pondělí 31. srpna 2015

Léto s princeznou

Někdy, docela zřídka, mám pocit, že je všechno, jak má být. Tohle léto začalo hrozně, ale jak se opět ukázalo, všechno zlý je pro něco dobrý, a tak jsem vlastně prožila jedny z nejlepších prázdnin. Dneska si zavzpomínám na jeden úžasný týden, který jsem měla možnost prožít v díře mezi dvěma táborovými termíny. 

ready for adventure
Je poledne, všech padesát šest dětí naskáče do autobusu, spolu s animátory, a já zůstávám v celém centru sama, ještě s kolegyní, kuchařkou a údržbářem. Nikde nikdo nekřičí, nedupe po schodech, je ticho. Až posvátné a tak nezvyklé, že budí jakýsi pocit hrůzy. Po chodbách se pohybuju jak nejtišeji umím, abych nevzbudila spící duchy (a to ještě ani netuším, že celé centrum bylo postaveno na místě dávného pohřebiště). Večer žádná služba na sprchy a žádné uspávání...Pomalu se vzpamatovávám a balím švestky na další putování.

Kdysi jsem se v Nantes poznala s jedním týpkem, který pracuje na íčku kdesi v Pyrenejích, přesněji řečeno ve městě Quillan. Tam jsem měla v plánu se vypravit a na týden si pořádně odpočinout. V 11 hodin dopoledne mě šéfka vysadila u kruhového objezdu v Montréjeau. Dostopovat mi zbývalo nějakých 180 km, vlastně nejvíc, co jsem kdy v životě sama absolvovala. Mám na to ale celý den, dobrou náladu a vždycky můžu říct ne, pokud se mi řidič nebude pozdávat.

skákací hrad
Místo na stop není zrovna ideální, auta nemají moc kde zastavit, zkouším to přesto asi 5 minut, ve chvíli kdy sklopím palec že popojdu kousek dál, brzdí u mě auto. Jeho osadníci jsou dva učitelé na střední škole, při každé zastávce a změně mě upozorňují ať se nebojím, že se jenom podívají tam a tam. Svezou mě kousek, přesto mi ale poradí dobrou cestu a místa, na která se mám při stopu zaměřit. Vezou mě ještě kus za svou cílovou stanici a jsou velmi snaživí, to takhle by to šlo. 

Druhé auto, které mi zastaví téměř záhy, je kouřící chlápek, který jede údajně jenom kousek, a tak ho radši odmítám. Další mi přibrzdí auto s černými skly a bandou španělských chuligánů, předstírám že u kruháče jen tak zevluju, chytám lelky a hledám čtyřlístky. Nakonec mi zastaví důchodkyně, odhaduji 128 let. Je ale pěkně čiperná, poslouchá nějaká disko rádio a nahlas zpívá, za jízdy telefonuje s kamarádkou, že už za chvilku je tam. Vysadí mě prý na dobrém místě, což se mi tak úplně nezdá, nicméně se nevzdávám a zvedám palec už potřetí v úzké stromové aleji, kde auta už vůbec nemají kde zastavit. 

Zase se chytám téměř hned, zastavuje mi horal, který má syna na univerzitě a vypráví mi o krásách zdejších hor. Vysadí mě na parkovišti u rušné silnice a já neváhám a oslovuji lidi co zrovna skáčou do auta. Jsou sice trochu překvapení mojí drzostí, berou mě ale s sebou a já tak poznávám sympatickou rodinku s malou holčičkou v sedačce, která se baví tím, že mi hází na zem plyšáka a společně se řehtáme jako o život. Nechávají mě na místě, kde mě zaručeně někdo vezme, přesto zde čekám nejdéle za celý den, asi 20 minut :)

Pátým stopem je horský vůdce a velký sympaťák "Kdybychjásitakpamatovalatyjménasakra!" z jehož auta se mi nechce, bohužel už dál nejede. Je to jeden ze stopů, kdy vám zastaví velká dodávka, vy k ní opatrně přicházíte a vzadu vidíte pilu, sekyru a lana a říkáte si, jestli to asi bude bolet :) a pak se z toho vyklube super seznámení. Týpek mě nechává ve městě Castelno a protože už je po poledni, navštěvuji místní minipekařství s vetchou stařenkou, která mi osobně připravuje sendvič hraběte Sendviče ze Sendvičova :) Jen co se do něj na protější straně silnice zakousnu a vystrčím paleček, staví mi další dodávka. Tentokrát plná hippies dětí a jejich hippie mamky a několik neidentifikovatelných psů. Co je ještě lepší, že jedou přímo do města, kam mířím i já a to nám ještě zbývá víc než 80 km cesty. Prý přesně před rokem vzali na stejném místě stopaře, který jel do stejného města jako teď já. Kdyby si ještě zapálili špeka, byla bych si myslela, že jsem se ocitla úplně v jiné době. 

No a tak se v 15:00 ocitám v cíli, to jsem nečekala ani v nejdivočejších představách. Projdu si město a vyšplhám ke hradu, od kterého píšu sms kamarádovi/hostiteli, že jsem na místě ready to meet! Kámoš mě přivítá víc než stylově: přijede pro mě ve staré Škodě felicii! Ihned prohlásí že jsem princezna a že se mnou bude tak zacházet, což se mi líbí. Jen kdybych tak trochu neznala chlapy a nebála se, že za tím vším snažením bude nějaká touha po odměně :) První ještě odpolední výlet směřuje kousek do hor, kde se nachází přírodní zelený labyrint. Procházíme křovím a hledáme cestičky ukryté mezi skálami. Na jednom místě pak potkáváme uctívače přírodních sil a rituálů, prý je místo díky zvláštnímu působení a mystice vyhledávané. 

zelený labyrint
Večeře jak jinak než pro princezny s ochutnávkou vynikajících místních vín, později i koňaků a rozhovory dlouho do noci, kytara, budíček v poledne, to všechno jsou prostě prázdniny mých snů.

Další den vyrážíme směr skalní soutěska, která byla vybudována, jak už to bývá, jakýmsi mnichem s krumpáčem podél divoké říčky. Pokračujeme dál na katarský hrad Puilaurens. Tady musíme vyšplhat několik příkrých schodů ale stojí to za to. Zřícenina hradu tyčící se nad okolními zelenými kopci, výhledy, jak moc mi to připomíná náš Frýdštejn a Pantheon...



Pokračujeme dál k soutěsce, kterou vede příjemný chodníček, který nás zavede až k dalšímu kopci. Na jeho vrcholku nacházíme opět ruiny jakéhosi hrádku. Je vedro, nacházíme stín u rozvaliny a necháváme se ovívat větrem, místo na vyprávění životních příběhů.

Údajně všichni jižané rádi řídí jako blázni, kamarád není výjimkou a já si užívám vítr ve vlasech a strach že umřu s úžasným výhledem na divokou krajinu. Dalším hradem je úchvatný Peyrepertuse. Hrad na skále, rozlehlý a nespoutaný. Zrovna přicházíme včas na představení s dravci. Výhledy jsou úžasné a mě opět popadá touha přespat na hradě. Vedro unavuje a tak se vracíme domů, stmívá se a jak říká kamarád: "Le bar est ouvert!"

Následující ráno je pravý princeznovský den! Balíme sendviče a vyrážíme do turisticky okupovaného městečka Carcassonne. Na povel zavírám oči a když je otevřu, pohled mě dostává: hradbami obehnané město jakoby navršku vinic, v pozadí vysoké hory! Parkujeme a prodíráme se davem turistů. Vstup do města je zdarma, jsou 4 hodiny odpoledne a my pomalu procházíme uličkami, šplháme na hradby a hledáme nejkrásnější místo na piknik, protože Francie je přece země pikniků! Nacházíme hradní věž, kde se za tmy prochází bílá paní a tady mě čeká překvapení. Kamarád dobře poslouchal, když jsem vyprávěla jak si často beru na výlety do batůžku pivko a jedno vytahuje, ještě se omlouvá, že už asi nebude správně vychlazené, ke štěstí už mi nic nechybí. 

Carcassonne a vinice

streets of Carcassonne

spokojená princezna

Po obědě se jen tak procházíme, dáváme si zmrzku, kafe a po dalším nekonečném procházení hradním labyrintem narážíme na obchůdek s vínem a sýry. Jakoby se tam zjevil v tu pravou chvíli. Pan sýrař nám krájí spoustu sýrů a ochutnáváme víno, bezpochyby nejlepší, jaké jsem kdy pila. Přemýšlím, že si lahev koupím s sebou, v duchu si říkám, že ale musí stát do 20 euro. Bohužel stojí 26, což je trošku moc, dneska toho lituju, no ale co se dá dělat. Večer pomalu plyne a přichází noc, na kterou už tak čekáme, protože vidět Carca by night, jak říkají místní, stojí za to! O západu slunce za hradbami vám asi básnit nemusím, stejně tak jako atmosféře, kterou vytvoří místní kapelka. Noční hra stínů a osvětlení vytváří atmosféru ještě kouzelnější, podpořenou vínem v krvi a mě se zase nikam nechce. 
místo činu

kýč

Carca by night

Další den kamarád pracuje na domečku, já proto vyrážím sama vstříct dobrodružství směr Perpignan, busem za 1 euro. Na nádraží hned beru další bus, protože cílem je vlastně středozemní moře, kde chci smočit nohy, udělat selfíčka a tak vůbec, užít si léto. Bus je přecpaný, je vedro, vystupuji v městečku Collioure kde tvořil Salvator Dalí a mnozí další umělci. Kupuju pohledy, taky pár suvenýrů a poobědvám ve stínu lípy. Kolem druhé už vyrážím zpět do Perpignan. Je ale vedro že se mi ani nechce nikde chodit a bloudit, chladím se proto v obchodech s klimatizací a čekám na bus zpět. 



Je čas se hnout z místa, další den proto vyrážím nejdřív kousek busem a pak stopem směr Toulouse. Nezačíná to dobře, protože nemůžu najít silnici vhodnou ke stopu a bloudím několik kilometrů ve vedru a s plnou polní. Nakonec stopuji ale auta tu moc nejezdí. Nějaká paní mě sveze asi 5 km. Nikde ani človíček. Zastavuje mi pochybný chlápek který nepřestává sledovat moje tričko a nutí mě dát si batoh na zadní sedačku, vystupuji a odmítám. Nakonec mě bere jakýsi pochybně vypadající typ, naštěstí ale v pohodě a veze mě až k dálnici. Tady mi po několika desítkách minut zastavuje starší pár vracející se z dovolené a dávající mi spoustu dobrých tipů, co v Toulouse rozhodně nevynechat. Spaní mám zajištěné u jedné kamarádky z Nantes. Její rodiče se o mě starají jako o vlastní. 
Toulouse


Capitol v Toulouse
Bohužel celé tři dny, které trávím v Toulouse prší. Ani to mě ale neodradí od seznámení s tímto červeným městem. Nejvíc se mi líbí klášter zvaný Jacobim, kromě toho můžete zabloudit v uličkách, objevovat spoustu příjemných barů a hospůdek, kostelů s černým interiérem, budovu Kapitolu...město které určitě stojí za návštěvu (pokud neprší).

Tím je moje dovolená u konce a je načase se zase vypravit zpátky do srdce Pyrenejí. Jedu stařičkým fiátkem se šéfkou, leje jako z konve...tak zase příště!   


už se nemůžu dočkat tábora :)
Chtěla bych moc moc moc poděkovat všem úžasným lidem, který jsem měla možnost letos v létě potkat a poznat, nebo jenom potkat a zase opustit. Všem dobrým řidičům, kteří mi pomohli na cestě, všem kamarádům a známým, novým kamarádům a novým známým díky kterým bylo všechno krásnější, kamarádovi S., který se mnou zacházel jako s princeznou a nesmím zapomenout ani na O., kterýmu vděčím za děsně moc a bez něj by to nebylo ono!

pátek 28. srpna 2015

Barbora píše z tábora level 2

Rok se s rokem sešel a mě dostatečně otrnulo z loňského táborového zážitku, taky představa zewlingu v ulicích města mě moc nelákala a na cestování nebyly ani prachy ani parťák, sepsala jsem proto dostatečně motivující motivační dopis a vylepšila cévé o nějaké ty zkušenosti v oblasti dětské psychiky a směle odeslala na hodně zajímavě vypadající tábor, podržte se, v PYRENEJÍCH!


Poměrně záhy jsem dostala odpověď, byla vybrána k užšímu výběru, pohovor na skypu proběhl s jedinou chybičkou, nevzpomněla jsem si jak se řekne gázový obvaz a neuvedla v povinné výbavě lékárničky homeopatika, jinak jsem byla přijata. Protože se někdo asi velehor zalekl, na poslední chvíli jsem byla požádána, zda bych neabsolvovala termíny dva: jeden v červenci a druhý v srpnu s týdenní pauzičkou. Bohužel jsem řekla ano.

5. července jsem celá připravená na dva měsíce opustit rodný dům stála v dešti na parkovišti a čekala na spolujízdu do města Niort, odkud byl jeden z mých kolegů animátorů, osmnáctiletý Smrkáč (jak jste si všimli, jména jsou pouze náhodným pseudonymem v zájmu zachování anonymity, moje krycí jméno budiž tedy Bobr 1 :). 

naše stanové městačko

Vraťme se ale ke Smrkáčovi! Jeho největším koníčkem je pití Coly a zpívání nahlas současných disco hitů a jeho výzvou je nikdy se nevysmrkat i když má rýmu jako trám. Taky během asi 8 hodinové cesty zlomil rekord v puštění rádia s disko hity na plný koule, což moje citlivé nedávno vyléčené ouško hodně ocenilo. Na to, že má řidičák měsíc a půl, jsme cestu přežili obstojně!

Taky jsme nabrali Letce, celkem sympatický, druhý nejstarší (hned po mě) kluk co hraje na kytaru, létá na kluzáku a paraglidu a vůbec. 

Navečer jsme dojeli do hor, kde se nacházelo naše centrum, oproti loňskému táboru jsem postoupila spíš na level 180, než 2. Žádné stany, ale pokoje pro 4 s koupelnou, žádná polní kuchyně, ale jídelna se servisem, krb, spousta místa ale hlavně obrovské hory okolo, výhledy, dravci, tymián vonící všude okolo, jenom kdyby tam nebyly ty děti!

Ředitelka vypadala sympaticky, spravedlivě, organizovaně, přesto si na konci druhého pobytu získala přezdívku Gonflé (nafouknutá).

koťátka na kolobrndách

koťátka v kaňonu

a na chatě s oslíkem a horským vůdcem

Během večera se do centra začaly sjíždět děti, pardon, vlastně kolegové animátoři. Všem jim totiž bylo mezi sedmnácti a půl až dvaceti lety. Už při prvních letmých rozhovorech jsem zapochybovala o své údajné schopnosti bavit se s každým. Zaprvé jsem jim nerozuměla, do francouzského slangu náctiletých jsem ještě nepronikla a za celé tři týdny se mi to nepodařilo, za druhé jsem sem tam rozuměla významu sdělení ale ne jeho obsahu, poněvadž se bavili o hustorkrutopřísných zpěvácích a raperech, o hláškách z filmů a o kokakole, zatřetí jsem nevěděla pořádně, o čem bych se s nimi měla bavit, zkoušela jsem věčné téma cestování, nic. Divoká zvířata-nic, pohybové aktivity-nic, sex-nic, alkohol-nic! Taky velkým problémem bylo neustálé používání chytrých telefonů a rozesílání si sms, jelikož chytrý telefon ještě pořád nemám a jejich sms jsem stejně nerozuměla, byla jsem už od začátku odsouzena k věčné táborové samotě. K tomu přispěl i fakt, že jsem se svojí roztomilou skupinou tři nikdy netrávila aktivity s ostatními skupinami.

tak takhle se dělá oheň děti :)

nahoře a spokojený


Dalším zážitkem byla cesta do Paříže. Bylo třeba odjet z Pyrenejí, večer dorazit do Paris, přenocovat a brzy ráno poshánět všechny sviště na nádru a dopravit je bez újmy zpět do hor. Na tento úkol byli zvoleni: Bobr 1, Smrkáč, Hrozba (holka s výhružným pohledem, od rány, neustále ječící a unavená) a Valoušek (mladý nezkušený chlapeček kterého si spletete s dítětem). 

Celý výlet se jaksi zvrhl (ale v podstatě i tábor) v:

  • dělání selfíček všude a za všech okolností - v oficiálním pc byla složka ranní selfí, pak taky selfí při jídle, selfí na wc, z aktivit nebyly normální skupinové fotky ale neskutečné množství selfí kde je často vidět obří paže fotografa.
  • Kokakolové orgie. Dosud jsem netušila, že dnešní mládež si neničí játra alkoholem, ale nalejvá se kolou, ráno, večer, kdekoli. Pivo? fuj, já piju jenom kolu. Na celodenní cestování vodu? Ses zbláznila, jedině kolu. Když se nás Nafouknutá ptala, co chceme koupit na takzvanou pátou večeři, probíhalo to asi takto: "kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, fantu, ice tea, kolu, pivo?" Poslední jsem byla já, správně.
  • falešný zpěv se sluchátky na uších. Jestli něco nemám ráda, tak lidi, co ve veřejné dopravě kašlou na ostatní, nasadí si sluchátka a zpívají. Protože se ale neslyší, zpívají falešně a hodně nahlas. A přesně tak probíhala cesta. Předstírat že k nim nepatřím a schovávat se pod sedačkou nejde celou cestu, že jo.
  • Boty na sedačkách. Asi nikdo z nás si nerad sedá do bahna a psích výkalů, z bot našich spolucestujících. Protože moji kolegové ale byli super cool, botky na sedačky rozhodně patří, a proč nedat takový vzor našim dětem!
  • Všechno je nebo musí být trop stylé! Hodně stylový! Tuto hlášku používají jak děti, tak velký děti (animátoři). Jíte chleba s máslem. trop stylé! vidíte babičku na přechodu: trop stylé! Někdo si zapomene kšiltovku: trop stylé!
selfí abych nebyla pozadu

No nic, děcka nám dorazila, na prvním pobytu jich bylo 64, což vychází 8 dětí na osobu, což se dá. Aktivity byly super, děti létaly na paraglidu, lezly jsme na skály, spaly na horské chatě a celý den chodily v horách, prováděly kaňoning, výlet na kole a sjezd na kolobrndě, minigolf, koupačka a tak, nenudili jsme se a všechno tak nějak proběhlo jak mělo, až na pár zážitků.


Jak známo, v horách je plno ještěrek a dalšího hmyzu, vynalézavé dětičky se bavily například tím, že ještěrkám trhaly ocásky, takže na konci pobytu nebyla v oblasti jediná ještěrka s ocáskem. Taky chytali mouchy a dávali je do krabičky s jakýmsi rosolem (čert ví, kde ho vzali). Na celodenním horském výletě jsem se svojí skupinkou převážně desetiletých holčiček viděla divoké koně. Dva tak poskakovali a náš horský vůdce to okomentoval tak, že si hrají. Pak se začali regulerně rozmnožovat a já jsem ještě dva dny musela vysvětlovat, jak že to funguje, jak se rodí děti, koně a ještěrky, přičemž si jedna dívenka zacpávala uši i oči.

a jak to dělaj koně, Luci?
Celý červenec bylo příšerné vedro a večer přicházely jako vysvobození bouřky, údolím přišly mraky, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet, bouřka v horách je obzvláště působivá. Někdy jsem musela objímat plačící holky, které byly přesvědčené, že tam jistě umřeme. Ráno byl vzduch krásně čistý.

Občas jsem se přistihla, že používám slova nebo výrazy, které přesně nevím, co znamenají ale které se mi do věty nebo situace pěkně hodí. Možná jste to někdy zažili, vy kdo mluvíte druhým jazykem. Nikdy se na mě nikdo divně nepodíval a tak s tím pokračuju. Někdy se podezřívám, že jsem až moc kreativní a vymýšlím si nová slova :)

huráá

Všechny děti na táboře měly rodiče zaměstnané u společnosti Total, děcka proto bydlí třeba v Kataru, Indonésii, Skotsku, nebo Angole, mluví plynule anglicky či arabsky. V těchto zemích žijí často v jakési izolaci od okolního světa, běžná je např. konverzace: "Mě se nejvíc líbilo v Indii, hotel tam má super bazén s tobogánem a na pláži je taky bazén."


K typové charakteristice z loňského roku nám přibyl:

  • zloděj (dítě co jednoduše šlohlo tablet někomu jinému a schovalo ho tak dobře, že ani prohledávání všech osobních věcí nebylo úspěšné.
  • milenci (páreček, co se najde a zase rozejde, někdy třeba jenom na závěrečnou diskotéku, o to bolestnější je pak odjezd, vím o čem mluvím, taky jsem byla na táboře :)
  • princeznička (holčička která by už teď vyhrála miss france)
  • mazlíček (holčička která si vás plate s maminkou a neustále vyžaduje objímání)
  • rváč (s každým a za každou blbost)
  • "tadyneníněcovpořádku" (dítě co přijede kompletně bez spodního prádla či s jedněmi botami)
  • exhibicionista (puberťák co se baví ukazováním pindíka mladším dětem, nebo to aspoň předstírá)   


Skutečným potěšením pak byly dva dny volna, které jsem využila k výletům. První den stopem do nedalekého Luchonu, nakoupit a napsat pohledy a pak zpět stopem do asi 15 km vzdáleného horského sedla, kde pro samou mlhu nebylo nic vidět, což mi nezabránilo v menším výšlapu mezi kravičky a horské orchideje.

koupačka

Druhý den volna hlásili zákaz vycházení a risk velkých bouřek, měla jsem ale centra plné zuby a představa, že strávím den v posteli mě nijak neuspokojila. Vydala jsem se proto do údolí jezera Oo, ke kterému jsem za necelou hodinku a půl vystoupala. Silný vítr mezitím rozfoukal mraky a na bouřku to taky nevypadalo, rozhodla jsem se stoupat ještě asi hodinu a půl k jezeru Espingo, ve kterém jsem měla v plánu se smočit. Jako důkaz jsem požádala další turisty o fotku, ti mě pak doprovodili až do údolí a pozvali na večerní oslavu, což jsem nemohla odmítnout. Po bezmála dvou týdnech strávených marnými pokusy a konverzaci s pubertálními kolegy se proto nabízený večírek ve společnosti sympaťáků v mém věku, svolných ke konverzaci  jevil jako ideální způsob relaxace a nabrání nových sil. 


Pokračování příště... 

na druhou stranu takovej výhled z kanclu jen tak někdo nemá :)


happy hours naruby