 

všichni loto nadšenci

Jsem ráda, že jsem poznala tradiční francouzskou zábavu, ale... o to radši jsem doma popadla čelovku a vydala se černou tmou, jen já a Harry a praskající listí pod nohama.

Tak a teď ty tipy, hm? ;)

Školní brašnička

ehm..Francouzská školní brašnička aneb pravidelný příliv humorných i neuvěřitelných historek, jímž mě nepřestává obohacovat francouzský školní systém a jeho účastníci.

Malej Jules, asi jediný dítě, s kterým si tu rozumím! :)

Tento rok pro mě začal až, dalo by se říci, hororově. To se jednoho dne nějaký francouzský ministr dobře vyspal a rozhodl, že jeden animatér zvládne zkrotit místo 14 dětí rovnou 18, což mělo za následek zredukování našeho slavného animačního týmu na tři osoby, tím pádem už nejsem ta čtvrtá, privilegovaná, mající volnou ruku ve výběru aktivit a téma ateliérů. Z oblíbené exotické animátorky nabízející dětem roztodivné aktivity, poznávání vzdálených krajů a jejich zvyků (velikonoční pomlázka málem vyvolala sbírku na záchranu českých žen a dívek) se najednou stala nudná skoro bych až použila výraz "družinářka", která se točí v nekonečném kolotoči: sportovní hry venku, odpočinkové aktivity a manuální aktivity (ano, sem se mi před vánocemi podařilo protlačit čerta s Mikulášem, někdo z toho nespal, někdo mě prosil, aby i u nich čert zaklepal na dveře). Nudáááá!

Nový rok jsem odstartovala nabitá pozitivní energií z Čé er, kde jsem strávila Vánoce (o tom možná později). První rána přijde hned při vstupu do budovy a obdržení seznamu dětí, které se budou účastnit vašeho...vlastně ateliér mi teď přijde pro volné nicnedělání až silné slovo. První dva týdny budu "vést" "ateliér" espace detente, ve volném překladu "odpočinkový prostor", představa ředitelky je, že děti zde budou klidné, tiché a budou se věnovat např. společenským hrám, čtení, skládání puzzle nebo tichému rozhovoru. Jak daleko od pravdy se její představa nachází...stačí, že se "ateliér" odehrává v místnosti se žíněnkou a dvěma sedacími polštáři, i mě by napadlo se na tom poprat.

Zpět k seznamu dětí, ten totiž tentokrát stojí za to! Mezi nakonec 19 dětmi je následující skvadra budoucích kriminálníků:

• asi největší perlu tvoří chlapeček na vozíčku. Ne proto, že by byl postižený, jenom si v říjnu zlomil nožku a na tom vozíčku se mu dle rodičů nějak zalíbilo. Jedná se o chlapečka, kterého jsem před Vánoci nedopatřením z vozíčku při manipulaci před všemi dětmi a rodiči vyklopila. Vůbec nic mu nebylo, jenom kolínko trochu od hlíny, problém byl, že mě tento drobný incident nenapadlo hlásit ředitelce, ta mě pak další den téměř usmažila pohledem, řvát si naštěstí netroufla. Tak tohohle hošíčka musím každý den přepravit spolu s dalšími 18 neustále se postrkujícími dětmi podél hlavní silnice přes tři přechody do asi 100 metrů vzdálené budovy. Oba děláme, jako by se nic nestalo, já na něj jenom při každé nerovnosti povrchu zděšeně křičím aby se držel a nenápadně ho přidržuju za kapuci. Snad by ho to v případu pádu neoběsilo?!
• Kluk, co se mě loni před značným publikem zeptal, jak jsem mohla udělat první třídu, když nevím, že je ta židle a ne ten židle.
• Malá cikánka bydlící v maringotce naproti, co se jí ještě minulý týden vlasy podezřele hemžily a co je měla včera obarvené na fialovo (asi maminka věří že vši lze zničit peroxidem). První den našeho seznámení mi se zvláštním úlisným úsměvem dala ušmudlaný bonbon, který jsem teda ještě neposlala na analýzu.
• Pařížský floutek (nedávno se přistěhoval z Paris), co si zakládá na svojí kariéře největšího lotra ve škole.
• Hyperaktivní kluk, co na mě, kdekoli mě spatří, volá: Ahoj LULU! Byly doby kdy na mě volal "mami" nebo "paní učitelko".   
• Dívenka Fanny co není vůbec funny a její působení loni přivedlo skoro všechny děti k psychologovi a jenom z posledních sil jsem zabránila všem ostatním aby ji nedefenestrovali.
• Roztomilý černoušek, který neustále výborně kreslí....mě.
• a nakonec nová holčička z Alžíru, která nemluví francouzsky, ani anglicky, jenom arabsky. 

Co ještě se děje v naší kocourkovské školičce? Tak třeba máme hodně pastelek. Ale takových těch s větším průměrem, na které ale nemáme ořezávátko. Máme spoustu hyperkreativních pomůcek, např. vosk na výrobu svíček, sádru, soupravu na mozaiku, fixy na textil, sklo a porcelán, ale nemáme obyčejné bílé papíry na kreslení. Což upřímně je a zůstane jedna z nejoblíbenějších dětských aktivit.

Středa, děti mají uklízet a to jim má dát na vědomí písnička, a protože kolegyně, co vybrala song Sexy sexy sexy sexy body už v naší skupině nedělá, nová kolegyně bere nějaké jiné cédo a pouští song: Fuck you, fuck you very very muuuuch :) Děti poslušně rovnají hry do poliček podle barev a já se jdu uklidnit na záchod :)

Opět ve středu mě dostalo jedno malé smrádě, které si za mnou přišlo stěžovat, že mu nějaký jiný sígr nadává. Říkám a co mu řekl za nadávku? On na to: že jsem řeznictví! Vážně nekecám, francouzský děcka si nadávají do ne řezníků, ale řeznictví (charcuterie, taky lze přeložit jako lahůdkářství). To by mě zajímalo, jestli pekařství se bere taky jako nadávka a nebo jestli je to výraz úcty. Ty Sýrařství a ty moje bagetko si pak budou šeptat do ouška po tmě ;)

A jak vám dupou králíci, vy řeznictví jedna! :)

 

Když vás deptá práce, prostě jeďte na pláž!

Na hraně

Tenhle rok jsem se rozhodla strávit vánoční svátky v čé er. Jednak mi chyběly vosí hnízda, české hrané pohádky a potom jsem se taky tak trochu chtěla podívat, jak je to s tou současnou situací, o které tolik čtu v novinách. Z nich se na mě valí tolik strachu, nenávisti a malosti, až jsem si říkala, jestli na hranicích nenahodím nazlobený výraz a nevyrobím si taky nějakou tu "hejt" ceduli. 

Chtěla bych vám v první řadě poděkovat za přízeň, všem svým věrným fanouškům i těm ostatním, za to, že pod svými články nenacházím sprostá slova, nadávky a všeználkovství. Do nového roku bych vám všem chtěla popřát...

...ať se máte rádi, sami sebe a jste se sebou spokojený, protože jedině tak můžete udělat spokojenými i lidi kolem sebe.

...ať ve svém okolí a na světě nepřestanete hledat to dobré, co se v každém člověku i okamžiku skrývá.

...ať vás strach a nevědomost neovládnou a ať nikdy nepřestanete hledat pravdu. 

...ať vás lenost a pohodlnost nedostanou a vy se nestanete ovcí co bečí se stádem.

...ať máte vždycky dost kuráže na to říct lidem jak moc je máte rádi, jak vám na nich záleží a jak si jich vážíte.

...ať nikdy nepřestanete jít za svými sny, ač se zdají být sebe nemožnější.

...ať máte pořád sílu objevovat, chtít vědět víc a jít dál.

...ať zůstanete lidmi a lidskost vám napoví, že si musíme pomáhat.

...ať se nebojíte cestovat a otevřít se světu.

...ať dokážete milovat bez podmínek a pocitu vlastnictví, ať se s milovanou osobou cítíte svobodněji než kdybyste byli sami.

...ať máte kolem sebe lidi, se kterými můžete být sami sebou a nemusíte se bát jim říct ne. Takoví, kteří vás budou bavit a inspirovat.

...ať žijete podle toho, jak to cítíte, ne podle toho, jak říkají druhý, jak "by se mělo" a je to ""normální".

...ať vás to nikdy nepřestane bavit.  

spoutaná i nespoutaná :)

to vám přeje Lulu... 

volná jako pták! :)