Tak smraďoši, vystrčíme nohy z pelechu a hurá na výlet, co? Já jsem si teda vyrazila a byl to opět, zcela nečekaně, balzám na duši! Pokud bydlíte v Nantes a okolí, nebo se sem třeba chystáte navštívit osamicenou Lucinku (jak by řekl Péťa řidič), připravte si bajk a jdeme na to.
 |
| kruháč |
Na víkend jsem vyrazila k přítelovým rodičům, neptejte se mě proč, všechno zlý je pro něco dobrý, tak dlouho se do lesa volá, až se z lesa ozývá a kolik višní tolik třešní a tak dále...
Je to k nim nějakých 80 km, ale já, poněvadž jsem ještě pořád nedoléčila zánět v uchu a kašlíček, dorazila jsem v sobotu navečer busem. v neděli ráno už jsem měla sbalených pár švestek na den, Jo Nesba i s Harrym a pumpičku v batůžku a tatínkův pežůtek (jak jinak) mě dovezl až do městečka Pornic (jasně, ten název je trochu zavádějící, vy puberťáci). Zde jsem nenápadně vyhodila do konťáku láhev od třípíva, kterou jsem si tajně koupila na minulý večer, a vyrazila směrem Prefailles. Rozhodla jsem se tohoto bodu dosáhnout co nejrychlejší možnou cestou, nedbala jsem proto cykloznačení a valila si to napřímo po okresce, malý provoz a příjemných 15 km na rozjezd.
Prefailles neboli přístav St. Gildas je už dlouhou dobu mým nejoblíbenějším místem v okolí. Nacházíte se totiž na výběžku, divokém a nespoutaném...vítr vám bičuje...vás bičuje, racci zmateně poletují a usedají na tmavé skaliska, které odkrývá nebo zakrývá rozbouřený oceán. Není tu tolik lidí, jako na jiných okolních plážích. Mezi bunkry stojí malý maják, sám a sám, stejně jako duše těch, co sem chodí hledat klid a mušle. Právě mušličky jsou jednou z motivací, mezi jinými ulitami se zde dají najít malinkaté vráskované, které vydržíte hledat v pískové suti donekonečna.
Zakotvila jsem kolo do písku a ustlala si, pravděpodobně na nějakou tu hodinku s tolik očekávanou knihou, hučením moře a křikem racků. Kolem poledne jsem pojedla a vydala se na lov mušliček, to už bylo třeba nanést vrstvu opalovacího krému, abych zase neskončila jako minule jako náčelník kmene rudoksychťáků. Vedle mě si zcela bez okolků sedly dvě zákeřné děti a ještě měly tu drzost se mě zeptat, jaké mušle hledám. Aby mi to moje náhodou nevyfoukly, prohodila jsem něco, jako že všechny, co se mi líbí.
 |
| i s pravým podpisem, heč! |
Kolem druhé jsem vyrazila směr Pornic, tentokrát už po cyklostezce "Velo ocean", lemující divoké pobřeží. Cesta byla parádní, asfalt, pískové cestičky, dřevěné chodníčky, k tomu vítr v zádech, batoh na nosiči a výhled na nekonečný oceán. Rozhodla jsem se věrně sledovat značenou cyklostezku, když ale asi po 5 km začala stoupat od oceánu, rozhodla jsem se že nebudu měkká, teda vlastně budu a že stoupat se mi nechce a že to ještě zkusím po pěší, stejně jsem měla pocit, že jsem zahlédla v dálce cykloznačení právě na pěší stezce. Samozřejmě, že se mi to vymstilo a pěší stezka obsahovala zákeřnosti jako schody, prudké schody i ošklivá koryta, kde bylo nutno kolo přenášet. Tak jsem schlípla uši a při nejbližší příležitosti se pokusila na cyklostezku zase pěkně spořádaně napojit.
Po dalších asi 15 km jsem dosáhla městečka Pornic, které bylo ale za daného počasí tak nechutně nacpané lidmi, že jsem se ani na legendární zmrzku nezastavila a rovnou fičela dál směr La Bernerie. Tady mě předjelo několik důchodců a já si říkala, že asi něco bude špatně. Teď už jsem poslušně následovala cykloznačení a musím říct, že je vážně přehledně a hezky vedené. Stezka nevede sice přímo podél oceánu, to by asi ani nebylo možné, vede ale po místních silničkách s minimálním provozem a nebo po přímo vyhrazených stezkách pro cyklisty. Kdykoli během jízdy se můžete rozhodnout a odbočit k oceánu, který není daleko.
Cílem mé cesty se stalo městečko Les Moutiers, V místním marketu jsem si koupila hrst třešní, miniláhev vína a vatu (mám s sebou rozháčkovanýho soba). Po pár metrech jsem zakempovala v závětří jednoho vlnolamu, vítr už zase hučel o sto šest, byl totiž příliv. Moře sice ještě vůbec nebylo vidět, postupně se ale přibližovalo. Snědla jsem konzervu s makrelou na víně a vypila víno a jala se pokračovat ve čtení jak se Harry postupně dostával padouchům na stopu. Když už moře šumělo na dosah, doskákala jsem po kamenech podél vlnolamu až tam, kde už je jenom bláto a sledovala, s jakou rychlostí a sílou se moře přibližuje. První z kamenů už byl téměř pod vodou.
Bylo něco kolem půl 8, když jsem začala balit saky paky. Původně jsem si chtěla láhev od vína nechat, druhým nápadem bylo ji vyhodit do koše u pláže. Pak mě ale osvítil Poseidón svatý a mě napadlo, že jsem ještě nikdy neposlala vzkaz v láhvi! Od dob všech trosečníků, který nám jako dětem lezli do postýlek a do snů až přes romantické filmy, kde se tímto způsobem najdou dvě spřízněné duše...
Utrhla jsem kousek papíru ze starého pojištění od auta a na vlastní kůži pocítila Robinsonova dilemata. V knížkách i filmu je všechno tak jednoduché. Prvními dilematem byl samosebou jazyk...hodlám se napsat srdceryvný oduševnělý vzkaz mé spřízněné duši či někomu, komu třeba zachráním život, měla bych proto použít jazyk, který ovládám nejvíc, což je pořád ještě čeština. Šance, že ale mou láhev najde česky mluvící občan je více než nepravděpodobná, veškeré snažení by tak vyšlo vniveč. Pak se logicky nabízela francouzština, ve které už jsem také schopna vyjádřit ledacos, ovšem v mluvené podobě, v psané je to o mnoho horší. Představila jsem si prince, co na pláži čte a čte a pak dopis znechuceně odhazuje "jak mohla napsat MA coeur když je to MON coeur, ta snad chodí teprve do třetí třídy, děcka jedny!" Brr, obludná představa. Na řadu proto přišla angličtina. Sice jí už tolik nevládnu, stejně mám ale malý proužek papíru. Musím říct, že Robinson či jiný romantický hrdina musel mít zrovna básnické střevo nebo někde lítala múza, mě totiž napadaly samý nesmysly, blbosti a ptákoviny, zoufalý kecy či trapný hlášky z filmů...nakonec jsem teda něco sesmolila aby se neřeklo, na konec dopisu další dilema: aby mě pak ta ztracená duše našla, musím nechat nějaký kontakt. Telefon? Ses zbláznila! Adresu, pitomost, mail? Tak jo, ale ten co vůbec nepoužívám a nikdo ho nezná...láhev jsem snad hermeticky uzavřela. Dalším praktickým bodem bylo se jí zbavit, a to doslova. Kolem totiž pořád byly asi dvě skupinky lidí, další nezřízeně přicházeli a odcházeli. Nechtěla jsem přece, aby na mě někdo zavolal policii za výtržnictví nebo aby snad můj romantický akt někdo sledoval a přichytil mě při činu, sakryš. A tak sedím a čekám a připadám si jak největší zločinec, už vůbec ne jako někdo na jehož vizáž dopadá zapadající slunce a jehož vlasy ladně vlají ve větru :) Nakonec se osmělím a házím láhev asi tři metry ode mě (teď teprve oceňuji k čemu nám byl hod krikeťákem a že jsem se měla víc snažit), stejně je ale příliv, láhev proto s největší pravděpodobností vyplave přesně tam, kde jsem jí hodila. V duchu se omlouvám životnímu prostředí a potenciálnímu dítěti, co si o ní rozřízne nohu...Sedám na kolo a mizím, tentokrát už zpátky do domku rodičů, kam to s menším blouděním stihnu za krásných 40 minut (něco kolem 12 km).
Zpráva z tisku: Dne 25. května vyhynul poslední plejtvák obrovský, poté, co vdechnul láhev od vína Chardonay u břehů Atlantického oceánu, budiž mu evoluce lehká.
Sumasumárum: Najezdila jsem celkem asi nějakých 60 km, z toho jsem většinu dne prolenošila na pláži, takže žádné velké snažení a poměrně dost kilometrů, což vybízí k přemýšlení, zda by nestálo za úvahu dát celou cyklostezku Velocean která vede až kamsi do Španělska a zda by do toho nešel někdo se mnou, co? Myslím to vážně, jen já, ty a stan a dva bajky ;)
