True Franchie

Nebudete tomu věřit, páč ani já sama tomu nevěřím. Vidím to, jako by to bylo včera, 30. srpna 2012 vystupuju z letadla s jedním kufrem a moje francouzská krasojízda začíná. Co všechno se za tu dobu událo jsem vám už tak nějak stačila povyprávět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že proniknout do téhle tlupy hlavonožců bude tak komplikované a nemožné.

I had a dream...

Dnes, po 4 těžce vydřených letech přicházím konečně s několika důkazy, že jsem byla jakž takž s odřenýma ušima přijata do kmene. Možná, že se mezi vámi najdou tací, kterým se asimilace povedla za mnohem kratší časový úsek. Pozor ale na tzv. zdánlivé přijetí. To je stav kdy tu jste krátce, všichni se na vás zdvořile usmívají a vy máte bláhový pocit, že vás mají rádi a tím pádem vás i přijali mezi sebe. Tak to ani omylem!

První příznak 

že češství ve vás bylo dostatečně nalomeno a vy začínáte podléhat místnímu koloritu a zvrácenému způsobu myšlení nazývám pracovně "vlastní pekařství".

Jak už jsem několikrát zmiňovala, francouzské náboženství se více než v kostelech a chrámech provozuje v pekařstvích. Bagety, croissanty, painy au chocolat, kiše, fáry bretony, makaróny a další lahůdky nutně vedou k tomu, že má každý Francouz svoje pekařství. Rozumějte tím svojí prodejnu chleba, kam pravidelně chodí, pokecá s prodavačkami (pochopitelně tím šíleně zdržuje, to proto jsou ty fronty tak neskutečně dlouhý!), slečna za pultem už přesně ví, co si pán s knírkem a baretem -klišé!- přeje. No a takový panáček by ani do jiného pekařství nepáchnul! 

Když jsem se před třemi měsíci přestěhovala do nové čtvrti, spolubydlící mě hned upozornila na pekařství přímo před domem jako vééélikou výhodu čtvrti. Nedávno se u mě stavil Ječmínek a ptal se mě, jestli v tom pekařství naproti mají dobrý chleba. Řekla jsem, že nevím. Nevěřícně se na mě podíval a prý že to je přece první věc, co člověk udělá, když se přestěhuje, že ochutná místní chleba a najde si nové pekařství. Ne obvoďáka nebo zastávku autobusu, pekařství!

A tak se stalo, že už i já mám "své oblíbené chrámy chleba" a ty, kam bych šla jenom z nouze. V centru města se slušně orientuju, vím kde koupit dobrý sendvič a kde naopak desert. Jo a jsem na to pyšná!

Někdo má pekařství, jiný bar!

Příznak druhý    

aneb vášeň svobodně manifestovat koluje v žilách každého Franty! Kdo nemanifestuje, jako by ani nebyl a pomalu aby se bál že přijde o francouzské občanství a dostane místo toho třeba české! Ne že bych se přímo nějaké manifestace zúčastnila, to ne, tak daleko ještě nejsem, ALE! Byla jsem na několik pozvána! Heč! Jeden velmi prosociálně až místy komunisticky smýšlející kamarád mi jednoho dne hluboce pohleděl do očí a vážným hlasem se mě zeptal, zda nemám chuť jít s ním v sobotu na manif! Jelikož jsem tak nějak proti a taky proto, že mezi manifestujícími je vždycky spousta spratků, co hází dlažební kostky a zapaluje popelnice a auta, odmítla jsem. Za ty léta jsem si ale už zvykla, že tramvaj pravidelně nejezdí, že sem tam mi do očí vnikne slzný plyn a že jsou kolikrát ulice plné po zuby ozbrojených policistů, vedle kterých můžete normálně projít jako by se nechumelilo.

a taky je dobrý mít svého sosismena! :)

Za třetí

mě velice velice těší, když jakmile otevřu pusu, lidi nekrčí obočí ve snaze porozumět mojí francouzštině. Někdy se stává, že se už ani nezeptají, odkud že to jsem. Nicméně při mojí profesi, kdy přes den mluvím se stovkou až dvěma lidí, se možná dobrá třetina nakonec zeptá, odkud pochází můj malý přízvuk. Většinou hned hádají země na východě (horší varianta), Itálie, Španělsko, Anglie (neurazí), Norsko, Švédsko (to mi dělá radost) ALE už se mi několikrát stalo, a to nekecám, že mi hádali původ z jihu Francie! Takže pokud Lulu mluví francouzsky tak výborně, že si místní myslí, že jsem přišla od Toulouse, jsem na sebe právem pyšná! Samozřejmě se najdou i tací, kteří považují můj přízvuk za sexy a dokonce mi jeden návštěvník parku nabídl, cituji: "jestli tohle přežiju, tak se vrátím a požádám tě o ruku"! :)

a vůbec nejlepší je vlastnit mamuta, naruby!

Poslední příznak zdařilé asimilace

je pro mě jednoznačně úspěch na poli společenských vztahů. Vyrůstat na kraji lesa se srnami a muchomůrkami rozhodně nepodpořilo moji extroverci a jakmile se sejde více lidí, většinou jenom poslouchám rozhovor, snažím se do něj vstoupit, což po určité době vzdávám a vydám se do Maloskalských lesů sbírat borůvky a šplhat do strmých kopců. Být kámoš s Frantíky není tak snadné jako s Čechy, nicméně po 4 letech tady mám svojí síť francouzských kamarádů i kamarádek, o kterých můžu říct, že i oni mě tak vnímají. Samozřejmě mi hrozně moc chybí ti čeští a dala bych nevím co za to, kdyby mohli na několik dní přijet! (významně mrkací smajlík)

Ach Víťo, kde se couráš!

Co asi navždycky zůstane bariérou, je naše kulturní podhoubí. Nikdy se nestane, že bych si s místními mohla citovat hlášky z Cimrmana a Pelíšků a společně se tomu smát, zrovna tak já nepochopím tak docela všechny jejich souvislosti,  když k tomu mám mnohem blíž, protože tu tu jejich kulturu žiju a poznávám. Pokud chcete žít s exotickým cizincem , připravte se na asi největší nevýhodu takového vztahu, a to že nikdy zcela nepochopí právě takovéhle vtípky. Ale pak je tu spousta jistot a pozitiv, pro která se do toho určitě jít vyplatí! ;) 

Takže s úsměvem, jasný?

Kdo chytá v ječmeni

Vzpomínáte si, jak jsem posledně letěla na paraglidu a myslela si, že už nemůžu být spokojenější? Tak ještě ten večer jsem se vznášela na drátě s Ječmínkem, který vyjádřil svou touhu mě v co nejbližší době spatřit. A to bych to nebyla já, abych na návrh setkání na půli cesty mezi Nantes a Nice hned nekývla. A tak vlastně začala bezkonkurenčně nejlepší letošní, ač dvoudenní, dovča!

Dohodli jsme se, že se sejdeme "zhruba" na půli cesty, což tak nějak vyšlo na Massive central, mojí oblíbenou destinaci, a konkrétně město Clermont Ferrand. Asi dva dny před odjezdem jsem si zarezervovala spolujízdu a sbalila pár saků paků. Ještě ve středu jsem s plnou polní odjela do práce na kole, celý den se snažila moc nepracovat a tudíž se nepotit. Celkem se mi dařilo a dokonce i šéf byl pro, abych výjimečně odešla přesně ve 4, páč ve 4:20 už jsem musela být na smluveném místě a čekat na odvoz. Čekala mě pětihodinová cesta autem (jo jo, ve Francii není nic blízko). Řidičem byl příjemný starší pán, doslova studnice znalostí ve všech oblastech, který mě a další dvě slečny bavil svými poznatky, takže nám cesta příjemně utekla. Akorát jsme stihli pohled na sopečné pohoří, když slunce odjelo svítit někam k protinožcům. V 21:40 jsem vystoupila na náměstí Jaude a čekala na Ječmínka pod sochou Asterixe (nebo jak že se ten bojovník jmenoval). Ten se náhle zjevil se svým nekonečným úsměvem a ze mě tak spadla poslední špetka únavy. Nadšení ze shledání je nutné náležitě zapít, vyzkoušeli jsme proto údajně dva nejlepší pivní bary ve městě. Místní pivo se ale zkoušet nevyplatí, chutná jako ovocná šťáva s gambáčem. Protože Ječmínek pitím piva připomíná spíš Čecha než Francouze, dali jsme si dvě velký a pomalu začali plánovat, co s celými dvěmi volnými dny uděláme.

Když jsem tu byla asi před dvěma lety, jedna dobrá řidička mi poradila vystoupat na sopku Puy du Come, údajně nádherné rozhledy a tak, plán byl jasný. Našli jsme rezervovaný pokoj u jedné staré dámy a ráno jsme hned kolem půl desáté vyrazili na cestu. Bylo to poprvé, co jsem Ječmínka viděla řídit. Mám hrozně ráda podobné momenty. Kdy někoho poznáváte a zjišťujete, jaký je, jak se chová v určitých situacích, všechna ta poprvé.

Zaparkovali jsme u silnice, sbalili batůžek a vyrazili směrem k sopce. Neměli jsme ale mapku a tak Lulu instinktivně zavelela, že musíme určitě stoupat. Drápali jsme se hustým lesem, křáčím, až jsme dorazili na vrchol, taky hustě zalesněný, který měl být ale holý. Ječmínek jako správný Jeníček vylezl na nejvyšší strom, ale nic moc neviděl, tak nezbývalo než potupně vytáhnout smartfouna a zjistit aktuální polohu. Byl to jiný vulkán, ne ten náš! Ok, nevadí, jdeme dál! Po několika škrábancích narážíme na cestičku kterou jdeme, teď už snad správným směrem. Vedle nás se tyčí sopka! Šplháme na ni, objevujeme úžasnou jeskyni, leje z nás, ale brzy pojímáme podezření, že to zase není ten správnej kopec. No aspoň máme úžasný výhled a kolemjdoucí rodinka nám nabízí, že nás spolu vyfotí! Kývneme tak trochu s rozpaky, je to naše první společné foto. Ve stínu jeskyně si dáváme piknik a pivko, co Ječmínek předvídal jako vynikající motivační prostředek pro Lulu. Leje z nás, je vedro k umření. Sbíháme z hory a jdeme teď už snad správným směrem.

ňákej turista

A je to, jsme pod samotným Puy du Come! Od vrcholu nás dělí už jen asi 400 výškových metrů a strmá přímá stezička. Odvážně vyrážíme, Lulu není taková běžkyně, ale král všechn Ječmínků na ni pořád čeká! Konečně jsme na vrcholu, stojíme v kráteru a kocháme se výhledem na okolní sopečné kužely, na majestátný Puy du Dome! Moc se nezdržíme, však od rána nemluvíme o ničem jiném, než večerní koupačce. Za další hodinku jsme u auta a vyrážíme hledat nějaké to jezírko nebo potůček. Najdeme krásné vodopády s říčkou, posvačíme další pivko a štrůdl, co jsem ještě před odjezdem upekla, v říčce si přemáchneme propocená trička, hned na to do ní, ač je ledová, skáčeme! 

Čeká nás veliké dobrodružství celého výletu! Dnešní noc strávíme v lese! Těšíme se a hledáme vhodné místo. Na mapce se nám jeví několik možností. U jedné z pastvin parkujeme a jdeme pjéšo obhlídnout terén. Nakonec najdeme super plácek se zelenou travičkou a výhledem na okolní hory. Nanosíme sem jídlo, pití, spacáky a ukulele a hodování může začít! Mezitím fotíme západ slunce, později i hvězdy prokukující mezi větvemi. Tak trochu si hraju na Ječmínkovo uku, má totiž výborný zvuk a na konec se ukládáme ke spánku. Dnešní noc má jedno jediné pravidlo, pokud se vzbudím a budu se bát, mám právo drahého krále probudit a on se o mě postará! Tak jo, to by šlo. S čím dál větší tmou slyšíme čím dál více zvuků lesa. Takže nakonec ani moc nespíme, posloucháme a budíme se navzájem. Kolem 3 ráno stavíme ložnici stanu a usínáme jako diví. Budíme se až kolem 10, vaříme čaj a vyrážíme za dobrodružstvím.

koupačka u vodopádu

V místní vísce si prohlédneme románský kostel, pak pokračujeme ke starému železničnímu viaduktu, údajně nejvyššímu ve Francii, na který se ovšem nedá vlézt. Naším dnešním cílem je nalézt kaskádovitá jezírka, kde se hodláme osvěžovat a piknikovat, jak jinak. Po trošce bloudění lesní cestou nacházíme odbočku. Údajně místní moc nechtějí, aby jim tam turisti lezli a tak vám prý moc neporadí. Po cca 20 minutách chůze jsme tu. Ještě vyšplháme až k tomu nejvýše položenému a tady je čas na oběd. Menší siesta na kameni a kaňoning může začít. Do prostředního jezírka vede přírodní tobogán. Voda je dle očekávání ledová. Sestoupíme až k řece, jejíž krajina nám připomíná spíš amazonský prales. Jedeme se ještě vykoupat do blízkého jezera, kde ale sluníčko už taky zapadá a tak si ještě dáme zmrzlinový pohár. Ten mi připomene všechny ty "poháry za dobré vysvědčení" a taky rozhlednu na Kopanině. V plánu je klidný návrat do Clermontu, nalezení ubytka a brzy ráno tradáá.

Ječmínek má ale super boží nápad, totiž že se ještě před západem slunce vyškrábeme na Puy du Dome. Jsem pekelně unavená, ale protože vím, že mě pak čeká postel, sprcha a pivo, shledávám to jako vynikající nápad na závěr naší krasojízdy. Asi jsem ještě nezmínila, že Ječmínek běhá. A to jako hodně. Závody, maratony a tak. Čili náš výstup na nejvyšší sopku v okolí probíhá v celkem rychlém tempu. Ukazatel hlásí 45 minut, my to dáme za necelých 30. Teda musím říct, že byly momenty, kdy jsem byla v strmějších úsecích tažena. Hned po výstupu navrhuje můj drahý společné foto. Hmm, fotku s červeným uhnaným obličejem ještě nemám, tak jo! Jdeme na nejvyšší místo a dáváme si sváču s výhledem na náš včerejší vrcholný zážitek. Sledujeme západ slunce a ještě než se udělá docela tma, běžíme dolů k parkovišti, přičemž zlomíme další místní rekord. Musím říct, že se mi běží výborně!

kdo čekal bůhvíjaký fotky, tak ten se nedočká, Lulu zajímaly jiný věci než focení :)

V nočním městě nacházíme ubytování v jednom bytě dvou hipíků. Dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme ulovit něco k jídlu. Kebab, pivko a poslední společné chvilky, než se zase na několik nocí odloučíme. Bohužel spát nejde, v bytě je neskutečné vedro a z ulice k nám doléhá hluk od kebabů. Vstáváme v 5 ráno, abych stihla spolujízdu v 6 a následně byla ve 13:30 přítomná v práci ready sundávat ze stromů uvízlé buřtíky.

Poslední spolujízda neprobíhá tak skvěle, jako ta první. Cena byla o mnoho vyšší s tím, že paní pojede po dálnici (což pán při cestě sem taky jel), nakonec ale nejede a jede po okreskách, cesta tak netrvá 5 hodin, ale 6 a půl a se mnou  vzadu sedí babka z Paříže s malým smetákem (psem), co furt zvrací, funí a smrdí mu z držky. Řidička neustále piští, jak je ten pejsek roztomilej a jak mu zastavíme aby se protáhnul. Klimatizaci nezapne, páč to pak víc žere. A to bylo poprvé, co jsem někomu napsala negativní referenci!

Už vím, jaký to je cítit se jako ryba ve vodě a co víc, byly jsme ryby dvě a jen tak si spolu plavaly, spolu...není to úžasný? :)

Už brzy napíšu tu slibovanou kritickou esej na francouzskou společnost, nebojte se :) 

Kdo se bojí, nesmí do lesa!

Aneb jak se Lulu rozhodla nesedět v koutě a vydala se až skoro na konec světa.

Je to možná moje první léto, kdy jsem díky práci nucena po dobu 6 měsíců necestovat. A kdo mě aspoň trochu zná, určitě bude tušit, že takhle to prostě nejde. Navíc pan Ječmínek odjel na dva týdny za rodinou na jih, což mě rovněž motivovalo trochu hejbnout kostrou, zapíchnout prst do mapy a vyrazit, i když jsem tentokrát měla jen velmi omezený čas.

Moje práce mi umožňuje mít maximálně dva dny volna, den před "víkendem" končím dřív než obvykle, a to už ve 4 odpoledne a den po víkendu se vrátím do práce až na 13:30, což na cestu akorát stačí. Rozhodla jsem se tak trošku vyjet do Normandie, regionu na sever od Loire Atlantique, asi 3-4 hodiny cesty autem. 

Normandie je místo, kam jsem se chtěla podívat už delší dobu, a tak se mi to hodilo do krámu. Jednoho rána, kdy mě otravná kočka mé spolubydlící vzbudila neustálým mňoukáním kolem 6, jsem mrkla na stránky spolujízdy a hned rezervovala cestu z Nantes do města Le Havre, bodu, který se nejvíc blížil mému cíli: obřím bílým útesům ve tvaru slona: Etretat.

Spolujízda do těchto krajů je asi nejlepším řešením, páč busy tam odsud moc nejezdí a vlakem je nutno jet přes Paris, což se mi vůbec nechtělo.

Den odjezdu ještě musím do práce. Co čert nechtěl, už při cestě tam (12 km na kole) je mi nějak šoufl a tak se snažím přetrpět první hodinu. Asi nějaký úpal či co, nicméně kolem poledne mě kolega veze směr postýlka. Nutno podotknout že jsme se potýkali už několik dní s úpornými vedry. Odpočinek, malý nákup a v 19:15 už nasedám do auta ke dvěma sympatickým frantíkům. Kluci jedou rychle ale bezpečně, cesta nám příjemně utíká a dokonce na chvilku zahlédneme i Mont St. Michel. Po cestě se bavíme o couchsurfingu a řidič prý zkoušel cs napřímo, tzn požádat někoho v baru nebo na ulici, zda u něj může přespat. Většinou to fungovalo dobře. Váhám, zda ho nepožádat o to samé.

Le Havre: kostel a budovy

Moje noc v Le Havre byla zpočátku celkem dramatická, poněvadž jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by mě mohl ubytovat. Což se vyřešilo doslova na poslední chvíli, kdy se na de mnou jeden dobrý člověk slitoval a to i přesto, že jsem do města dorazila pozdě a on musel ráno do práce. 

Noční příjezd do Le Havre, obrovského přístavu. Nejdřív musíte přejet most de Normandie, obří most pod kterým mohou projet i ty největší lodě. Pak vás do nosu praští smrad z továren, mineme právě otevřený padací most a nakonec dorazíme do města, kde jsou všechny domy navlas stejně šedé. To díky válce, město bylo obsazeno Němci a při osvobozování ho Američané celé vybombardovali. Místní proto požádali jednoho jediného architekta, aby město znovu vystavěl. Ten asi neměl moc fantazie ani barvy a všechny ulice ještě navíc stojí v americkém stylu, kolmé a stejné a jedním bulvárem uprostřed. 

On da beach de Le Havre: portréty slavných osobností, co se sem přeplavili lodí

Je 23:00, čekám v centru u ponurého parku a můj hostitel nikde. Navíc mi ani nebere telefon. Po čtvrt hodině mi konečně píše, jestli jsem na zastávce tramvaje. Uf. Sice je už pozdě, s Alexandrem si povídáme ještě dlouho do noci. Sám si vyrobil několik úžasných kousků nábytku včetně hudebních nástrojů a rok cestoval autem po světě. Během večera nám do bytu vlétne netopýr, kterého nakonec pomocí igelitové tašky trochu přizabijeme ale nakonec všechno dobře dopadne. Ráno mi ještě Alex ukáže něco málo z šedého města, posnídáme na pláži a pak už mi v 9:30 jede autobus přímo do cílové destinace Etretat. Jen tak z nudy zkouším nejdřív stop, staví hodně lidí, což je dobré znamení na příští dny, nikdo ale nejede tak daleko. Po cestě nás brzdí hned několik traktorů, vítejte na venkově!

V Etretat jsem si předem domluvila polední piknik s mým dalším hostitelem Justinem. Ten pracuje v asi 12 km vzdáleném městečku Yport, kam mám odpoledne v plánu jít po pobřeží pěšky. V rychlosti zajdu na pláž vyfotit slavné sloní útesy, objevím chodbu vedoucí na druhou stranu skály, koupím pár pohledů a vběhnu do minimarketu nakoupit něco na piknik. Pak už jenom vyšplhám na útes ke kapličce s úžasným výhledem na protější útes-slon. Tady se ve stínu kaple poprvé setkávám s Justinem, absolutně pohodovým klukem, který díky místu svého bydliště hostí cestovatele častěji než by možná chtěl. 

rescue me!

vylodění v Normandii

Po obědě jede Justin zpět do práce a mě čeká cesta na vrcholcích útesů. Chvíli váhám, jestli si nedát malou siestu, ale nakonec se vydávám na cestu. Fotím a zpívám. Ze začátku je na cestičce celkem dost turistů, ti ale ubývají a většinou jdu úplně sama. Jsem asi sto metrů nad mořem, udělat krok stranou a zřítila bych se dolů. Místy je cesta pěkně zarostlá kopřivami nebo maliníkem, což docela škrábe. V druhé půlce putování jsou útesy více členité a tak mě čekají strmé sestupy a stoupání. Na jednom místě se na chvilku zastavím na pláži. Původně jsem se chtěla vykoupat a plavky zabírají podstatnou část mého minibatůžku, je ale zrovna odliv a tak na to peču. Jdu dál a je mi celkem vedro. Kolem stezky jsou často pastviny s krávami a jednu přistihnu, jak se válí a nahlas chrápe. 

chobot ve stínu kaple

Lulu: vyfotíte mě? Pařížanky: to záleží kolik zaplatíš! :)

Kolem 6 jsem v Yportu. Mám chuť se za putování odměnit a v místním pekařství narazím na větrník! Jím ho na pláži pod útesy když v tom uslyším praskání a rány. To se z útesu uvolňují kameny a padají několik metrů ode mě. Radši se dekuju někam jinam. Blíž k centru je na pláži knihovna, kde si každý může půjčit knížku a přečíst si ji na lehátku. Využívám toho a dávám se do psaní pohledů. Pak kolem 7 dorazí Justin a informuje mě, že se mnou pohostí ještě jednu dívku. Všichni tři jdeme na pivko a pak nám Justin nabízí výlet do Fécampu, městěčka asi 7 km vzdáleného, kde můžeme vyšplhat k majáku a pozorovat západ slunce. Jsme nadšené ale bohužel přichází mraky, i tak je večerní výlet fajn. Nakonec nám Justin míchá punč a salát.

Jo jo, jsou i odvážnější :)

větrník, vítr a pláž

Justin nás chce nechat ráno spát páč vstává v 7 do práce. Já se ale budím taky a využívám jeho laskavosti aby mě svezl na místo vhodné ke stopu. Vysadí mě v tom největším slejváku. Nakonec ale nečekám ani 5 minut a už se vezu. Mladá paní doktorka mě vysadí kousek od Le Havre, odsud mě pak přiblíží jakási předdůchodkyně a nakonec ještě jedna mladá trochu histerická paní, která mě vysadí na zcela nevhodném místě. Benzínka v opačném směru. Tady zkouším žádat tankující řidiče, nakonec se nade mnou jeden slituje a veze mě asi 4 km k mostu Normandie, který prý hodně lidí chodí pěšky. Tenhle zážitek si nemůžu nechat ujít! Mám najednou pocit, že svět je to nejžůžovější místo a všichni lidi jsou hodný a přátelský! Přemýšlím o smyslu přísloví: Kdo se bojí, sere v síni. Most přejdu celá nadšená, těsně za ním maličko hledám cestu a nakonec vidím, že dál už je jenom dálnice a stopovat tu bude zatraceně složité. Zkouším se dostat na první exit a stopovat u kruháče. Auta staví, ale na všech výjezdech mi řidiči potvrzují, co už dávno sama tuším, že to není směr co potřebuji. Pomalu mi začíná být jasné, že s mostem jsme se neviděli naposledy. Sklopím uši a vyrazím, teď už méně nadšeně, zpátky přes řeku Seinu. Ne že by mi došla kuráž, tento neplánovaný 10 km pochod mě ale nepatrně otráví a já si tak říkám, že pokud před mýtnou bránou na most stopnu někoho, kdo pojede až do Nantes, vrátím se už dnes večer. 

držte se!

na vrcholu: radši budu mít půlku fotky zábradlí než selfí!

Zastaví mi bývalý voják, co jede až do Rennes. Zpočátku mu řeknu ano, ale nakonec se přece jenom donutím ještě dobrodružství nevzdávat! Co jsem vám ještě zapomněla říct je, že v 1 ráno před odjezdem do Normandie jsem psala bývalému kolegovi z loňského tábora, který bydlí nedaleko, a který mi nabídl se za ním zastavit v jednom kempu nedaleko Caen. Právě tam mám dnes namířeno. Srdečně se rozloučím s vojákem a čekám na kámoše Antoina. Ten dorazí a shledání po roce je hodně příjemné. Je zajímavé, jak já sama si nikdy pokrok ve francouzštině neuvědomím. Antoine mi ohromeně říká, že jsem hodně ztratila přízvuk a že mluvím skoro jako rodilá Francouzka! Posilníme se v mekáči a tady pozor! Antoine, milovník všeho možného létání mi prozradí, že volal do společnosti, kde právě dělá stáž na paraglide a že budu moct letět! Jsem doslova na vrcholu cestovní horečky! Jedeme do místa zvaného Normandské Švýcarsko, kde si můj hostitel pronajal přívěs pro 4 osoby, ale jeho kámoši nemohli dorazit. Rezervuju si let na 16:25. Ještě stihneme nakoupit klobásky na večerní grilovačku a pak už mi jenom Antoine půjčí svoje auto, abych se mohla dopravit na místo vzletu. Celá nadšená vystupuju a místní instruktor mi říká, jak moc je na mě vidět, že poletím! 

já chci ještě!!!

Pak se všechno semele hrozně rychle. Paní mě nechá vybrat si jaký let chci: základní, s přetížením a triky a nebo kompletně šílený. Vybírám si ten druhý a šekem (opět výpůjčka od Antoine) platím 80 euro. Sympatický instruktor Hervé mě navlékne do postroje a už se rozebíháme a huráááá! Letíme! Antoine mi rovněž půjčil svou go pro kameru, poněvadž jsem ale tak nadšená, jenom ji zapnu a pak z větší části filmuju svojí nohu. Let trvá necelých 15 minut. Při tom stihneme vystoupat mnohem výš, než odkud jsme startovali, v jednu chvíli jsme až v mracích! Nakonec mi Hervé oznámí, že teď teda budeme dělat ty blbosti. Zeptám se jaké, a on na to: tyhle! A už to lítá, obří houpačka, jako na horské dráze, oba křičíme a smějeme se. Ještě se se mnou zatočí, to už pomalu nevím, kde mám nohy a kde hlavu, a pak už pomalinku kroužíme nad přistávací plochou. A je to, splnila jsem si další velký sen!

údolíčko Swiss Normande, něco jako náš Kozákov

Ještě chvíli nadšeně pozoruju další paraglidisty a pak se vrátím zpět do kempu. Antoine je ještě na kurzu a tak se jdu projít do městečka Clecy. Celá krajina mi děsně připomíná Český ráj! Koupím několik místních piv co je vyrábí vikingové (fakt!) a taky Calvados, protože tak se jmenuje celý kraj a tahle tekutina pochází odsud. Jako byste najednou přijeli do jiné Normandie. Údolí, skály, říčka...

nepřipomíná vám to Jizeru?

S Antoinem se snažíme zapálit dřevěné uhlí pomocí tři roliček toaleťáku, což se nám nakonec povede a my tak můžeme hodit do ohně předkrm: Camembert v alobalu, do kterého potom, co se celý rozteče, namáčíme čerstvou bagetu. Pak si ještě ugrilujeme klobásky aby se neřeklo a nakonec vyrazíme do místní hospůdky, kde hraje kapela a sedí tam Antoinovi kolegové paraglidisti. Spát jdeme relativně brzy, protože ráno se musíme vzbudit v 6 hodin a Antoine mě ještě při své dobrotivosti zaveze zpět do Caen, kde v 7:30 beru spolujízdu směr Nantes. Tímto mu nevýslovně děkuju! 

Normandský gurmánský orgasmus

Vzkaz pro všechny, kdo se bojí! Vydejte se do lesa, stojí to za to! :)

Into the wild of Nantes

Hey! 

Jasně, je to už děsivě dlouhá doba, co jsem naposledy něco vyprodukovala. Ale měla jsem k tomu hned několik vážných důvodů. 

Když jsem si na svý poslední narozeniny tiše přísahala, že tenhle rok bude "legen...wait for it....dary! Netušila jsem, jak moc si změny z duše přeju a jak moc se celý vesmír spojí, aby mi je umožnil. Takže ve zkratce: podařilo se mi celkem elegantně vybruslit z jedné dlouhodobě tíživé a pro mě dál neúnosné situace/ vztahu a taky jsem se přestěhovala do úžasného podkrovního bytu s dřevěnými trámy, tygrem a spolubydlící. O tom někdy později. No a pak se asi ve vesmírném středisku rozhodli, že toho ještě pořád nebylo dost a poslali mi k tomu všemu ještě jako bonus opravdového chlapa. Pro zachování anonymity účastníků mých příběhů mu říkejme třeba Ječmínek.

No a s Ječmínkem podnikáme všechno, co jsem si tu kdy v hlavě vysnila, jako více či méně bláznivý nápad a vypadá to, že zatím máme ty nápady identické. Jako správní horalové jsme proto nepohrdli koupáním v řece Erdre, kam by místní Nanťan nestrčil ani chladit pivo (malý samozřejmě). Taky jsme ji sjeli na kanoi, s mým kolem uprostřed, což byla velká jízda, páč jestli to nevíte, tak Erdre je nejpomalejší řeka ve Francii a možná i na světě. Naštěstí se po ní prohánějí týpci v košilích a s kočičkami na palubě, kteří svým motorovým člunem dělají celkem slušné vlny.

Ale o čem vám chci právě teď vyprávět! Mým velkým snem bylo vždycky sbalit saky paky a přespat někde v lese, ohýnek, ráno se probudit ptačí písničkou, ideálně vedle někoho, kdo je taky tak nadšený a neremcá, že sprcha není v ceně. Můj návrh byl přijat s nadšením a dokonce motivoval i dva Ječmínkovi kámoše! Co víc si může Lulu ještě přát než strávit noc v lese s třemi silnými chlapi a ani jednou ukecanou holkou navíc? :)

Den dé nastal, s Ječmínkem jsme si dali v poledne strategickou poradu, co všechno na tu velkolepou večerní lesní hostinu nakoupit, protože pravidelní čtenáři už vědí, že celá Francie žije výhradně Boufem (jídlem). Protože všichni tři muži ten den pracovali a já ne, měla jsem za úkol všechny ingredience nakoupit, protože jsme to naplánovali fakt velký! Na ráno jsem se rozhodla klukům upéct ovocný koláč, z čehož byli nakonec muffiny, páč jsem zapomněla na mlíko. 

Sraz na tajném místě v 8 hodin večer. Já s krosnou narvanou k prasknutí, že se mi tam ani kartáček na zuby nevešel. V rychlosti jsem se seznámila s čtvrtým účastníkem našeho dobrodružství, který rozhodně zapadl do naší velké čtyřky, a mohli jsme vyrazit. Na kolech jsme jeli asi půl hodinky podél řeky Chezine, až jsme našli lesík, takový trochu blair witch styl, který se nám zamlouval. Rychle jsme se vydali na lov dřeva a brzy už jsme měli pořádný woheň. Měli jsme už sakra hlad a tak jsme začali náš velkolepý lesní piknik. 

Spěte si v lese, když se po okolí prohání takovýhle pavouci!

Francouzskou specialitou je tzv Apero. Neboli aperitiv, což není pouze nápoj ale spíš něco malého k zakousnutí. Následně jsme do alobalu zabalili brambory, slaninu, žampiony, cukety, obložili to sýrem a zalili smetanou a zasypali čerstvou petrželkou a bazalkou. Taky jsme dali grilovat kukuřici a pravidelně ji potírali slaným máslem a jako poslední lahůdka byl alu banán s čokoládou uprostřed. K tomu nějaké to pivko a víno. Lulu byla nadšená a myslela, že už nadšenější být nemůže, což se pěkně zmýlila.

Kluci ráno pracovali, takže jsme to s ponocováním moc nepřeháněli a kolem 1 se šli uložit. Tady bych měla prozradit, že mým velkým celoživotním snem je mít hamak. Zřejmě tato touha pochází z dětství, kdy jsme na zahradě mezi dvěma kůly na prádlo pravidelně natahovali síť v které jsem se pohupovala a představovala si, že jsem v lese u Chezine. :) Zjistila jsem, že k životu potřebuju jediný, chlapa s hamakem. Táákže pozor, s Ječmínkem jsme si natáhli jeho vlastní super hamak mezi dva stromy, zatímco naši kamarádi se na zemi báli útoků tarantulí, lišek a šišek. 

a v případě nouze se dovoláte tak akorát rybám!

Prožila jsem asi tu nejúžasnější noc v životě. Sice není moc teplo ale se spacáky se to dá v pohodě zvládnout, navíc se zahříváte navzájem. Ještě nikdy jsem neměla tolik živých a barevných snů a ještě nikdy jsem taky nezpívala ze spaní! Občas mě Ječmínek vzbudil polibkem, což jsem považovala za projev roztomilosti, až ráno mi ale vysvětlil, že jsem chrápala nebo zpívala a on mě chtěl jemně probrat. :)  

Ráno vás vzbudí zpěv ptáků, ještě než otevřete oči, cítíte, jak se s vámi hamak něžně pohupuje a vy si můžete ještě chvilku myslet, že jste na loďce uprostřed zátoky. Otevřete oči a vidíte zelené větve stromů, nebolí vás záda z tvrdé země a hřeje vás někdo nejen na těle ale i u srdce. Takhle by mohl vypadat můj poslední den na zemi!

Kluky jsme vzbudili zpěvem a hrou na harmoniku, já jsem vybalila muffiny, což vyvolalo ještě větší spokojenost, a pak už jsme jenom nasedli na kola a vyrazili teplým letním ránem směr do džungle města, k našim kolegům, kteří si nevěřícně klepali na čelo.

Life can be amazing if you want enough!

když chcete, můžete i na měsíci skákat!

Nenechte si ujít příští příspěvek o tom, jak se pozná, že už vás místní domorodci přijali do kmene!

je tohle dost francouzské? :)

A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci!

Nebo Američani? Zpropadenej hokej! Pardon, pokud přes slzy uvidíte na monitor, zvu vás ke čtení jednoho povídání o tom, jak se mi žije v lese.

solo climbing :) 

Pravidelní čtenáři moc dobře ví, že jsou to dva měsíce, co jsem definitivně opustila uslintaný a usmrkaný děcka a vrhla se na kariéru záchranářky...Což jsem teda ze začátku tak úplně netušila. Když se mě ještě před nástupem do práce někdo zeptal, přičemž očima sjel mou postavu, nedůvěřivě se zastavil u špeku tam a tady, že to asi bude fyzicky náročné...odpovídala jsem neurčitě: No ani nee. Kdybych si tenkrát byla radši nafackovala. 

Práci v lanovém centru jsem si představovala jako Hurvajs válku: Přivítám lidi, u kávičky s nimi prohodím pár slov, poučím je a vypustím se vyřádit. Sem tam, tak přibližně jednou za sezónu, bude mít někdo problém, s kterým mu ráda pomůžu.

Přeskoky z vlaku na vlak, brnkačka!

Hned třetí den uvízla jakási objemnější dívka v půlce lanovky, byla jsem nejblíž a jala jsem se ji hledat...no a představte si, nedokázala jsem ji zachránit, zkrátka jsem všechnu sílu vypotřebovala k tomu se k ní dostat a pak už mi její kila nešla vytáhnout, musela jsem teda potupně zavolat vysílačkou kolegu. Druhé selhání přišlo nedlouho potom, další prostorově výraznější dívka nedokázala zachytit síť při Tarzanově skoku a já jsem pro změnu pro její záchranu nebyla schopna vylézt chatrný provazový žebřík. Musím říct, že člověk má v sobě jakousi přirozenou potřebu se hájit za všech okolností, do nekonečna omlouvat svoje chyby a svalovat vinu na počasí, veverky a lýkožrouty. Je celkem logické že po podobných selháních mi šéf výrazně naznačil, abych na sobě začala trochu makat a trénovat. Naštěstí jsem tentokrát spolkla všechny výmluvy a omluvy, proč jsem trpící klienty nedokázala vyprostit a zamyslela se nad sebou. Už léta tady po fyzické stránce spíš chátrám, ano, sem tam se jdu projet na kole, projít po horách nebo se proběhnout, což ale vůbec neznamená, že jsem v kondici a už vůbec ne, že moje svaly na pažích jsou ve formě. 

Zaťala jsem tedy zuby a postupnými cviky získávám ony potřebné pažní, břišní a zádové svaly. Nelituju toho, že jsem před šéfem sklopila uši a místo hledání chyb na něm je začala vidět na sobě. Moje oblíbená věta zní: při nejhorším mě vyhodí! Jsem ale rozhodnutá udělat vše proto, aby tomu tak nebylo. Letošní výzva je tedy jasná. 

Každý, kdo pracuje s lidmi, neboli s klienty, si jistě musel všimnout určitých opakujících se druhů lidí. Jsem přesvědčená o tom, že v každé profesi se i škatulky klientů od sebe liší. Já jsem si za ty dva měsíce povšimla a pojmenovala následující:

Haló Huston? Máme tu problém!

• Dítě mimoň

V parku máme dva dětské okruhy pro děti od 3 do 6 let. Zejména ty nejmenší mají často problém s koncentrací. A tak zatímco jim zasvěceně, přiblble šišlavým hláskem vysvětlujete, jak se má zajistit proti pádu, on na vás jenom civí, nebo civí na strom za vámi, nebo na vaši levou ruku. Prostě je úplně mimo a jenom tak kouká do blba. Nemluví. Když pak pod vaším vedením prochází zkušební okruh, a vy mu říkáte co má dělat, civí dál a absolutně netuší která bije. Na malých okruzích jsou s dětmi rodiče, takže většinou aspoň ti vás poslouchají a svému mimoňovi vaše slova opakují v případě, že na jejich hlas by se dítě probralo z transu. Na takovémhle dětském okruhu se setkávám i s dalším typickým případem:

• Rodič Odpovídač

Cílem dětského cvičného okruhu je připravit na pobyt ve stromech dítě i rodiče. Rodič se po zaškolení nehne od své ratolesti a v případě potřeby pomůže (okruhy jsou asi metr a půl na zemí). Rodič Odpovídač se vyznačuje tím, že mi skáče do výkladu, pokud položím nějakou otázku, zpravidla kontrolní, abych věděla, jak a jestli vůbec mě vnímá, dítěti, je to rodič, kdo ihned odpoví. Asi se bojí, aby jenom miláček nevypadal přede mnou moc neinteligentně a tak na prosté otázky tipu: pověz mi malý Jeane, jakou barvičku má izolepa na káblu před tebou? Odpoví otec bez zaváhání: modrou! V tu chvíli mám chuť říct: Ty seš snad malej Jean? On se často ještě tváří hrdě, že mým testem prošel.

• Horolezec

Dostáváme se k okruhům pro dospěláky. Horolezec je asi nejmírnějším typem v následujícím hodnocení. Klient přijdivší do našeho parku zaplatí, my ho vybavíme sedákem a rukavicemi a každý bez výjimky musí podstoupit menší proslov o vnitřních předpisech a úspěšně projít zkušebním okruhem. Povinně. Pan horolezec se vyznačuje především tím, že vám sdělí, že je horolezec. Vy pak máte předpokládat, že to všechno už zná. Takže může jít hned na věc, bez okruhu. Jen velice těžko mu vysvětlujete, že skály nejsou překážky ve stromech a že každý park funguje jinak a každý používá i jiný systém jištění. 

• Alpinista

Prakticky horší varianta horolezce. Chlápek co kromě toho že leze na skály, zná i hory, ví jak udělat z prdu kuličku a zabít pěstí bejka. Takový člověk už si nenechá nic vymluvit a kolikrát vás ani neposlouchá a snaží se vyhnout cvičnému okruhu (přece když byl v Himalájích, nebude tady šaškovat před paničkama a nenechá se komandovat od nějaký výchoďačky). Takového člověka pak přistihnete, jak leze do pěti metrů nezajištěný pomoct svému dítěti přecvaknout karabinu. Laskavě ho požádáte aby slezl že od toho jste tu vy. On na to že ne, že přece vylez El Kapitána, takže nějakejch pět metrů ho nerozhází. To sice ne, ale předpis je předpis. Spadnete tady a co s vámi. Park nám zavřou, a to byste pane skoroRakoncaji jistě nechtěl, že jo? Pak teda chlap potupně sleze a dál už se s vámi nebaví. Taky nikdy neposlouchá vaše doporučení. 

Dítě co se nechce hnout z kolejí

• Father issue

Neboli otec (asi teoreticky může existovat i taková matka, setkala jsem se ale zatím vždy jenom s otcem), který výrazně přeceňuje svou ratolest a doslova ji pod výhrůžkami nutí lézt do okruhů, na které buď fyzicky nebo psychicky nemá. Můžete s otcem promluvit a upozornit ho na obtížné pasáže, které dítě, často díky své nedostatečné výšce, nemá šanci překonat. Otec si ale často stojí za svým a vy víte, že co nevidět polezete tu malou vystrašenou plačící opičku dolů sundat. To byste se divili, kolik rodičů věří, že když oni si jednou v mládí vyšlápli na Mont Blanc, tak jejich geny budou automaticky schopné vyběhnout Everest jižní cestou, a nejlépe začít trénovat právě ve stromech.

• Všeználek

Asi nejhorší kombinace. Chlap co všechno ví. Zajímavé že jsem se nikdy nesetkala se ženou co by si honila ego. Nemusí to být ani horolezec ani alpinista, klidně nějaký bagetkář. Ví ale všechno a rád vám to vypráví. Poučuje vás jak byste měla dělat svoji práci. Do všeho se hrne, takže ještě než stačíte rozložit sedák na zem, už vám pod nos strká svoje nohy. Rady nepotřebuje, všechno ví a všude byl, nebo to aspoň viděl v televizi.

• Fešák

Jo co k tomu dodat, občas se vyskytne exemplář kterého máte chuť zachránit okamžitě. Už jeho oblékání vás příjemně vzruší, na testovací okruh si ho vezmete jako figuranta abyste se mohli lehce dotknout jeho svalnatých nohou při manévru blokáže na lanovce...Den je hned krásnější a zkazit ho může jenom to, když se váš idol ztratí z dohledu a odejde bez rozloučení a telefonního čísla (pokaždý).

• Chlípník

Když klienta oblékáme, nikdy se ho moc nedotýkáme, nicméně je chvíle, kdy se náš obličej vyskytne zhruba ve výšce klientova pasu. Tady se najdou tací, kteří občas pronesou něco vtipného a tak trochu neslušného zároveň. Dalším případem může být situace, kdy pospícháte někoho zachránit a musíte přitom předběhnout všechny lidi na okruhu. Ti jsou na plošinkách, kde je požádáte aby se přimknuli ke kmeni a vy se jaksi obejmete abyste se dostali přes ně. Občas někdo pronese: Jen do toho slečno, manželka se nedívá. Nebo: Mě můžete pak taky zachránit! Jsou i ženy, které si údajně přejí být zachraňovány pouze od mých sexy spolupracovníků.

• Hroch

To je takový klient, který prostě hodně váží a na jeho záchranu obvykle propotíte dvě trička. Hroch může být klidně desetiletá dívka, která na lanovce nedojede až do konce a zůstane viset někde uprostřed. 

• Počůránek

Před vámi zácpa, zpátky to nejde...ale já musím! Tak co s tím? Sem tam to děti prostě pustí, i to se stává v lepších rodinách.

vládce všech hor

• Podvodník

To je takové dítě či dospělý, který vám vědomě lže. Například když se mu nechce čekat ve frontě na zkušební okruh, prostě se sebere a jde rovnou na věc. Protože máme ale oči všude, povede se nám v 99,9 procentech takového uličníka zachytit a poslat ho pěkně zpátky do zkušebny. Většinou se pozná lehce, nedokáže se před žebříkem zajistit. 

Dalším typem podvodníka, tentokrát ve velkém, je podvodník kterému se nechce platit. Zkrátka jeden člen rodiny nezaplatí a doufá, že si v půlce vymění sedák se členem co platil. Jelikož big brother nikdy nespí, ani takového akce nebývají úspěšné. Vidět jeho výraz při nemotorném se dostávání do sedáku někde za stromem a zeptat se ho, zda mu můžete pomoct, je k nezaplacení :)

• Rozluční svobodníci

Neboli akce rozluček se svobodou. Převleky, srandičky, testosteron, hloupé blondýny. Asi tak.

• Mini Kaliči

Dětské oslavy narozenin, taky poměrně častá záležitost. Rodiče přinesou horu dárků a bonbonů o které se ale děcka s námi málokdy dělí. 

• Omlouvači

Jak už jsem zmiňovala, ve Francii si hodně potrpí na slušné chování. A tak se vám stane, že někoho slušně napomenete, připomenete postup. Omlouvači se vám neustále omlouvají a pronášejí věty typu: Nojo, já jsem úplně pitomá. Po několika omlouvačích za sebou už nevím, co jim na to říct. 

na někoho se musí s klackem!

• Mimozemšťani

Jsou lidi, co se všemu diví. Nejhorší jsou ale ty nasraný mimozemšťani, co se diví tomu, že už zavíráte, že máte taky život jinde a že chcete jít domů. Na každém konci pracovní doby se najde někdo, kdo by chtěl právě pro sebe a svou skupinu dvaceti osob výjimku, abyste ho tam ještě pustili, páč on je rychlej. No nevím, kde všude jsi rychlej kámo, ale já chci jít domů po celodenní namáhavý práci v 7 a ne v 8, jasný?

• Vypravěči

Celý den se pohybujete mezi lidma a ti vám sem tam vypráví různé věci: příhody z jiného parku, z dovolený, co dávali včera v telce, kolik má jejich pes zubů. Pak jsou taky děti, co vám vypráví kde všude byly a co všechno dělaly (myslím tím dneska): já jsem právě byla na zeleným okruhu a byl dost těžkej, byl tam přede mnou kluk a tomu to vůbec nešlo...

• Kohouti bez hřebínku

Ty mám nejradši. Drzý floutek, který dělá všechno proto, aby tě naštval. Pak někde uvízne, nebo tě vidí jak někoho jinýho zachráníš ze zapeklitý situace a rázem zkrotne, poslouchá příkazy, nehází šišky a vzhlíží k tobě jako k polospidermanovi. Taková proměna se mi vždycky líbí sledovat, jak se mění autorita klientů.

Je super být celý den v lese s fajn lidma (kolegama), je fajn vidět některý lidi jenom jednou. Je naprosto úžasný poslouchat celý den řev ptáků místo řevu rádia! A je krásný se vracet domů fyzicky unaven. A to jsou pak i ty komáři snesitelnější! Držte mi palce, začátek hlavní sezóny je za dveřmi!

A jaký máte vy v práci klioše?

Zlatí cyklisti, viď Vojto? ;)

Víno a sejr: hašiš

Spíš teda přesněji Hachis parmentier, Jo smůla, hašiš si uvaříme jindy. Takže co že to dneska budeme vařit? Jedná se o francouzskou klasiku, když to vezmu úplně od podlahy, tak si upatláme mletý maso s kaší. Ale abychom se vyhnuli zavádějícím a nepřesným zjednodušením, nejdřív trochu historie:

s pomocníkem jde všechno líp!

Hachis je obecně jídlo, v kterém jsou jeho části hachés, neboli nasekané. jméno Parmentier je pak jméno jakéhosi lékárníka Antoina Parmentiera který vsadil boty na to, že tuberkulózu lze porazit speciální dietou a léčil tak na dvoře Ludvíka XVI, odvážný pokus! 

Vyslovujeme: Aši parmantijé :)

Co budeme potřebovat?

Tady budu asi nepatrně nepřesná, co se týká množství surovin. Záleží pro kolik osob vaříte a jak máte velký zapékací misky, ani já jsem nic nevážila ani neodměřovala, prostě podle oka...což je asi takto, pro dvě - tři osoby:

• Asi 10-12 středních brambor
• Asi 200 gramů masa (v originálním receptu je maso hovězí, já jsem dala půlku hovězího a půl krůtího)
• Trochu jakéhokoli mléčného výrobku (já zakysaná smetana) do bramborové kaše
• dva oříšky slaného másla
• česnek
• sůl
• pepř
• jakékoli bylinky co máte doma (provensálské, petržel, majoránku, bazalku)
• kmín
• rajčátka čerstvá či sušená

Začneme tím, že si oškrábeme brambory a nakrájíme je na úzké kroužky, to aby se uvařily co nejrychleji. Dáme vařit spolu se solí a kmínem. Doma jsme vždycky vařili brambory s kmínem a já jsem se až mnohem později dozvěděla, že kmín přidávaly babičky, protože neutralizuje škodlivý solanin přítomný v zelených a klíčících bramborách. Já jsem přidala ještě trochu muškátového oříšku. Uvařené brambory slejeme a rozmixujeme, zalejeme trochou mléčného výrobku. Upřímně nemusíte zůstávat pouze u mléka, já dávám často zakysanou smetanu, smetanu, ovčí tvaroh...Dosolíme, dopepříme.

Teď ten Haš. Samozřejmě můžete koupit maso už umletý. Já jsem ale nedávno schrastila malinkatej mlýnek a nemohla jsem se dočkat, až si zamelu. Namlela jsem si proto oba druhy masa a pak ještě společně s máslem česnek, sušená rajčátka a nejaké zelené bylinky, co mi jako jediné vyrašily, bohužel už si nepamatuju, co to bylo, tipuju na koriandr. Všechno jsem smíchala dohromady, rozpálila jsem pánvičku a šup s tím tam. Cibuložrouti ještě nezapomenou na cibuli, my ostatní co se bez ní rádi obejdem ji v původních receptech ignorujeme.

do masové směsi můžeme přidat např. červené víno

V této fázi je užitečné si dát předehřát troubu asi na 200 stupňů.

Pak už jenom vezmeme zapékací misku nebo pekáček, vymažeme ho máslem a na dno rozprostřeme půlku bramborové kaše. Na ni dáme všechnu masovou směs, tu můžeme ještě posypat strouhaným sýrem. Já jsem si zapomněla obstarat eidam a tak jsem musela nastrouhat čtyřletý Comté. Pak pěkně rozetřeme druhou půlku pyré a opět posypeme sýrem, nebo někdo radí také strouhankou. Dáme do trouby zapéct asi na 20 minut, plus posledních 5 minut přesuneme pekáč do horní části a troubu pořádně okotlíme, aby nám sýr zezlátnul. Doporučuju servírovat se zeleným salátem

No a to je ono:

Bon ap' ;)

Artuš, Merlin a Lulu

Pokaždé, když chci začít vyprávět nějaký příběh, snažím se dojít až k jeho počátku. Kde se zrodil ten nápad? V tomhle případě jednoho zimního dne v autě. Jedu si tak směr Massive central a vidím ceduli: Jakýsi les. Ptám se proto spolucestujícího, zda je tohle ten magický les, odkud pochází čaroděj Merlin. On mě vyvede z omylu a říká, že les se jmenuje Broceliande a leží vlastně nedaleko Nantes (nedaleko na francouzské poměry je cca do 200 km). Od té doby mi tajemství lesa Broceliande nedá spát. 

Jsem z toho na větvi!

A tak jednoho dne pozoruji svůj pracovní rozvrh a vidím, že na mě vychází volno na víkend. Neváhám a žádám jediného francouzského kamaráda, zda nenakopneme jeho káru a nevyrazíme za dobrodružstvím. Kámoš, říkejme mu pracovně třeba Skřítek, prohlásí, že mi to zrovna chtěl navrhnout. Plán není nijak složitý, sraz v sobotu v 8 ráno u mě, přesun asi 150 km na sever, a pak už jen nekonečné procházky po lese, skřítkové, víly, druidi a večer nějaký ten božský nápoj.

V pátek večer jsem po 6 fyzicky náročných dnech v práci téměř ko. Zapochybuju na chvilku, jestli bych náhodou víkend neměla strávit nicneděláním a nabíráním sil a ne několikakilometrovými pochody a mrznutím ve stanu, tuhle vilnou myšlenku hned zaženu, směle nařídím budík na 7 ráno, a spím co to jde.

Protože jsem večer měla vážně velkej "flem" (byla jsem líně unavená cokoli chystat), mám ráno docela hoňku. Nakonec jsem ale v 8 ready to go. Čekám, pět, deset minut. Chtít po Frantíkovi aby přišel včas je jako žádat psa aby mňoukal. Jsem tak nějak smířená s akademickou čtvrthodinkou. Když je 8:20, píšu sms zda brzy dorazí a ač mě začíná trochu štvát, (vážně nesnáším když lidi chodí pozdě, považuju to za krajně sobecký a vůbec konec světa) donutím se použít milýho smajlíka. Asi za 10 minut mi přijde odpověď, že Skřítek za 15 minut vyráží od sebe, to znamená, že teoreticky dorazí za půl hodiny. Cože? Asi po 40 minutách mi dojde sms, že bude mít asi zpoždění. Ptám se, co to má jako znamenat, už teď má zpoždění hodinu! Nervózně přecházím sem a tam, lakuju si nehty, hraju na ukulele, zalejvám kytky... Když po hodině a půl!!!! konečně dorazí a s milým úsměvem se omlouvá, potlačuju proslov o tom, jak mi zkazil náladu a jak jsem mohla o hodinu a půl dýl spát. Vyjde najevo, že si k tomu všemu popletl čas a myslel, že jsme si dali rdv na 9. Konečně vyrážíme!

Osvědčuju se jako copilot a bez bloudění se nejdřív zastavujeme v městečku Gacilly, odkud pochází slavná kosmetika Yves Rocher. Dozvídám se, že pan Yves byl prý zpočátku spíše šarlatán, který míchal lektvary, až později se zřejmě vrhl na kosmetiku, která si dodnes zakládá na bio kvalitě a výtažcích z rostlin. Dlouho se nezdržujeme, magický les nás vábí a odolat nelze.

Gacilly a Yves Rocher

Skříťa vytiskl několik turistických okruhů a já tak během jízdy vybírám dva plus nějaké další zastávky. Míříme do městečka Paimpont, kde se nachází Brána tajemství. Tady máme v plánu jít se podívat k jeskyni, kde se zjevila Panna Marie. Vydáváme se po stezce kolem jezera, les pomalu houstne a my...jsem zabloudili! V jednom místě jsme se rozhodli pokračovat jezerní stezkou, provádějící nás bažinami a vřesem. Vysoké stromy, barvy trávy a zasněné výhledy na jezero a klášter v pozadí...Jeskyni nakonec najdeme, bloudění ale nelitujeme! Piknik v trávě, bretaňské pivo, víkend jak má být!

bloudění má své kouzlo

Paimpontský klášter

Odpoledne jedeme asi 9 km na severozápad k hrobu čaroděje, druida a proroka Merlina. Kolem hrobky panuje atmosféra vznešeného ticha, návštěvníci obložili hrob květinami. 

"Merlinův příběh začíná v okamžiku, kdy se král Vortigern rozhodl postavit hrad na salisburské pláni. Stavba se však nedařila, vše, co zedníci během dne postavili, přes noc spadlo. Věštci králi poradili, že hrad bude stát, pokud v místě stavby obětují chlapce, narozeného bez otce. Tímto chlapcem byl Merlin, jehož otcem měl být Ďábel nebo pohanský bůh. Merlin zjistil, že hrad nemůže stát proto, že pod zemí v místě stavby leží dva draci a bojují spolu. Pomocí magie se pak Merlin s draky vypořádal, později vstoupil do služeb Uthera Pendragona, jemuž umožnil zplodit syna (budoucího Artuše) s Igrainou, jež byla provdaná za jiného muže. Po Pendragonově smrti pečoval o Artuše, vychovával ho a podporoval jeho vládu pomocí magie a moudrých rad. Merlin se zamiluje do jezerní víly Viviane a naučí ji všechna kouzla. Ta, aby s ním byla navěky, je začaruje a uvězní."

kde spí Merlin

Jen o několik set metrů dál se nachází Fontána Mládí ( La Fontaine de Jouvence). Vodou z ní si omyju obličej, co kdyby :) Cílem dnešního dne jsme si určili okruh, asi 11kilometrový. Ten začínáme u slavného Guillotinova dubu (Le Chêne à Guillotin), starého více než tisíc let. V období kolem francouzské revoluce se do jeho kmene schoval a boje přečkal ve zdraví opat Guillotin. Ač dle mého názoru musíve vyrazit směrem na jih, Skřítek si je jist, že musíme na sever. Po necelých třech kilometrech si přiznáváme, že nesledujeme náš okruh, ale značení GR 34 (grande route) vedoucí kamsi na Mont St. Michel. Vracíme se k autu a přemisťujeme na konec našeho okruhu, kde výlet začínáme výšlapem k fontáně Barenton. Voda v ní má konstantní teplotu 10 stupňů a díky methanu můžeme pozorovat bubliny. Legenda praví, že kdo vysloví přání ve chvíli, kdy se ode dna odlepí bublina, přání se mu splní. Další legenda označuje fontánu jako místo, kde se Merlin setkal s Viviane. Tentokrát vyrážíme správným směrem, les nám zjevuje svá tajemství, tváře ve stromech, tančící víly a leprikóni. 

strom opata Guillotina

a díra do které se schoval

Jsme pěkně unavení, zbývá už jen najít místo, kde bychom mohli postavit stan a přenocovat. Moje romantická představa zahrnovala místečko v lese, obklopené vysokými stromy, se zpívajícím potůčkem...bohužel když se snažíme takové místo najít, setkáváme se se zákazy vjezdu a soukromými pozemky. Nakonec najdeme klidné místo na palouku se skladem kamení. Dál už se nám hledat nechce, stavíme stan a piknikujeme a popíjíme v autě. Shodou okolností jsme oba vzali stejné víno - Saint Chinian, a tak máme možnost porovnat dva rozdílné vinaře. Kamarád by byl nejradši, kdyby mohl být víc než přítel můj, a tak čím víc pije, tím víc má potřebu mi dávat najevo, jak osaměle se cítí a jak jsem úžasná. Na to konto mu dávám všechny možné rady jak zaujmout nějakou jinou slečnu. Ještě mi před spaním vypráví pohádku, jejíž konec už nedoposlouchám. 

french piknik party style :)

Ráno mě budí fakt, že jsem se na nerovné ploše sesunula ke "dveřím" do stanu a taky zima. Všechno je pokryto jinovatkou, poklidím po večírku a kupodivu je mi skvěle, ten půllitr vína a panáka rybízového likéru ani necítím. Balíme a přsmísťujeme se do nedaleké obce Tréhorenteuc. Kostel svatého Grálu je otevřený a upřímně nikdy jsem neviděla magičtější církevní stavbu. Na zdech jsou obrazy se svatým grálem, jednorožci a dalšími mýtickými bytostmi. Mozaika nad oltářem vyobrazuje svatý Grál a ukrývá v sobě spoustu magických prvků.

sluníčko vylez!

Vyrážíme na asi 15km okruh lesem. Lulu našla kouzelnou hůlku na zemi, což zcela mění situaci! Naše putování začíná údolím bez návratu (Le val sans retour). Podle legendy patřilo údolí víle Morgane, sestře krále Artuše. Ta jednoho dne načapala při nevěře svého milého. Údolí proto zaklela: každý nevěrný rytíř, který se do údolí vydá, v něm zůstane navždy uvězněn. Po asi kilometru objevujeme Zlatý strom. V roce 1990 bylo údolí zasaženo požárem, shořelo kolem 400 hektarů lesa. Rok nato se jeden umělec rozhodl pokrýt pravým zlatem kaštan, aby tak připomněl křehkost a vzácnost lesa a sílu přírody. Kolem zlatého stromu je 5 černých stromů jako památka na hrdinství hasičů při požáru. Okolí stromu je chráněno špičkami tesaných kamenů. 

Val sans retour a magická hůlka!

zlatý strom, ne asi

Nedaleko leží jezírko zvané Zrcadlo víl. Dle legendy kdysi dávno víly uzavřely smlouvu, že se budou skrývat před lidskýma očima. 7 víl žijících v jezeře vycházelo na břeh každou noc a obdivovalo svou krásu ve vodní hladině. Nejmladší z víl se jednoho dne zamilovala do pohledného rytíře a porušila dohodu víl. To vzbudilo v jejích sestrách obrovský hněv a strhla se bitva, při které krev víl pokropila celý les. Od té doby jsou horniny v lese červené.

víla zakletá v keř se shlíží v zrcadle

Jdeme dál lesem, stoupáme a Skřítek nachází v trávě tajemný dukát, už druhý dárek, kterým nás les obdaroval! Těsně pod vrcholkem skalnatého kopce objevujeme dům víly Viviane nebo také hrobku Druidů. Tajemné kameny údajně pochází z doby 2500 let před naším letopočtem. Obloha se zatahuje a lehce poprchává. Po dalších kilometrech narazíme na další monolitické kameny, tentokrát se jedná o hroby Obrů. Čtyři čtyřmetrové menhiry z doby bronzové. Opět za slunce dosahujeme poloviny cesty, vesničky Crécesson se stejnojmenným hradem. Ten je, stejně jako ostatní místní stavby vybudován z kamene. Bohužel je soukromý, my se tak můžeme pokochat výhledem z pozadí hradního příkopu. Jdeme dál a pomalu pociťujeme kručení v žaludku. Opět prší a citelně se ochladilo. Ujdeme asi 5 km a jsme zpět v údolí bez návratu. Tady konečně obědváme na lávce přes průzračně čistý potůček. Do cíle nám zbývají nějaké dva kilometry. Stezka nás vyvede z údolí na jeho pravý břeh. Máme tak nádherné výhledy nejen na celé údolíčko, ale i na okolní lesy, které mi vzdáleně připomínají naše lesy Českého ráje! 

dům víly Viviane

zámek Crecesson

Na zpáteční cestě Skříťa navrhuje zastávku ve vesničce Rochefort en Terre, jedné z nejhezčích vesnic Francie. Procházíme se sluncem zalitými uličkemi, stoupáme až k hradu a v kavárničce zakončujeme naše putování ciderem a palačinkou. Zpátky řídím já (je málo chlapů, co mi ochotně půjčí svoje auto :) a jako poslední tečka je u mě doma bretaňské pivo vyrobené z mořské vody a několik songů v doprovodu uku. Víc takových víkendů!

kaple v Rochefort

Pokud máte jenom trošku rádi pohádky, tajemno a legendy, neváhejte, Broceliande na vás čeká! 

 Galerie skřítků:

ha ha, jak se tam ten opat dostal? :)