pátek 28. února 2014

Byroperličky

Na úvod dnešního příspěvku bych ráda zdůraznila několik holých faktů:
1. Francouzi rozhodně nejsou hloupý či méně inteligentní národ, v porovnání s Čechy se zásadně nevymykají (jak by se mohlo z následujícího počtení zdát :)
2. Pokud žijete někde jinde, začnete vidět svou vlast jaksi z nadhledu a některé dříve normální záležitosti vám přijdou sakra divný
3. Jedná se o moje zkušenosti a názory, rozhodně nechci nikoho házet do jednoho pytle, soudit či odsuzovat či se jakkoli povyšovat..
...tak to bychom měli a úsměvné situace můžou začít!

Traktor? To v Čr nemáme! My oráme jako za Přemysla Oráče :)

Je třeba si uvědomit, že pokud jste v zemi jako turista, jeví se vám naprosto ale úplně jinak než když v ní začnete žit. Jakby ne, když cestovní ruch tvoří velkou část příjmu. Tento fakt jsem si uvědomila velice záhy po příjezdu. Z dovolené ve Francii si pamatuji: usměvavé lidi všude (ano i prodavačku v obchodě a číšnici v restauraci, to fakt existuje :), předsudek, že Francouzi nechtějí mluvit anglicky rozhodně neplatil, důchodkyně si se mnou vesele vyprávěla anglicko/německy, když jsem na benzínce mluvila anglicky, pán sice odpověděl francouzsky ale neztratil u toho úsměv, taky si pamatuju, že ani den nepršelo... :) Jakmile ale přihasíte s kufrem a začnete se dožadovat zdravotního pojištění, nastává problém. 

  • Pole emploi (úřad práce): pán mého věku mě žádal o pracovní povolení, na stole mu přitom ležela moje kartička zdravotního pojištění, na které byly hvězdičky EU, říkala jsem mu, že Česká republika JE v EU, proto pracovní pojištění nepotřebuji. Chlapec mi na férovku řekl, že mi nevěří a že se jde zeptat kolegyně, pozor, ta taky nevěděla, tak se to jali společně hledat na netu, nakonec si zavolali na centrálu, kde už byl někdo znalý a ten jim potvrdil, že ČR je skutečně součástí EU, bravo!
  • Je úplně běžné, že lidi si myslí, že jsme Československo (jak vtipně napovídá i podtitulek mého blogu). Je jedno, jestli to jsou staří či mladí, všichni svorně volají po Československu, tak si myslím, že největší smutek naše rozdělení způsobilo asi Francouzům :). I pokud se představím a řeknu, že jsem z ČR, další věta začíná většinou: "aha, takže tam u vás v Československu..." já: "pardon, v České republice." "No a máte teda v tom Československu...?" já: "Československo neexistuje víc jak 20 let, boha!" " Ale to mě nezajímá, já chci vědět jak tam mluvíte, jestli česky nebo slovensky?" Přísahám že taková konverzace není přehnaná, naopak úplně běžná!
  • Další věc: podle Francouzů je ČR rozhodně východní Evropa. Říkám: no a Rakousko je co? střední. A Polsko? Kde leží Polsko? Asi spíš východ...atd. Mnohem smutnější je dle mého názoru srovnávání s Rusákama, myslet si, že ČR leží hned vedle Ruska, i když to bude třeba díky Zemákovi brzo pravda...
  • Dostala mě kolegyně ve škole, která mi upřímně řekla, že nemá ponětí, kde ČR leží. A ne že by se za to styděla, podle ní je to normální. S tím je spojená i jakási nabubřelost a přehnaná sebedůvěra NĚKTERÝCH francouzů. Jeden vcelku oplzlý tatínek na hřišti mi s pýchou vyprávěl, jak je Francie nejlepší země na světě, protože je tu všechno. Říkám: ok, ale je to všechno děsně daleko. Co na tom, že máte hory, když je to do nich 8 hodin autem? Za ten samý čas jsem z Liberce v Rakousku :)
  • Pracovala jsem jako dobrovolník na sjezdu cyklistů, super akce, ostatní dobrovolníci věkový průměr cca 60 let. Jeden čilý šedesátník se se mnou nejdřív vybavoval stylem viz výše, potom přitvrdil na otázky osobní až intimní: "A slečno, jestlipak máte v Československu kamenné domy, nebo jenom ze dřeva a hlíny? A co televize, to znáte? No a máte tam taky nějaké památky, jako třeba kostel nebo hrad? Co tam jako můžu vidět? Cože, vy nemáte moře? Ne nesmějte se, mě to vážně zajímá. True story a to prej hodně cestoval, hlavně že byl v Thajsku, debil, a neví jak se žije v Evropě.
  • Trochu z jiného soudku: pokud tu chcete cokoli získat, od lítačky na bus přes příspěvek na bydlení až po zdravotní pojištění, je třeba dodat komplet všechny doklady, co máte a i ty co nemáte a musíte kvůli tomu oblítat další 4 instituce, kde opět chtějí doklady co máte i ty co nemáte. Mě se pak stalo, a nejsem jediná, že po dodání všech 164 papírů je úřad či ježibaba co tam dělá, kompletně ztratila, nikdo mi nedal vědět, takže jsem vesele čekala dál, až po 2 měsících jsem si zavolala a oni mi sdělili ztrátu a že je musím dodat znova. Pokud někde běhá někdo s mojí identitou, nedivím se. To, že v Čr nedáváte občanku a platební kartu z ruky, tady rozhodně neplatí :) 
  • Problém (pardon, velký problém): moje příjmení. Možná vás nikdy nenapadlo, jak je to naše -ová debilní? Mě dokud jsem se nepřestěhovala taky ne, naopak jsem opovrhovala dámami, které k přechýlení nepřistoupily. No ale teď to vidím jinak, nechci řešit historické a gramatické důvody, jenom tady je to značně nepraktické. Takže pokaždé když se kamkoli objednávám či si někdo musí napsat moje jméno, hláskuji rovnou. Jednak je to moc dlouhý a potom to opravdu zní rusky, takže tak :)
  • Francouzi a angličtina by vydalo na samostatný příspěvek, tohle je jenom jeden případ kolegy ve škole, s kterým jsem začínala kroužek angličtiny, představil se mi jako Lorán, co mluví anglicky líp než francouzsky a pak učil děti, že had se řekne snak, ať mu dám pís of pajpr a že hýbat se se řekne shift your body :)) 
  • A poslední: osobně se hodně bavím nad tím, když řeknu, že jsem Češka a nejčastější reakce je: hm hmm. To v překladu může znamenat následující: to existuje? a kde to je? o tom nic nevím... občas někdo nadšeně vykřikne: Ááá, Prague?  Jo a taky to je jediný město co znají a podle nich jsme všichni z Prahy :)
To nezní moc optimisticky, co? Ale nebojte se, je tu plno super věcí, o kterých až příště :)

úterý 25. února 2014

Do Prahy, do Podolí, do lékárny... aneb co mi tu chybí

Nedávno jsem četla článek o nejdebilnějších otázkách sportovních komentátorů, jako např. "Máte radost z medaile?" (samozřejmě, že nemám, je hnusně zlatá, já mám radši bižu) a pod. Vzpomněla jsem si na něj, protože se mě lidi často ptají: "A to se ti nestýská?" "To ti nechybí rodina a kamarádi?" V takových chvílích mám chuť říct: "Ale vůbec ne, jsem ráda, že jsem se jich zbavila, čr je stejně hnusná země a kamarádi nestáli za nic..Teda kamarádi, teď doufám, že cítíte tu ironii :) 
Z předchozího příspěvku je jasné, že v Nantes se člověk rozhodně nenudí, zvlášť když hledá práci a nový životní směr (učit češtinu pro cizince už fakt nemůžu, frantíci ji nijak zvlášť nebaští, s ježděním na kole do kopce se taky můžu rozloučit, no nic..). Kromě toho existuje skype a řekla bych, že pokud vám je víc jak 25 let, návštěva rodičů je spíš o pokecu co nového v práci, kdy už se konečně vdám, co jsi mi mami upekla, takže tohle se dá krásně absolvovat online (až na ten švestkový koláč pochopitelně, hmmm). Tudíž musím říct, že rodina mi překvapivě nechybí, nebo ne zas tak, že bych kvůli tomu jakkoli strádala, viděla bych je ráda, to zase jo. 
S přáteli už je to horší, protože s nimi podnikáte spoustu věcí, jezdíte na kole do kopce, v lese, na sněhu, chodíte na pivo, na skály, na vejlety, v podrouženém stavu se jim svěřujete se vším možným, takže tady musím říct, že kamarádi, zvlášť ti stejně karmicky :) naladění, mi chyběli neskutečně. Chci tím říct, že sice pořád rádi jezdíte na kole do kopce, to, že chybí kopec by se i přežilo, ale jezdit na kole sama a po rovině, to radši hodím kolo do Loiry. Přátelé skype ani facebook nenahradí.
V posledních 4 letech jsem se doslova našla v práci bike průvodkyně. Pro jednu nejmenovanou cestovku (ať žije ck Trip) jsem odjezdila nespočet zájezdů do Rakouska, Švýcarska a Německa, a tak se někteří průvodci či řidiči stali součástí mé "rodiny". Tohle byla asi první věc, kterou jsem doopravdy obrečela. Vědět, že vaši kamarádi plánují pařbu průvodců, bez vás! Vědět, že vyšel nový katalog, kde jsou ještě vaše fotky, vědět, že je období plánování zájezdů, bez vás, bývalí klienti vám píšou mail, že jedou jedině s vámi, pak začne sezona, ta bezmoc, že nemůžete dělat něco co milujete, naplňuje vás a jste v tom sakra dobří? Ajajaj! K tomu sledujete na fb fotky kámošů co jeli noční snow bike přejezd Jizerek taky bez vás, tohle je asi to nejhorší...v té době jsem myslela na české emigranty, o kterých nám vyprávěl princ krasomil Chocholoušek, jak smutnili po domově..
Pokud mi něco opravdu chybí krom výše zmíněného, je to rozhodně:

1. Český ráj, Malá Skála, ty naše kopečky okolo domu, lesy kde rostou houby a zelená se mech, potůček, Panťák, Sušky a všechny skalní města okolo, chybí mi vyšlápnout si na kole na Kopaninu nebo k Suškám, dát si okruh na Černou...procházky s Blue

2. Jizerky s Hřebínkem, Knajpou a Jizerkou, v létě drncání po panelkách, v zimě krasojízda noční krajinou, sníh se třpytí od měsíce...

3. Pravidelné každoroční koncerty Vypsaný Fixy a Sto zvířat, koncerty na Rampě, i na horečku bych zašla :)
4. Česká povaha: skromnost a organizovanost. Vzhledem k tomu, že tu Češi jsou a karamádíme se, tak celkem cajk.
Nejvíc mi chybí můj přítel Blue

Jules Verne is alive...in the spirit of Nantes!

KDO DOČTE TENHLE ČISTĚ MĚSTO POPISUJÍCÍ NEZÁŽIVNÝ PŘÍSPĚVEK AŽ DO KONCE, DOSTANE HNED TŘI BLUDIŠŤÁKY, A TO SE VYPLATÍ, TAKŽE JDEME NA TO!

Letadlo zvolna začíná kroužit nad zářícími tečkami a vám dojde, že to už bude asi ono. Vystoupíte po schůdkách na čerstvý vzduch a první co ucítíte je příjemná vlhkost vzduchu od Atlantiku... krásně se vám dýchá... hned na to váš účes dostane facku od větru, s velkou pravděpodobností i deště, zvykejte si, jste v Nantes.

Obří slon

Tohle město má pouze dvě zásadní vady na kráse, jinak je dokonalé. Za prvé je to déšť, leje, prší, chčije, padaj trakaře, mrholí, prostě pořád z těch mraků něco padá, bohužel nikdy ne sníh...Několik let jsem žila v Jablonci a Liberci, kterému se říká "nočník Evropy". To zřejmě vymyslel nějakej blbeček co nikdy nebyl dál než za Plzní. Na začátku máte snahu si pořizovat deštník, chápu to, je to logický a dělá to každý, kdo sem přijede. Za necelé dvě minuty mi z paraplíčka zbyla jenom kostra s potrhanou látkou, tady totiž neprší jako v našem severočeském nočníčku, tady k tomu pokaždé vane vítr, který když vám fouká do zad, běžíte rychleji než tramvaj :) Ok, na deštník peču...a moknu...štve mě to, ničí mě to, běžím se schovat a jak plyne čas, uvědomuju si, že mi ta voda vadí čím dál míň až na konec i při tom nejsilnějším chcanci kráčím ulicí stejným tempem a promočené polobotky mě už ani trochu nevadí, natož rozhozený účes..

Hrad: místo nevídaných možností


Druhou vadou na kráse jsou bezesporu Francouzi. Ano, zní to neuvěřitelně a možná bych měla upřesnit, že mluvím o protestujících a stávkujících Francouzích. Pravidelně každý čtvrtek blokují náměstí s transparenty za vyšší platy pro knihkupce, nižší daně pro koně a levnější kondomy. Obtíž pro neprotestující obyvatele je, že město přeruší tramvajovou či autobusovou linku. Poslední kapkou, aby se právě tenhle nedostatek dostal na černou listinu, byl sobotní protest proti stavbě letiště, kdy demonstranti zapalovaly ohně v ulicích, házely dýmovnice a devastovaly, co jim přijde pod ruku, přitom Nantes je takové krásné město..

Zeď, která spadla z nebe, zobrazující historii Nantes

Konečně se dostávám k jádru příspěvku: pění ódy na město Julese Vernea, které z jeho odkazu žije dodnes. Město samo o sobě není nijak zvlášť obrovské, na jeho zhlédnutí vám ale den nestačí. Doporučuji dobít baterky ve foťáku a vyrazit.

Na kolotoči se můžete projet třeba na krabovi!

Přímo v centru stojí středověký hrad, jeho nádvoří je volně přístupné a je ideálním místem na piknik, je to i místo koncertů a divadelních představení (v období sucha). Z hradu je vidět jedno z mých nejmilejších míst: věž bývalé továrny na sušenky LU, dnes bar a restaurace se specifickou exotickou vůní. Nantes je město několika řek a říček, největší Loire, která dříve členila město na několik ostrůvků, které byly postupem času zakryty a zbyl tedy ostrov jeden. Na něm se nachází asi nejúžasňákovatější věc na světě: gigantický slon, který chodí a stříká vodu. Je součástí expozice Machines de l'ile, která se nese celá v duchu Julese Vernea a obsahuje i obří třípatrový kolotoč s mořskými potvorami. Neméně kreativní záležitostí je potom každoroční letní festival Voyage a Nantes, kdy v ulicích města můžete vidět roztodivné umělecké výtvory, poslechnout si koncerty nebo zhlédnout divadelní představení.

Nejvyšší místo v Nantes: Tour Bretagne s kavárnou, která se jmenuje "le Nid" (hnízdo)

Tím výčet rozhodně nekončí, cítím ale, že vám pomalu začíná být bludišťák ukradený, proto jenom na okraj zmíním nespočet nádherných parků a starých lodí na řece Erdre a dál už jenom fotky :) 

Restaurace na ostrově vybudovaná speciálně pro festival  "Voyage a Nantes"

Skok nad Slona s třípatrovým kolotočem :)

Festival "Voyage a Nantes" obří metr v ulici

festival " Voyage a Nantes" vana kde z kohoutku šlehá oheň

Jardin de Versailles a Nantes: prší :)

Erdre s nejvyšší budovou v Nantes: Tour Bretagne


pondělí 24. února 2014

Jak to všechno začalo..je parle..ehm...en peu

V životě se vám něco přihodí a vy si říkáte, kde to vlastně začalo? Když jsem ráno nestihla autobus? Když jsem šla pozdě spát? Když jsem před týdnem slíbila přijít na večírek, zaspala a nestihla autobus? A tak bychom mohli pokračovat až k praprapradědečkovi který potkal prapraprababičku když mu přejela nohu trakařem.. Jednoho krásného dne jsem četla na netu článek o couchsurfingu (www.couchsurfing.com), koncept mě ihned zaujal a já začala nabízet svůj gauč cestovatelům. Nejen super zážitky, pokec a noví přátelé, jednoho dne se mi ozval můj francouzský přítel. Nebudu vás nudit podrobnostmi našeho vzplanutí, nicméně po půl roce lítání sem a tam jsem si sbalila jedno příruční zavazadlo a jeden kufr s lehkou nadváhou, opustila jsem můj perfektní byt, přátelé, Jizerky, Český ráj a nově koupené běžky a vydala se směr západofrancouzské město Nantes. Poněvadž jsem tam v rámci randění zavítala už několik měsíců před tím, krása a kreativita města mě už nepřekvapila, naopak jsem se co se prostředí týče cítila téměř jako doma. Tím ale celá idyla hasne a nastává období zoufalého hledání práce, beznadějného studia francouzštiny a myšlenek na útěk někam hodně daleko, hlavně ne zpět do Čech ("já jsem ti to řikal, že se zase hned vrátíš"). Teď přeháním, nicméně veselo mi nebylo. 

Problém prvý: francouzština. Kdysi jsem po jedné dovolené v Provence začala docházet do aliance francaise, protože se mi zdáli francouzi děsně kúl a na příští dovče jsem si s nima chtěla pokecat (ha ha ha), což jsem ale kvůli nedostatku času přerušila po 4 semestrech. Později jsem absolvovala pár soukromých hodin, úroveň byla ale velmi nízká (mojí fr ne těch hodin :). 
Pokud jsem sesmolila email s životopisem, rozhodně jsem nebyla schopná přiměřeně reagovat na telefonický hovor. Taktika říkat stále -oui- a občas to prostřídat s -non- nevyšla, buď jsem v panice a s předstíráním šumů a ztráty signálu zavěsila já a nebo to vzdala volající agentka. Ten samý problém, ale mnohem více frustrující probíhal při společné akci s přítelovými kamarády. Byla jsem schopná se tak akorát představit, oni se pak už stejně moc neptali, no a po zbytek večera, někdy i dlouhých 5 hodin, předstírat, že jsem židle (tuhle taktiku jsem se naučila v knize jedné Australanky, co se přistěhovala do Paříže). Nikdy jsem neměla problém se bavit o čemkoli s kýmkoli, dokonce bych řekla, že jsem i občas vtipná a zábavná, ale tady, naprostá nula.. Do dneška nejsem schopná se plnohodnotně zapojit do konverzace mezi přáteli, pokud mluví rychle a nedají mi aspoň 5 sekund čas na odpověď. Další neméně frustrující záležitostí spojenou s nedostatečnou úrovní jazyka je, že když se už odhodláte zapojit do hovoru, doslova cítíte, jak vám prudce klesne IQ a vy vypotíte větu, za kterou by se styděl i prvňáček u zápisu. Zmatené pohledy přítelových kamarádů naznačující nepochopení proč si vybral zrovna někoho tak natvrdlého a jednoduchého  vám na sebevědomí a snaze začlenit se do místní společnosti nepřidá (také díky tomu, že jako jediná jaksi totálně vybočujete oblečením, nevíte co je špatně, ale prostě nejste šik, jako všichni okolo, ale o Francouzích a módě později).



Ve zkratce: první měsíc až dva byly ve znamení posílání životopisů, podivných telefonátů, učení se nových slovíček online, marná snaha získání si nových francouzských přátel... je to i slavná doba, kdy jsem z nudy začala trávit odpoledne vařením, a upřímně nebýt úspěchů na poli sporáku, nevím, co by mi tenkrát pomohlo se cítit alespoň trochu potřebná a nepropadnout beznaději úplně :)

neděle 23. února 2014

Kdo jsem a co tu dělám

Tak na tuhle otázku jsem se nejednou sama sebe ptala. Po roce a půl života ve Francii jsem se rozhodla, že mám tolik zážitků a zkušeností, že by možná stálo za to se s nimi podělit, zejména s přáteli, co nestihli emigrovat :) 

K založení blogu mě inspiroval rozhovor, který jsem dávala pro jedny internetové noviny. Jedna z otázek byla o rozdílném stylu života v Čechách a Francii, protože jsem musela být stručná, rozhodla jsem se o dalších rozdílech, vtipných či trapných situacích napsat tady..

Na úvod snad jen pár základních faktů o autorovi, tedy mě. Vyrostla jsem v Českém ráji a Jizerských horách, takhle informace je poměrně důležitá k pochopení zdánlivě nesmyslných pohnutek..Asi jsem vždycky nějak tušila, že můj život nebude normální, lákalo mě všechno, co se vymyká každodenní rutině. Představa, že po škole nastoupím do práce, porodím děti a půjdu do důchodu mě děsí dodnes. Baví mě především dobrodružství a užívání si života naplno, hned potom cestování, hory hory hory, příroda, sporty všeho druhu, hudba, koncerty, divadlo a další kultura, tanec, vaření, háčkování, literatura, pěstování kytek i když mi hned pojdou, procházky v lese a houbaření, sbírání mušlí a cachtání se v moři, hraní na všemožné hudební nástroje, dělání blbostí na můj věk nepřístojných, skákání když mám radost a tak dále..tak snad se to bude dát číst :)