Předsudky, zaklínadla a jiný neřádi

Čáry máry podkočáry, ať je z tebe žába!

všichni Francouzi nosí baret!

Dnešní podvečerní čtení bude o tom, s jakými stereotypy a zajímavými polopravdičkami se setkáváme (-te) a jak to s nima vlastně je.

Těch několik měsíců, co už se vědělo, že naférovku randím s Francouzem, jsem se ke svému pobavení neustále v českém prostředí setkávala s kecy typu: "Tak jak se má ten tvůj žabožroutek?" "A kde že to bydlí, ten tvůj žabožroutek?" "Hele a jak se vlastně jmenuje, ten tvůj žabožroutek?" "Pozdravuj ode mě žabožroutka." Později už to začínalo být lehce otravné a tak jsme zvolila podobný způsob komunikace: "A jak se má ta tvoje rozhoďnožka?" což mě málem stálo modrý voko. Nicméně jsem nepropadla panice a nějak jsem dopředu tušila, že to tady s těma obojživelníkama nebude tak žhavé.

A tebe taky sním!

Prvním tématem dnešní filipiky proti misomusům je tedy pověst Francouzů jako pojídačů žab, či přesněji žabích stehýnek. A dovolte mi hned zpočátku tento odporný fakt vyvrátit. Jako rozená experimentátorka jsem tu zkusila kde co, je pravda, že mušle, krabi, krevety, šnečíci, hlemýždi zahradní, hlemýždi mořští a hlemýždi domácí se tu jedí zcela běžně a pro na šnecích neodkojeného Čecha je to poněkud nezvyk. Po čase ale třeba v krevetách či mušlích najdete určité zalíbení a s chutí si je kupujete čerstvé na tržišti. Žabí stehýnka jsem jedla jednou v životě. Bylo to při mojí první návštěvě Paříže a bylo to u Češky, co tam nějakou dobu žije a zřejmě si myslela, že zrovna tohle vystihuje francouzskou gastronomii nejlépe, proto nám je mražená opekla na pánvi. Chutná to jako kuře a masa jako z žížaly. To je celé. Nikdy, ani na svátečních večeřích u rodičů/ přátel/ o svátcích/ ve stáncích rychlého občerstvení na chudáky žabáky nenarazíte. Není to tak dávno, co jsem viděla ten stejný pytlík v marketu v mrazáku...takže tak.

Vás taky všechny sním!

Filipika druhá, s čím budete možná někteří nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. :) Totiž že Francouzi s turisty nemluví anglicky. Ale mluví, stačí na začátku věty říct "bonjour" a pak se snažit něco koktat. Přesně tohle se stávalo, když jsem si v určité fázi nabývání jazykových schopností troufla v krámě něco žádat francouzsky, přičemž prodavač okamžitě zavětřil aksán (akcent, přízvuk) a vrhnul se do angličtiny po hlavě, čímž mě naštval, protože já jsem byla plně připravená na plynulou francouzskou konverzaci. Moje doporučení tedy zní: naučte se před cestou jednu dvě větičky, s kterými potom zaperlíte a dál už to půjde samo.

Správný Francouz je hrdý na své památky a neničí je (pokud to není v rámci protestu nebo stávky)

Klišé nymero troa: všechny francouzské ženy jsou krásné. Pokud se touto myšlenkou ukájíte, navrhuji vám přijet na exkurzi. Neříkám, že se nenajde pár vážně pěkných holek, ale že by byla převážná většina modelek, to nee. Zpočátku jsem si ty holky pořád prohlížela v autobuse a do hlavy si zapisovala různé znaky, po určité době cestování městskou dopravou vám sděluji výsledky mého pozorování: tak tedy sledovaný vzorek A po dobu měsíců X se ve finálním pozorování jevil naprosto identický. Totiž přijde mi, že všechny slečny a dámy mají jeden stejný styl, a to: dlouhé rozpuštěné vlasy, upnuté kalhoty, volnou halenku, přes ní bundičku nebo kabátek, pozor, za každých okolností a klimatických podmínek rozepnutou, pěkné botky či tenisky. Obličej mají často nenalíčený a přirozený, a to i ve věku, kdy si většina češek patlá mejkap od temene hlavy až k bradavkám a slepená řasenka se ulamuje na chodník. Ve finále bych pak řekla, že jsou všechny na jedno brdo, což už tak zajímavé není, ale zase mají styl. Teď nechci křivdit všem hezkým francouzským holkám, existují, jenom oponuji výše zmíněné výpovědi.  

Joo to víno, co k tomu dodat, je to démon!

Všichni Francouzi bydlí v Paříži, nebo na Azurovém pobřeží. FAUX! Lidi moji zlatí, Franci je veliká, teda ne jako Rusko ale je to kus světa! Už několikrát se mi stal následující rozhovor:

dávný kamarád: čau, hele, jedu v létě do Francie, stavil bych se u tebe na návštěvu!

já: tak super, a kam jedeš?

dávný kamarád: do Nice (Monaka, Provence, Nimes, lyžovat do Alp, do Paříže)

já: hmm, tak jindy, abych jela do Nice, budu potřebovat cca 9 hodin jízdy vlakem a 200 euro v kapse na jednu cestu.

Malá orientační zeměpisná tabulka pro budoucí návštěvníky:

Nantes - Paris (4 hodiny vlakem, 30-60 euro)

Nantes - Aix en Provence (7 hodin vlakem, 140 euro) 

Nantes - Grenoble (8 hodin vlakem, 160 euro)

Nantes - Strasbourg (6 hodin vlakem, 150 euro)

Takže až se budete příště chystat mě navštívit, mrkněte nejdřív do mapky ;)

Všichni hrají petanque na pláži!

Všichni Francouzi pijí víno. Asi bych zase tak úplně nesouhlasila, je to jako když řeknete, že všichni Češi pijí pivo. S výživou je ale spojené i další klišé, které zase až takovým klišé není: bageta a sýr. Bageta a chleba mají ve francouzské kuchyni nezastupitelné místo. Chleba jedí ke všemu. Pro nás Čechy je tu ale jeden problém. Veškeré pečivo se dělá z nějaké zázračně rychlomuhnoucí mouky, takže zatímco v čr máte doma bochník chleba týden, tady můžete druhý den s bagetou rozbít okno, obstát v pouliční bitce či si zahrát baseball, zapomněli-li jste pálku. Budete se divit, ale tento fakt dokáže narušit jinak harmonické partnerské soužití, nevím jak ostatní, ale můj přítel zásadně nezadělá sáček s chlebem, když si z něj vezme krajíc. Pokud to vidím, hbitě přiskočím a sáček zaruluju, pokud ne, chleba můžete další den vyhodit. Zpočátku jsem byla naštvaná, pak mi ale došlo, že to není jeho chyba. Je to chyba chleba, kterej je normálně další den tuhej, tak proč ho konzervovat?

Miiiiáááááuuu!

A na závěr jedna pikantní: Povídá se, že Francouzi jsou velcí milovníci. Nejeden český kamarád mě před odjezdem varoval, že budu podváděna od rána do večera a že se ještě ráda vrátím k zlatým českým chlapcům. Milovník nerovná se kurevník, což se bohužel nedá říci o Češích, u kterých se podvádění stalo pomalu národním sportem. Osobně mi nezbývá než souhlasit s jednou mojí českou kamarádkou nanťačkou, která říká, že kdyby nebyli Francouzi tak skvělí v posteli, tak už není. Amen :)

A co vy? Jaké máte stereotypy a předsudky? 

Vidět Neapol a zemřít na schodech

Tak zase jednou všechno dobře dopadlo a my jsme se rozhodli jít neapolským mafiánům naproti. Zpáteční letenka Nantes Neapol: 50 euro, parkování na letišti, protože u našeho parkoviště zakočovali cikáni: 46 euro, zážitky z cest: k nezaplacení!

Pompeje v rozostření

Od chvíle, co jsem v roce 2012 poprvé letěla do Paříže, si pokaždé, jakmile se dostaneme nad mraky, začnu zpívat písničku od Zdeňka Svěráka. Úplně přesně vystihuje pocity, když pod sebou vidíte políčka a cesty a mraky, do kterých máte chuť skočit. Jedna věc je na létání úžasná, totiž i když na zemi prší, nad mraky je vždycky sluníčko, vždycky:

Chválím tě, Země má,
tvůj žár i mráz,
tvá tráva zelená
dál vábí nás. 

Máš závoj z oblaků
bílých jak sníh.
Hvězdo má, bárko zázraků
na nebesích.

Ať před mou planetou
hvězdný prach zametou.

Dej vláhu rostlinám,
dej ptákům pít,
prosím svou přízeň dej i nám,
dej mír a klid.

Tentokrát jsme si poprvé nepůjčili auto, ale rozhodli jsme se cestovat veřejnou dopravou. Z Neapole jsme jeli přímo do Pompejí, kde jsme strávili první noc, Ještě jsme stihli ochutnat legendární italskou zmrzlinu a byl čas se jít pořádně vyspat na všechno to dobrodružství.

Co je ještě na cestování skvělé, je rozhodně jakékoli vybočení z každodenní rutiny. I maličkosti jako dopřát si k snídani pečivo s marmeládou či šunkou namísto každodenních cereálií se počítá.

dům radosti v Pompejích :)

Když jsem byla malá, maminka mi vyprávěla příběh o italském městě, které jednoho dne zasypal popel z bouřící sopky tak rychle, že lidé se ani nestačili schovat, dlouho jsem si v myšlenkách tvořila obrázek...no a pak nadešel den, kdy mi bylo dopřáno vidět Pompeje na vlastní oči. Je rozhodně lepší mít na prohlídku celý den a ne tři hodiny, jako my. Samotné ruiny jsou rozlehlé a tak po vstupu máte pocit, že jste se skutečně ocitli v jiné době. Kromě zbytků domů a ulic můžete vidět i nádherné sloupy, chrámy, krásné fresky a lidi odlité ze sádry.

Jestlipak někdy budou lidi chodit v ruinách našich domů a prohlížet si, jak jsme vařili, jaké jsme měli kostely a hrady?

Čas nás nutí běžet na vlak, a tak s plnou polní utíkáme na nádraží. Jedeme více na jih do města Salerno, kde se marně snažíme chytit přeplněný autobus. Jsme nuceni jet lodí a přijít tak o zážitek barevných městeček a úzké pobřežní silničky. Nevadí, cílové město Amalfi je rozhodně jedno z nejpůsobivějších. Poprvé jdeme do restaurace a italská klasika - pizza a těstoviny - nám plní hladové žaludky. Odpočíváme na schodech klasického kostela s nádherně zdobenou střechou, které jsou zde typické.

Navečer vyjedeme autobusem o několik set metrů výše, abychom se zde potkali s našimi prvními Couchsurfing hostitelkami: 4 holky, které nám vaří vynikající večeři. Ještě si zahrajeme neapolskou karetní hru Merda (něco jako hovno :) a jde se na kutě. Ráno nás přivítá úžasný výhled do přístavu a pro sestup volíme pěší cestu: několik set schodů, což se později výrazně podepíše na našich lýtkových svalech.

Celý den se přesouváme po pobřeží autobusem, vystupujeme na několika místech: první je mořská jeskyně Smeraldo, která rozhodně za vidění a 5 euro nestojí. Další zastávkou je městečko s krásným kostelem a výhledem. Cílovým městem je Positano, kde si kupujeme láhev vynikajícího italského likéru a z velké části ji vyzunkneme na pláži a sednvič s mozarelou a pršutem hmm. Sotva pletu nohama a jdu hledat opalovací krém na už tak červené nosy a spálená ramínka.

Ostrov Capri je ostrovem bohatých lidí a celebrit. My máme štěstí, nocleh se nám podařilo sehnat přes couchsurfing. Z přístavu Marina Grande vede do města přesně 8 563 schodů, které nám zaberou celých 50 minut a seberou poslední síly. Zbývá už jen přesun do hostitelského města Anacapri, naštěstí autobusem hrkotajícím se vysoko nad hladinou oceánu. Hostitelka je moc milá a my máme pro sebe luxusní ubytování v zahradě plné citrónů, koček a kachny. Pizza na náměstí u kostela, noční procházka s výhledem na Vesuv a zářící Capri pod námi...

Na ostrově je toho k vidění mnoho, my máme jeden den a děláme jednu strategickou chybu za druhou. Dopoledne jedeme lanovkou na horu, ač je její vrchol v mracích s tím, že se to třeba rozfouká, nerozfoukalo a my tak nevidíme nic než mlhu. Dolů se vydáváme pěšky což zatraceně bolí. Jedeme k majáku a odtud se rozhodneme vydat na dle slov hostitelky, celodenní túru k azurové jeskyni. Dáváme to za dvě hodiny. Do jeskyně prý můžeme plavat, to se nám ale po příchodu nezdá, protože bárky vozící do ní turisty mají problém, lidé v loďce leží a voda na ně stříká ze všech stran. Když se rozhodneme, že do toho jdeme, je pozdě, příliv je příliš vysoko.

Poslední večer trávíme ve společnosti sestřenic hostitelky, které nám vaří vynikající těstoviny a salát z mozarely. Ráno se budíme v 6 hodin a nikdo z nás netuší, co nás ten den čeká. Z Anacapri prý vedou do přístavu schody, jdeme na to! Naštěstí se nám podařilo zlomit světový rekord v běhu ze schodů a na poslední chvíli skáčeme do lodi. Od lodi běžíme na vlak, abychom z něj vystoupili a viděli památku zvanou Oplonti - ministerskou vilu, kde o turistu nezavadíte, přestože je zde mnoho krásných zachovalých fresek. Opět sprint na vlak a naší poslední zastávkou je tentokrát Ercolano, místo podobné Pompejím, které už nás ale po třech dnech v ruinách tolik neuchvátí. Ještě zbývá poslední položka na seznamu a tou je Vesuv. Bohužel se slavná sopka stala předmětem eur chtivých obchodníků a tak za půl hodiny cesty minibusem a vstupem na sopku platíme 20 e na osobu. Na parkovišti nám dá řidič snědší pleti celou hodinu a půl na prohlídku kráteru, z čehož hodinu zabere výstup a sestup od parkoviště. Nezbývá než zase běžet. Prý ve srovnání s Etnou nic moc. Přesouváme se do Neapole, kde ač máme čas, asi trošku přehnaný strach z mafie a krádeže foťáku na poslední chvíli, nám brání se svobodně pohybovat, Půl hodina stačí a hurá na letiště.

Vždycky mě neskutečně pobouří zpoplatňování přírodních památek. Pokud se o ně za ty peníze lidi starají tak oukej, ale třeba zrovna Vesuv...deset e jenom za to, že vyjdete nahoru kde je stánek se suvenýry? 

Často jsme to my, kdo si klade limity a překážky na cestu, jenom proto, že něčemu uvěříme a necháme strach, aby ovládl naše životy.

Byla to ale krásná zkušenost, cestovat s krosnou na zádech, zdolat miliony schodů a přesunout se na chvíli do doby dávno minulé...Arrivederci!

Pompei

řídím loď na Capri

vjezd do modré jeskyně

Vesuv: díra nic moc, občas se někde zakouří

Zase nějaký nesmysly

Jako osmnáctiletá jsem kdysi jela jako vedoucí na dětský tábor do Českého ráje. Všechno proběhlo v pořádku, dětičky si to užily. O několik let později jsem poctivě dokončila pedagogickou fakultu s titulem magistr, kde jsem získala mnoho praktických i teoretických znalostí i dovedností, které jsem později doplnila o bohatou praxi v oblasti průvodcování, animování, instruktorství a delegování domácích i cizojazyčných skupin v ČR i v zahraničí. Něco málo jsem si pamatovala i o fungování Evropské únie, teorie je všem něco jiného než praxe, kůzlátka! 

slečna animátorka v práci :)

Po přesunu do Francie nejen že nemám právo pracovat ve škole, nemám ale ani sakra právo jet na tábor nebo vést kroužek vyšívání. A víte co mi chybí? Jeden papír, který získáte za 4 týdny a 1500 euráčků....tududutůůů (znělka z vědomostní soutěže Riskuj s Janem Rosákem, mladší než ročník 1995 netuší o čem je řeč :)

No ale nevěšme hnedka hlavu na hřebík, protože jsem se dostala do již zmiňovaného Evropského dobrovolnického programu, budu mít tento životně důležitý pejpr gratis. Dnešní povídání bude proto o francouzských peripetiích kterak se k práci s nervydrásajícími ďáblíky dostat.

Abyste uspěli a mohli bez starostí dohlížet na bandu nezletilců, je třeba absolvovat tři fáze:

1. fáze: TEORETICKÁ

Tuhle fázi jsem absolvovala hned z října a musím se upřímně přiznat, že jsem byla nadšená. Jednak proto, že jsem ji jako jediná cizinka mezi tlupou osmnáctiletých zvládla zcela bez pomoci překladatele a nikdo na mě rozhodně ohledy nebral, pak i z hlediska nabízených aktivit. Těchto intenzivních 8 dní trávíte prací od 9 ráno do 7 večer. K dispozici je vám materiál všeho druhu, během manuálních aktivit proto můžete vyrobit dárky pro celou rodinu (lapač snů, peněženka z krabice od whiskey, rámeček na fotky..), dále hrajete různé venkovní a vnitřní (jak je to správně?) hry, diskutujete o zajímavých tématech a trochu času zbývá i na legislativu. Úspěšné absolvování spočívá v aktivní účasti...levou zadní ;)

2. fáze: PRAKTICKÁ

Jde v podstatě o to, že musíte někde 14 dní pracovat. V centru pro mládež, s hendikepovanými, s dětmi, zkrátka v jakékoli struktuře, která je k tomu státem oprávněná. Ředitel centra pak rozhodne, jestli jste to jakž takž dali.

3. fáze: PROHLUBOVACÍ

Tady už tolik chvály pět nebudu, možná proto, že vzpomínky jsou ještě čerstvé. Původní plán byl absolvovat fázi prohloubení na kajaku a kanoi, s čímž mám hafo zkušeností a taky pracovní nabídku na léto. Jenže pro nedostatek účastníků byl kurs zrušen. Mohla bych ho sice absolvovat s nějakou jinou organizací, ale musela bych vysolit 700 é a to zrovna nemám, takže jsem si se skřípěním zubů zvolila téma: venkovní a sportovní hry, velká hra. Velkou chybou bylo, že jsem od toho čekala opravdu hodně, nakonec to nebylo tak úplně špatné, nicméně posuďte sami.

Všechno začalo v neděli ráno, kdy mě nabrala slečna, která si řidičák zřejmě vyzvedla těsně před jízdou a ještě k tomu ji znervózňoval otec, matka jenom vzadu vedle mě obracela oči v sloup a snažila se vtipkovat. Celou asi dvousetkilometrovou cestu lilo jako z konve a slečna (poté co ji vystřídal otec) na smartfounu zjistila, že lejt bude celý týden, což se náramně hodí. Projeli jsme vesnicemi jako Šipka (La Fleche) a Ranní budík (Le reveil matin) a byli jsme na místě: krásném zámku s ještě krásnější rozlehlou zahradou, který normálně slouží jako internát a střední škola. 

Hned mi bylo jasné, že řidička se se mnou kamarádit nebude, páč se jala pracovat na svém smartfounu a nereagovat na moje dotazy a zvolání jak je tu hezky. Nevadí. Mezi účastníky si mě ale všimla jiná dívka, říkejme ji třeba Klíště. Ta byla moc milá a hodně se zajímala o moji zem, dokonce se mnou chtěla i spát na jednom pokoji. Takový úspěch jsem ještě na poli přátelení s francouzskama nezažila! Strategicky jsem jako první vypálila po tužce a zapsala nás na pokoj pro tři, čímž jsem se vyhnula pokojům po osmi. 

Protože nás taky nebylo žádný velký číslo, byli jsme dvě stáže dohromady, spolu s venkovními kreacemi (nevím jak přeložit Amenagement d'exterieur, v podstatě se jedná o přírodní domečky ve stromech, lanový park, ohniště a tak), Klíště byla naštěstí v druhé skupině. Hned první večer se mi svěřila, že chodí spát v 9 nebo 10. No což, řekla jsem si, pařit s osmnáctkama deskovky bez alkoholu se mi stejně nechtělo tak proč se na ten náročný sportovní týden pěkně nevyspat, že jo. Taky se mi svěřila, že má šeriho (chéri=miláček) a hned mi od něj přečetla všech 30 sms, co si za ten den napsali. Taky jsem jí přečetla, co jsem napsala svýmu šerimu (dojeli jsme v pořádku, je to tu hezký, ale zapomněla jsem si foťák-odpověď: tak si to hezky užij). Ty její se lišily především obsahem, každá totiž končila ...miluji tě/ miluji tě můj drahý/ miluji tě navěky. Večer se mě Klíště zeptala, jak moc mi můj šeri chybí a jestli na něj myslím, řekla jsem, že ça va (jde to) a že ani moc ne, že si ráda odpočinu. Tuhle otázku vytrvale opakovala každý večer za vzdychání a postupně jsem se o jejich vztahu dozvěděla i co jsem vědět nechtěla. Taky jsem byla u toho kdy Klíště zlomila rekord v opakování je "t'aime" (miluju tě) za minutu do telefonu (napočítala jsem 65krát). Ona na něj myslela furt a taky mi to furt říkala a po celý pobyt mi nepřestávala číst jeho sms a to i během oběda, večeře, snídaně a dokonce i noční hry v utajení, kdy nás málem díky jejímu obřímu displeji smartfounu objevili nepřátelští lovci. 

Během dne jste teda hráli hry, bohužel pro mě jsem jich valnou většinu znala z první stáže. Po hře vždycky následuje analýza. Taky jsme rozebírali problémové situace praktické stáže. Poslední tři dny jsme si zvolili vlastní projekt a na něm jsme v týmu pracovali. Náš tým vyprojektoval novou geniální hru pro tři týmy nazvanou 3 království, tahle zkušenost stála fakt za to. Další super věcí byla právě noční hra Sagamore. Běháte dvě hodiny po lese a hledáte čarodějnici, bojujete o životy a tajně pozorujete soupeřův tým, grandiózní!

Ještě jsem se od jednoho kolegy dozvěděla, že čr leží na Balkáně, byla jsem si nucena utírat zadek peprmintovým kapesníčkem (to osvěží :), protože v celém areálu došel toaletní papír a samozřejmě s úšklebkem přihlížíte vznikajícímu flirtu mezi školitelem a účastnicí. Jo a taky jsem prošvihla koncert ZAZ, na který jsem se půl roku těšila a lístky nám koupila k Vánocům....grrr.

Jedna věc byla ale super, jste uprostřed přírody kde není internet ani televize ani noviny. Nemáte proto ponětí o datu (na čarodky a první máj prostě zapomenete) a nejste každý den bombardovaní zprávami z černé kroniky, což bych řekla, že neskutečně očišťuje a osvobozuje. Škoda že tak neumím žít i doma. 

Mgr. BAFA Connie Chaterly :))