Beach girl

aneb lyrickoepické romantické blábolení :)

Beachgirl, vládce všech oceánů

Ještě před dvěma roky pro mě moře bylo něco vzácného, magického, něco co vidíš jednou za rok. To se s bydlením v Nantes změnilo. Osobně pro mě moře jakš takš nahrazuje hory...také je divoké a nespoutané, živel, co v sobě skrývá tajemnou hloubku a delikátní mušličky :)

Poprvé vidím oceán!

Jako malí jsme byli s rodiči čtyřikrát v Bibione v Itálii. To bylo jednou za rok. Jeli jsme autem, výjezd z našeho dvorečku na Skále v nočních hodinách, máma na klíně atlas, nekonečné Rakousko, průjezdy tunely a průsmyky, jednou jsme dokonce jeli přes Grossglockner panorama route, kam jsem si po více než deseti

letech vyšlápla na kole...ten pocit závrati a očekávání, když poprvé vidím moře je ve mě dodnes, i když ho vidím průměrně jednou za měsíc.

Asi jednou z nejsuprovějších věcí na bydlení ve Francii, konkrétně v departmentu Loire-Atlantique a konkrétně pro lidi z vnitrozemí, co mají k vodě kladný vztah, je neustálá přítomnost oceánu. I když je Nantes od pobřeží nějakých 50 km, oceán je cítit ve vzduchu, vítr ho vplétá do vlasů, a když se vám chce, sednete na lila bus, vysolíte dvě éčka a za hoďku jste tam. 

Zdejší oceán jsem poprvé spatřila jednoho červnového dne roku 2012, byla jsem napjatá a vzrušená, protože jsem věděla, že už to každou chvíli vypukne..mírně jsme sjeli a před námi se otevřela cesta lemovaná stromy jako z detektivky Agathy Christie, na jejímž konci jsem uviděla bouřící temnou hladinu Atlantiku. Schylovalo se k dešti, prošli jsme se po plážičce a mě překvapilo, jak je oceán špinavý a hladina tmavá. Byl příliv a oceán se domáhal svého území. Rozdíl mezi hladinou přílivu a odlivu je obrovský, při přílivu jsou v přístavu lodě na svém místě, když přijde odliv, několik metrů pod vámi se v bahně válí překulené kocábky...i zde můžete obdivovat sílu živlu.

já mám kocábku náramnáram :)

Kdo chce, ať se koupe, mě stačí zout boty a projít se bosky po pláži, nechat si omýt nohy vlnami a jednou z nejžůžovějších aktivit je sbírání mušlí, kterých je tu, na rozdíl od umělých pláží v Bibione, mraky a nutno říci, že menší část mořského arzenálu už zabírá metry čtvereční v naší garáži :) Se sběrem mušlí je spojená i další aktivita: lov. Totiž nejedná se o žádný lov s harpunou nebo snad brokovnicí, postačí úplně motyčka nebo šroubovák. Při odlivu si můžete jít nasbírat již dříve zmiňované ústřice nebo palourdy nebo malé šnečky, které se po uvaření vytahují párátkem :) Někdo chodí na houby, někdo na mušle, jiná kultúra!

Sbírání mušliček nikdy neomrzí!

Mezi oblíbené aktivity patří rozhodně prosté nicnedělání, ležíte si v písku a posloucháte zvuk vln, sluníčko vás hřeje do zad, racci skřehotají píseň oceánu a fakt jim to jde... jednoznačně nejlepší relaxační technika!

Nikdy by mě nenapadlo, že budu u moře na Vánoce, předloni se mi to splnilo, po tradiční žranici jsme vyrazili na pláž a běželi jako šílenci, proti vlnám a od nich, občas vám namočí boty, ale to přece vůbec nevadí...

Pornic a příliv

sbíráme

pecherie...budka na lovení krevet

cesta lemující pobřeží, ideální na výlet

Na lovu

čekáme velkou vodu :)

převlékací kabinky, v zimě osamělé

vichr z hor :)

beachgirl 2: ani není poznat, že je 5 stupňů a fučí až praští :)

cesty a cestičky

proč bychom se netěšili

divoký oceán v Prefailles...

...

..!

Tak co, kdo se přijede vykoupat? ;)

Abrakadabra

Jsem si jistá, že se krásami jazyka francouzského budu zabývat ve více příspěvcích, tento je první, neorganizovaný, ale o to zábavnější :)

Dnes si děti povíme pohádku a kouzelných slovíčkách...

Lucie, la petite cocotte

Pět let jsem studovala češtinu a tohle studium vám jazyky buď totálně znechutí, nebo ve vás probudí vášeň k různým jazykovědným disciplínám, u mě to byla především etymologie (věda o původu a vývoji slov.."hele, proč se Nantes jmenuje Nantes?" "protože proto, to nemá význam!" "ale má" - takovými otázkami deptám přítele už skoro dva roky :)

(původně dali městu jméno Galové ve 4. století: Namnetas, Nantos galsky znamená údolí = "město v údolí řeky"...všechna jména mají svůj význam, drahý! :)

Ale zpět k pohádce: myslím, že v každém jazyce existují kouzelná slovíčka, kterými můžete ovládat davy a stát se vládcem celého království. Ve francouzštině jsem prozatím objevila dvě. 

Kouzelná formule číslo jedna: Když něco nechcete dělat, stačí bez jakéhokoli vysvětlování říct zkrátka: 

                                                                 "J'AI PAS ENVIE" (nemám chuť)

Budete se divit, ale tohle opravdu funguje. Pokud nechcete jít do školy protože vás bolí hlava, smůla. Nechcete mýt nádobí, protože máte na práci něco jiného, smůla. Přes "nemám chuť" ovšem nejede ani téžévé. Pokud nemáte chuť, nikdo vás nemůže nutit. Příklad: v rámci témat jsme se ve škole převlékali, jedna kolegyně přišla bez převleku a já se jí ptala, proč ho nemá, odpověděla, že nemá chuť se dnes převlékat. Tečka, žádné další vysvětlení není třeba. S dětmi to platí dvojnásob: "Alison, vezmi si bačkory". "J'ai pas envie!" "To mě nezajímá, bude ti zima a nastydneš." "J'ai pas envie!". "Řeknu to mamince!" " J'ai pas envie."

Kouzelná formule číslo dva: Pokud nechcete dokončovat větu, vysvětlovat, chcete něco shrnout, chcete říct všechno a nic, použijete frázi:

                                                           ...ET PUIS VOILA! (atd, tak to je, to je celý, hleďme, přesný překlad asi neexistuje)

Příklad: Rozbila jsem skleničku, položila jsem ji na stůl et puis voilà! Podobrnosti se můžete domýšlet :) Přijdete o půl hodiny pozdě: včera jsem šla dlouho spát, et puis voilà! Ukončit se tím dá jakákoli konverzace, proslov atd... existuje ještě jedno slovo, s kterým si vystačíte, viz video!

Další vtipná fráze, alespoň pro mě: Pokud jdete pro chleba, do obchodu, něco vyzvednout, řeknete:

                                                   JE VAIS CHERCHER DU PAIN  (jdu hledat chleba)

Tady jsem si vždycky vybavila přítelova tatínka, který tuhle větu pronášel každé ráno, jak bloumá ulicemi či zahradou a hledá schovaný chleba, který nakonec vítězoslavně přinesl. Měla jsem vždycky chuť se ho zeptat, jak to, že ho našel tak rychle a proč se ten neřád pořád schovává :)

 Česká a francouzská slovní zásoba mají společného více, než si myslíte, o tom ale později na závěr ale jedno slovíčko, které má ve francouzštině úplně jiný význam: 

                                                                               KOKOT (cocotte)

Tady to znamená buď hrnec a nebo mazlivé oslovení pro přítelkyni nebo děti: Ma petite Cocotte! něco jako slepičko, kuřátko nebo jiná drůbeži. Když mě tak přítel poprvé oslovil, nevěřila jsem vlastním uším :) 

Tak zase příště, kokoti :)

Zadarmo ani kuře nehrabe

ve Francii ovšem nejen kuře, ale dokonce i lidské bytosti "hrabou" zcela zdarma. Pojďte se mnou objevit krásy a hřejivý pocit u srdce z dobrovolnické práce. Oléé!

asistentka dánského handaballového týmu

Nemůžu říct, že v Čechách jsem se s dobrovolnictvím nesetkala, zamlada jsme uklízely s vodáckým kroužkem břehy Jizery, zpívali v domově důchodců a účastnili se podobných menších aktivit, které jsou ovšem ve srovnání s dobrovolnictvím ve Francii na nesrovnatelné úrovni. 

festival Eurofonik

Jak už jsem psala, po příjezdu nebylo lehké najít práci. Přítel mě ale už od začátku (k mojí ostudě téměř násilně) tlačil k práci zadarmo. Mě to tenkrát přišlo děsně nahlavu, proč tolik lidí pracuje zdarma, když je tolik nezaměstnaných. Dnes už mi to divné nepřijde, naopak, vyhledávám jakýkoli způsob, jak se k takové práci dostat. Panuje při ní totiž vzácná atmosféra pohody, sdílení a nadšení, s jakou se v běžném zaměstnání nesetkáte.

Nutno říci, že Nantes je město neskutečně kulturní. Na kulturu zde jde více peněz než na cokoli jiného a je to vážně znát. V průběhu celého roku se tu proto organizuje nespočet hudebních i filmových festivalů možných i nemožných žánrů (cinema espagnol, italien, almande, festival evropské hudby, festival pro handikepované, festival vážné hudby, který je vyprodaný měsíce dopředu atd.). Moje první dobrovolnická práce byla na filmovém festivalu "3 continents". Festival probíhal celý týden a já pracovala kolem 3 hodin denně, kontrolovala jsem lístky, počítala návštěvníky, no a za to všechno jsem se mohla festivalu zadarmo účastnit. Další práce už na sebe nenechaly čekat: roznášení programů kina Cinematographe, kde pracuje můj přítel za kasou, opět jako dobrovolník, festival Eurofonik, na kterém budu zanedlouho opět po roce pracovat a kde jsem díky znalosti angličtiny pracovala jako referent pro umělce. Dále hudební festival Tissé metissé (evropská hudba), na evropském šampionátu v házené jsem se stala osobní asistentkou dánského týmu, na mezinárodním týdnu cyklistů jsem pracovala v informačním centru. Na festivalu ochrany přírody jsem si vyzkoušela práci za barem, z uklízení města v rámci akce Let's do it jsme si domů přinesly i kamarádky blešky :)

Jak šel čas, přestala jsem na dobrovolnictví nadávat a začala jsem si ho vážit a vyhledávat. I proto, že se

S maskotem HBC Nantes (handball)

pěkně vyjímá na životopisu. Získat zde pracovní zkušenosti je super těžké, ne ale pracovní zkušenosti dobrovolníka, které v životopisu budoucí zaměstnavatel vidí a ví že se práce nebojíte, vaší motivací nejsou jenom peníze, což je velmi cenná osobnostní vlastnost, alespoň ve Francii.

Nespornou výhodou je samozřejmě také to, že potkáte nespočet zajímavých lidí, účastníte se všech akcí bez nutnosti platit 20 euro vstup a často získáte i pěkné tričko, o stravě nemluvě. Někdy ale ani tuhle práci není lehké získat, často je na ní docela nával :) A proto mi držte palce, až městem budou kráčet obrové a já jim snad budu vymezovat cestu (viz video)

Mojí asi největší dobrovolnickou akcí bylo přihlášení se do Evropského Dobrovolnického Programu (EDS), který vypsal Dům dětí a mládeže v Praze. Tato, nebo jiná organizace vás na rok či jiný počet měsíců (zpravidla 6, 9 nebo 12) vyšle do země, kterou si vyberete a kde potom pracujete za byt, stravu a kapesné. Dle mého názoru něco naprosto úžasného, co bych doporučovala všem, kteří nechtějí zabřednout po škole do práce, ale chtějí cestovat a získat zkušenosti a něco si užít. Práce závisí na vašich zájmech a možnostech, např. ve Francii je několik organizací v několika městech, kde můžete pracovat. Během celého projektu máte jednak podporu domácí organizace, jednak pomoc organizace hostitelské. Kdo by ještě váhal, prozradím, že máte za rok 5 týdnů dovolené a kapesné vám při troše šetření vystačí na objevování krás dané země či cestování po Evropě. 

Mezinárodní dny: práce v českém stánku (momentálně u mexičanů :)

Jestli něco v životě má opravdu smysl, tak je to dobrovolnictví a já děkuju příteli, který mi ho pomohl objevit, howgh!

My jsme žáci třetí béé

bereme však na sebe podobu zajíce žirafy či krabice. To je pěkná směsice. Můžem bejt i rohože a to všechno protože, vlastníme na krátko utržené sluchátko! Tak to byla nápověda a jdeme na to.

Atelier educatif se třídou CE1 (7 let)

Když se malý Jacques nebo Pierre nebo Jean-Pierre narodí, dopřává si prsa maminky Segolen, Oceane či Marie-Christine přesně DVA A PŮL MĚSÍCE. No a pak hurá k nounou /nunu/, čili chůvě. Tato chůva je často najatá agenturou a nebo jen tak na inzerát. Moje pracovní zkušenost: ráno jsem přišla do rodiny, paní mi předala dvouletou řvoucí holčičku a tradá do práce. Ani maminku nenapadlo, že bych jí mohla třeba roztomilou holčičku Blanche /blánš/ (česky sněhurka :) opéct na rožni, prodat do otroctví nebo třeba přelakovat na zeleno. Ale tak to tu prostě chodí. Děti mají již od necelých tří měsíců chůvy, někdy několik za týden. Být malej Francois tak mám v hlavě pěknej guláš, kdo je vlastně moje maminka a jestli mám teda čůrat do plínky nebo ne, protože každej říká něco jiného. Existují vyjímky a některé matky (zpravidla nefrancouzsky) zůstávají s dětma doma celý rok. Když řeknu, že u nás jsou to roky tři, zděsí se a diví se, jakto že za tři roky matky neokusují doma nudou a jednotvárností futra.

Můj vlastní atelier Voyage: výroba masek ze sádry

S příchodem malé Virginie se ale v životě rodičů nic nemění, dál chodí, teď už s uzlíčkem na zádech, na koncerty a festivaly, k přátelům, zkrátka s vynálezem nounou všechny rodičovské povinnosti jaksi padají a ztrácejí na důležitosti.

Ve dvou letech jde malý Raphael do školy, teda spíš školky. Ta trvá od rána do 5 hodin odpoledne a tak to bude až do univerzity, pak tam bude hnít ještě dýl. V dřívějších letech se neučilo ve středu. Zřejmě proto, že každý den končili v pět, středa pak byla vyhrazena na kroužky a zájmové činnosti. Loni se systém změnil, děcka se učí denně do 4 a pak mají do 5 vzdělávací ateliér, kde právě pracuju jako animátorka (ano, potupně zde nesmím používat titul učitelky, protože podle místního práva jí nejsem (chybí mi zhruba 86 papírů)). Ve středu se učí do 12 a pak jsou v jakési družině podle toho jak se to rodičům hodí, nejpozději do půl 7.

Nejmladší dítě, co jsem hlídala, bylo sedm měsíců staré a měla jsem na krku i jeho čtyřletou sestru.

babysitting: Alison (3 roky)

Kapitolou sama o sobě je výuka cizích jazyků. Na základní škole (primaire od 5 do 10 let) se můžeme setkat jedině s angličtinou a to na žalostné úrovni. Ta spočívá především v učení se textu nazpaměť (vždycky si vzpomenu na paní učitelku Baudyšovou, která nás nutila učit se text z mimořádně hnusné německé učebnice Sprechen sie deutsch: Bei dem Uhrmacher (u hodináře), který jsme pak reprodukovaly s kamarádkou Šárkou ve Španělsku na pláži vedle německých turistů :) Pokud vy jako dívka z východu přijdete s metodami jaksi více stimulujícími, nesetkáte se u titulovaných učitelek s pochopením, naopak vás napráskají řediteli, že neučíte podle jakéhosi programu. Protože učitelky učily jiné učitelky stejné úrovně, učí pak nebohé děti šílenou francouzskou výslovnost (nevyslovují H například...íí as (he has)) 

Jedna kolegyně s dětmi organizovala olympiádu, děti si vymýšlely jména teamů, jedni se chtěli jmenovat "The heroes" (hrdinové), s francouzskou výslovností to ale napsaly takto "Z ERO" (nuly). Dodnes jejich plakát pyšně visí na chodbě a nikomu to nepřijde ani trochu divné, jenom já se směju pod fousy :)

Závěrem snad jen: S tím, jak to chodí ve školách a v rodinách v kombinaci s byrokracií a bordelem si někdy my češky říkáme, jak je možné, že tento stát stále funguje :) 

Z Nantes až na konec světa: Belle Ile en mer

Tak zase jednou někdo zatahal za nitky a já jsem místo na nudné školení jela na vejlet. Druhý týden školních prázdnin sluníčko snad ani nezalezlo za mraky a tak co doma. Bohužel nebo bohudík, nikdy si nejsem jistá pro a proti, jsem sama vyrazila objevovat krásy Bretaně. V pondělí ráno jsem sedla na kolo a dojela nějakých 13 km na nádraží v Nantes, kdyby dojela, asi kilák před nádražím jsem si jen tak pro radost píchla, na nádraží jsem tedy doběhla značně zpocená a s prázdnou duší. Ještě jsem se trochu zapotila, když jsem za hodinku a půl jízdy motoráčkem zaplatila necelých 26 euro a dobrodružství mohlo začít. 

Za cíl svého putování si odvážná mladá žena na létající hrazdě vybrala městečko Carnac známé především pro tajemné menhiry a následně ostrov Belle ile (česky "krásný ostrov"), který prý dostal své jméno zaslouženě. Plány to byly sice zajímavé, realita byla však mnohem zajímavější. V cílové stanici Auray jsem vystoupila z vlaku a nadšeně se dala do vyměňování prasklé duše. Zjistila jsem, že duši nepraskl nějaký neřád na silnici, ale kolo samo, totiž taková ta díra na ventilek, což samo o sobě nebyla dobrá zpráva. Pro jistotu jsem si zajela nějaké 3 km do obchodního centra a koupila hned 3 náhradní duše. Směle jsem se vydala na cestu. Po neúspěšném hledání známého mostu St. Goustan jsem opět píchla. Tentokrát u mě zastavil postarší motorkář a jak se mi pomáhat...do pekla. Ventilek pro jistotu od duše urval, což už nezalepíš. Poté mi začal nabízet nocleh v jeho posteli a neskrytě mi zíral na kozy...řekla jsem mu, že je to dobrý, že už si to opravím sama. Odfrknul si, pokrčil rameny a k mojí velké radostí odjel. Sama jsem proto nahodila novou duši a vydala se o dům dál.

ať žije SNCF :)

Co vám budu povídat, do třetice všeho dobrého, v tomto případě i zlého, již na silnici za Aurey..psssssst, prázdná duše. To už se přiznám mě chytalo celkem zoufalství a chtělo se mi někoho zmlátit, zkusila jsem stopovat, ale nikdo mi nezastavil, asi tušil, že by dostal nakládačku. Pěšky jsem se proto vydala nějakých pět kilásků zpět do obchodního centra, kde byl i bike shop, s tím že klidně vyměním i pneu nebo ten kovový vnitřek kola, týpek ale projel díru pilníkem, nafoukl mi novou duši a naúčtoval si práci 7,50. Na radu přítele jsem pojezdila okolo krámu, koupila si pití a jídlo a po třech hodinách strávených v Auray jsem vyrazila nejbližší cestou do Carnacu. Původně jsem chtěla příspěvek nazvat: Jak jsem si zapíchala v Bretani aneb co ani Mára v Maishoffenu nezažil. Vyčerpaná a s rudým ksichtem jsem po cestě narazila na menhiry, které mi konečně trochu zvedly náladu. Do centra jsem dorazila přesně ve chvíli, kdy paní otočila klíčem íčka, tudíž mapku

po celodenním píchání konečně Carnac

oblasti už mi nevydala. No co, koupila jsem pohledy, makarón za odměnu, že jsem tak trpěla a nějaký dárek pro dnešní couchsurfing (www.couchsurfing.com). Můj hostitel bydlel v bytě na pobřeží s výhledem na pláž, proto jsem poprvé večer mohla u večeře poslouchat šumění moře, v půl 10 jsem padla do komatu a vzbudila se až ráno, kdy hostitelé už byli v práci.

Vydala jsem se na cestu po pobřeží, dnes mě čekal poloostrov s finálním městem Quiberon. Cesta byla příjemná, sice v 9 ráno byla ještě kosa, ale jízda mě zahřála. Zabloudila jsem jenom jednou a to nepatrně. Kolem 12 jsem dorazila do místa nalodění a vydala se na nákup lístků na parník. Cena 50 euro za zpáteční jízdenku pro mě a kolo mě opět uvedla v menší depresi, dala jsem si proto rychle makrelu z plešky, která je na podobné situace ideální, to už jsem věděla, že na ostrově budu moci zůstat až do pátku. 

menhiry u Carnacu za jízdy

Ostrov Belle ile leží asi 15 km od pevniny, v létě je zde mnoho turistů, v březnu už tolik ne. Všude můžete vidět zbytky opevnění. Z měst na pobřeží je nutné vystoupat příkrý kopec, pokud zvolíte pobřežní silnici, jste jako na houpačce a večer po pouhých 20 km už moc síly nezbývá. Nutno říci, že celý ostrov má na šířku něco kolem 20 km. První moc jsem strávila u moc příjemné paní černé pleti (ano, moje první noc s černoškou :) Vzala mě na západ slunce k místu zvané Les Aguilles de Port Coton (česky jehly), Skály tyčící se z moře opravdu připomínají jehly, jméno tak není jen pro srandu králíkům. Nakonec jsme zakotvili v Creperie (palačinkárně), kde jsme si daly vynikající galettes a crepes se ciderem (kdo neví která bije, nechť si přečte předchozí příspěvky :) Paní pracuje jako sophrolog (česky netuším) a ráno mi udělala malou seanci. Šlo

prakticky o to celkově se uvolnit a uvědomit si svoje tělo, nechat pracovat podvědomí, které nám ve stavu uvolnění ukáže nějaký obraz, který nám dělá dobře. Pokud jsme později ve stresu, lze si tento obraz vybavit a uklidnit se - velmi zjednodušeně!

západ slunce, romantika a tak :)

Dny na ostrově jsem chtěla strávit doslova nicneděláním a povalováním na pláži. Jako první jsem se ale vydala k majáku, u kterého mě málem uvěznil stoupající oceán. Pokračovala jsem na jednu pláž a později ještě na další, kde jsem nechala moře omývat moje unavené nohy...asi na 2 vteřiny, protože bylo kurevsky studené! V šest jsem se vypravila k dalšímu hostitelskému domku, tentokrát u manželů v důchodu. Zkrátím to, nejlepší cs večer v životě, opět západ slunce, dům Sarah Bernard, historky, vynikající večeře, nasmáli jsme se a mě konečně přišlo, že nejsem tam úplně sama.

sedátko Sarah Bernard

Následující den se mlha držela až do půl třetí odpoledne, jela jsem se podívat do městečka Locmaria a na zpáteční cestě po pobřeží mě překvapili vojáci, kteří se právě vyloďovali. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli se nejedná o rusáky, naštěstí mluvili francouzsky a šlo o cvičení. Samotná atmosféra s mlhou a odstřelovači maskovanými všude po okolí mi způsobili husí kůži. Mlha malinko ustoupila a já jsem se vydala na pěší výlet ke strážní věži, po hodině chůze jsem zjistila, že věž je pro veřejnost nedostupná, vrátila jsem se zpět ke kolu a pokračovala si užít poslední sluneční paprsky do přístavu. Odtud už to bylo jenom kousek k mému poslednímu noclehu. Opět velmi příjemný večer, zkusila jsem si hrát na akordeon a prý by mi to šlo, tak uvidíme, třeba objevím novou vášeň :) Ranní trajekt zpět na pevninu a posledních 30 km k nádraží, pak dalších 13 domů...

Závěrem snad jenom: pokud cestujete sami, je couchsurfing tím nejlepším řešením. Nejen že strávíte večer v příjemné společnosti a po celém dnu o samotě se můžete vypovídat, zasmát, ale i objevíte věci, o kterých jste neměli ani potuchy. Ač se na začátku zdálo, že nikam nedojedu, díky svému příteli, který mě až nezvykle klidně podporoval po telefonu a společně jsme hledali řešení, jsem prožila parádní týden plný sluníčka a krás ostrova Belle Ile. Děkuju!

Menhiry Carnac

cyklostezka na Quiberonu kolem bunkrů

Samospoušť pláž Quiberonu, celkem kosa

"Jehly" v Port Coton a západ slunce

Klasická architektura na ostrově

Městečko Sauzon

po cestě

Maják Poulain

Oběd u majáku a krmení racka sušenkama

Odpočinek na pláži

Objevení další hezčí pláže :)

Moji nejlepší hostitelé Anne-Marie a Pierot

Mořský pavouci, co se u ostrova běžně loví

Mlha za mnou, mlha přede mnou

vylodění v Normandii, totiž v Bretani

přístav Le Palais v mlze

S Jacquesem jsme si pěkně zahráli :)

Pátek ráno, odplouváme do mlhy

a nakonec i Auray přišlo na milost