čtvrtek 19. února 2015

Deníček vlhkých střevíčků

Můj milý deníčku, kolikrát jsem zatoužila po zpovědi, jako je tato, kolikrát jsem doufala v porozumění a v láskyplné gesto jež mi dodá odvahu jít dál a dál, s čvachtajícími keckami a zplihlými vlasy. Dnes je konečně ten den, kdy jsem našla tebe a mohu se ti s důvěrou vypsat!

Je třeba se svěřit, je jedno komu, aneb když prší, aspoň roste tráva!

někdy v říjnu
Tak to vypadá, že léto už pomalu ale jistě odešlo do věčných lovišť. Slunce už mraky nenechají roztáhnout svoje všeobjímající paprsky, pod nohama šustí navlhlé listí a dny jsou čím dál tím kratší..Na odpolední procházku podél řeky Erdre, kde jsem chtěla zahlédnout ptáky Herony sedící na ztrouchnivělých větvích, tak nehybné že se zdá až neskutečné, že by šlo o živé tvory, jsem zmokla. Přišlo to tak naráz, ani jsem nestačila doběhnout pod nejbližší borovici, už se na mě valily obrovské kapky, co kapky, kapy vody. V tu ránu jsem byla promočená až na kůži...nevadí, doma to usuším a zaschlé bláto taky odpadá.

pořád ještě říjen
Musím jet něco neodkladného vyřídit do města, již z okna vidím, že obloha je temně šedá. Zatím neprší ale co není, může být. Marně hledám jediný deštník, který se nám od určité neurčené doby doma objevil. Marně, asi zase sám od sebe zmizel. Na zastávku dojdu v suchu, v duchu si říkám, že to přece jenom nebude tak zlé. Když v centru vystoupím, obličej mi pokryjí drobné kapičky, jako by někdo nad námi stříkal rozprašovačem na kytky, přesně tak to zní. Dalo by se říct, že kapky ani nepadají, jenom tak poletují vzduchem a hledají si nos či kabát, na který si sednou.

Nebuď labuť!

ke konci října
Od začátku měsíce jsem zmokla ještě vícekrát. Život ve městě mě naučil všímat si různých zvláštností. Tak například je hrozně moc lidí, kteří dobíhají autobus nebo tramvaj, na každé druhé zastávce se najde někdo takový. často běží už delší dobu podél kolejí a pak mu tramvaj najednou zacinká a frnk, uletí nebožákovi vpřed. Ten zafuní a přidá na tempu. Někdy ji v zastávce ještě chytí a celý udýchaný vpadne na nejbližší sedadlo, někdy si ho řidič takzvaně vychutná a ubožákovi dveře neotevře. Být řidičem tak si "dobíhači" zpestřuji službu. I já jsem často dobíhač. Co víc, jsem mokrým dobíhačem. Pokud jdete městem a prší, snažíte se delikátně našlapovat a vyhýbat se kalužím, loužím, vodě tekoucí ze střechy atd. Pokud ale běžíte za cinkající tramvají, malé rybníčky na ulici pozbývají na důležitosti.

listopad
Abych tady každý den psala, jak pořád leje, na to se ti můžu víštyco. Listopad je výjimečný v tom, že po se po každé sprše ochladí, a to dost. Proto pokud je vám zima protože fouká, tak věřte že budete klepat kosu o stošest pokud začne pršet a foukat k tomu.

listopad, pardon: vodopad
Konečně svítí slunce, hurá! Tady v Nantes se něčím, co zaručeně nesmím zapomenout doma, stala oblíbená čapka Dakine. Pokud zapomenete lítačku, jde to ukecat, telefon taky není tak nepostradatelný, bez čeho tu ale nemůžu fungovat je jednoznačně čepice. Zpátky k zážitku. Jdu ven, pořád svítí, ani mráček, po cestě do práce mě smích přejde, chvílema ani mrak, za další kilometr leje tak, že se stírače málem uženou k smrti, o kousek dál zase slunce, pak černé mraky....počasí se tu mění doslova po minutách. Přijedu ke škole: svítí. O deset minut déle vyjdu na dvůr a jdu k jiné budově hledat pokládky: totálně mi zmokly barevný papíry a díky silnému větru pobíhám po dvoře jako zmoklá kvočna a snažím se dohonit papír s docházkou.

umělý sníh aneb snaha dostat dědu Mráze do Nantes

Prosinec
Býval to můj nejmilejší měsíc, zdálo se mi, že pořád něco slavíme a dárky se ukrývají kam se jen podíváš. Sice jsem trochu vyrostla, ale proč bych nemohla slavit Barborku, Mikuláše, můj svátek, Vánoce, narozeniny a Silvestra? K tomu všemu první sníh! Který měsíc tohle má, hmm? V Nantes leje a vánoční trhy působí tak nějak zplihle a nevánočně s předraženou čokoládou a zředěným svařákem. Navíc vám hrozí, že vám někdo vypíchne deštníkem voko. Vzdávám to a na okno, po kterém se valí vodopády, lepím vločky z papíru...

Leden
Je zima, kosa, fakt, tos neviděl, kochám se jinovatkou a drze kreslím symboly na zamrzlá auta. Nesněží ale mrzne. To by taky šlo. Vystajlované kolegyně v práci v teniskách, rozepnuté elegantní bundičce a bez čepice nadávají, jaká je kurevská zima. Já, v nevzhledných vlastnoručně uháčkovaných návlecích, čepici, rukavicích, botách s kožíškem a péřovým kabátem, opět nemám na co nadávat ale je mi fajn. Sleduju předpověď jako divá a když náhodou objevím den s vločkami, významně si ho poznamenám do diáře. Cpu se galettes de roi a tajně brečím nad fotkami z běžek a přenádherných bílých Jizerek.

Únor
Den D nastal hned z kraje. Dopoledne snažilo celých 10 minut. Odpoledne v práci zrovna s holkama svačíme, když ta starší s plnou pusou ukazuje na okno a volá sněžííí! "Rychle, vemte si kabáty a ven!" volám a holky nejdřív myslí, že si dělám legraci. Když ale skáču jako první kuchyňským oknem ven, běží za mnou a ta menší, tříletá neví, co má dělat. Kouká na obří vločky na rukávu, je to poprvé, co vidí sníh.

Docela se divím, že ve zdejším jazyce neexistuje víc výrazů pro druhy deště. Stejně tak jako dokáží eskymáci pojmenovat různé druhy bílé a cikáni mají mnoho jmen pro příbuzné, taky by se jevilo logické kdyby Nanťáci nebo dříve Keltové pojmenovali různé druhy deště různými jmény. 

ptáčkům namoklo zrní, ajajaj!

Osobně rozlišuji deště tyto:

1. stupeň: déšť Rozprašovač 
Z nebe se snáší drobounké jemné kapičky, při chůzi máte dokonce pocit, že kapky nepadají z oblohy, nýbrž se drží ve vzduchu a vy jimi procházíte jakou takovou kapénkovou stěnou. Přesně, jako když jemným rozprašovačem stříknete do vzduchu.

2. stupeň: déšť Mrholič 
Stejně zajímavé slovo, mrholení, co? Jak si vzniklo? Pokud mrholí, místní to ani nevzruší. nikdo nevytáhne deštník, nenasadí si kapuci, prostě jako by se nechumelilo!

3. stupeň: deštíček
Takové silnější mrholení, většina nantské populace stále netasí deštník, ale už se na zastávce tulí s ostatními pod stříškou. Pokud se přesunujete na delší vzdálenost, risk promočení svršků už je na pováženou.

4. stupeň: Pršení obecné
Dostáváme se do stupně, který lze lehce rozeznat pouhým pohledem z okna proti tmavému pozadí. Pokud ráno vyhlédnete z okna a vidíte zřetelně padající kapky vody, jedná se o tzv. pršení obecné a zde je třeba se předem připravit. Pokud vlastníte nepromokavou bundu či odolnější kožené boty, budou se vám hodit. Ve Francii zaručeně zapomeňte na vaší pomilováníhodnou goretexovou bundičku či pohorky, to by se místní pohoršili a třeba by vás taky nepustili do krámu, no jižišmarjá! :)

5. stupeň: Chcanec
Nejen pouhým okem viditelný, ale i výrazný zvuk produkující druh deště. Znakem jsou chodci pohybující se vyšší průměrnou rychlostí, boty promočené téměř okamžitě. Rychle se tvořící kaluže, bezdomovci měnící pozice, zhoršená nálada, deprese. Chcanec bohužel může vydržet i několik dní v kuse.

6. stupeň: Megakrutopřísný padání trakařů
Tak tohle je nejvíc, neochrání vás ani přístřešek zastávky, protože voda často a neočekávaně mění směr. Zde navrhuji nejít hlavou proti zdi, vyskytujete li se na volném prostranství, nepokoušet se schovat, běžet, nebo si přidržovat noviny či bagetu nad hlavou. Přijměte se ctí svůj osud a smiřte se s tím, že doma můžete ždímat i spodky a v polobotkách se usadí žabičky. Deštník je vám také k ničemu, silný vichr ho zlikviduje něž řeknete "puitainilpleutbeaucoup!" Po takové spoušti, která ale naštěstí netrvá víc než třicet minut, najdete v každé popelnici alespoň jeden zdemolovaný deštník, ať stál pět nebo šedesát euro.

Pokud někde uvidím soutěž o Miss mokré tričko, hlásím se, mám na to kvalifikaci! :)

zákaz koupání? Nevadí, my se koupeme za chůze!