středa 7. června 2017

O vlku a Karkulce

aneb existuje!

Lulu dnes večer
Taky vás ve škole nutili přemýšlet nad tím, ke kterému zvířeti, slavné osobnosti či rostlině byste se přirovnali? No, já se teď čím dál víc vciťuji do kůže chudáka vlka, kterýmu podlej myslivec zašil do pupku kamení. Někdy mám chuť se jenom tak odkulit ke studni a nechat se převážit. Podobnost s vlkem nacpaným bachorem cizorodými předměty ale nekončí. Na příklad jsem teď mnohem chlupatější, ne že bych se nechtěla holit, ale já si na to prostě nevidím nebo nedosáhnu. Taky mi narostly drápy na noze a podezřele často opouštím byt v rozedraných ale pohodlných teniskách. Nicméně na chudáka vlka, sadistu myslivce, koketu Karkulku a starou bábu v lese myslím při každém pěším přesunu.

A co že to existuje? V posledních týdnech ve mě narůstá přesvědčení, že "těhotenský mozek" není jen pověra (na rozdíl od Jirkova sexy mozku). Dokonce na žebříčku nepravděpodobných jevů, jako jsou mimozemšťané, horoskopy a bod G zcela ovládl první místo. Pro pány nebo pro ty, co s podobným jevem ještě zkušenosti nemají, předkládám pár důkazů (událostí za poslednách 14 dní):


  • Vařím k večeři hráškovou kaši s uzeným a Ječmínkovi na ni ještě zvlášť chci udělat smaženou cibulku. Aby byla pěkně křupavá, dělám ji ve větším množství rozpáleného oleje. Pak se mi ale zdá, že tam je oleje moc a chci cibulku jaksi "odmastit", proto na konec vezmu PLASTOVÉ sítko a olej přes něj sleju. Asi vám nemusím popisovat syčení plastu a obří díru v sítku.
  • V bytě máme problém s prosakující vodou ze střechy, řešíme to už dlouhé měsíce na všechny strany. Jednoho dne přijde chlápek z agentůry aby se mrknul na fleky na stropě. Ptá se mě, jak mi je a kdy že se to narodí. Jen tak tak nevypustím z pusy otázku: Jak víte, že jsem v tom? (je to sakra vidět a navíc ho bombardujeme mailama s tím, že ve vlhkém pokoji dítě spát nemůže a že má čas do července).
  • Podařilo se mi spálit pizzu, která se musí jenom 6 minut ohřát v troubě.  
  • Bydlíme ve třetím patře. Včera sejdu schody a zjišťuju, že jsem si zapomněla lítačku a kartičku na kolo v jenom. Tak je zase vylezu a vyfuním. Dneska při scházení schodů si říkám, že jsem včera na něco zapomněla a musela to dupat znova, ale už ani nevím, co to bylo. Dojdu 200 metrů ke stanici s kolama a hledám kartičku, dojde mi, že jsem jí opět nechala doma.
  • Dneska se vesele sprchuju ve vaně a najednou je tam nějak moc vody a dost špinavý. První panická myšlenka: Praskla mi plodová voda!! Pak mi dojde že na stejno pere pračka, která má odtok do vany a že se moje umyté nohy právě nachází ve špinavé vodě plné prášku na praní.
  • Vařím zeleninovou polévku s žampiony co se pak na konec rozmixuje a přidá se kapka smetany. Mě úplně na konec totálně přeskočí a rozhodnu se do ní přidat plechovku dvakrát koncentrovaného rajského protlaku. Moje jediný štěstí je, že Ječmínek sní opravdu všechno a ještě mi za to poděkuje.
  • Vy, co jste kdy byly v očekávání, napadla vás za tu dobu aspoň jednou naprosto šílená myšlenka a to: Co když to díte bude černoch, asiat, eskymák? I když je samozřejmě něco takového na milion procent vyloučené?
Selfí s třešněma? Kam až jsem to klesla?!

Ale na druhou stranu je k vám každý děsně shovívaný, a tak vám projde kde jaká neplecha a projev snížené inteligence!



úterý 23. května 2017

Pobleju je všechny

aneb highlines z mého velrybího života!

Toto jsou ještě jenom sýry a špek :)

1. měsíc

Bydlím se spolubydlící kterou jsem přezdila Dorota Máchalová a taky doufám, že tak dopadne. Napsat o ní příspěvek plánuju už pěkně dlouho. Ve zkratce, hloupější a zároveň zlejší, temnější a zákeřnější osobu jsem doposud nepotkala. Tak jí aspoň v 5 ráno načůrám do panákový skleničky, abych do ní pak ponořila test a objevila dvě čárky, cituji "silný jak dálnice" (prostor pro pochyby zkrátka není). Pak vyměknu a skleničku omeju. Ječmínek i já jsme v šoku. Já myslím, že to dáme, on pochybuje trochu víc. Do smíchu nám není. Je mi na blití a bolí mě břicho.


2. měsíc

Bliju každé ráno, někdy i dopoledne a po obědě. Ječmínek začíná být smířený se situací a vypadá čím dál spokojeněji. Já naopak panikařím a řeším filosofické paradigma: co jsem to udělala (jasně že vím, co je to paradigma!). Jsem ve zkušebce a potřebuju nedat nic znát až do začátku prosince. Do práce chodím jako zombie, i přes to se snažím zapadnout do našeho silně demotivovaného kolektivu (smradi jsou fakt otravný, že já se nechala vyhodit z vejšky, podívej na ty rodiče, ty jsou hnusný, co?), což se mi vůbec nedaří (jednak nejsem tak demotivovaná a negativní, pak taky mám jiné starosti než hodnotit outfit maminek). Smlouva mi plynule přechází na dobu neurčitou.

A taky to naše dítě zažilo koncert The Cat Empire v Paris!

3. měsíc

Dorota mi dělá ze života peklo. Vyvolává nesmyslné hádky a hledá problémy úplně všude. Její kočka má údajně víc práv než já, páč se nastěhovala přede mnou. Nevydržím to a řeknu jí, že se odstěhuju. Ječmínek novou situaci oznámil svým rodičům a ti mají radost. On má taky radost a samým štěstím jim naplánoval společný víkend se mnou, ať se taky poznáme, když už. Víkend proběhne moc dobře (nepoblila jsem jim auto) a rodiče jsou fajn, ufff. Pak jedeme na víkend do Londýna, jsem šťastná ale cítím se jako simulant, když si pořád stěžuju na únavu. 23. prosince v půl 6 ráno běžíme na vlak do Lyonu a já jsem poblila celou ulici u Jardin des plantes. Vánoce trávíme s rodinou, při čemž natočíme video s novinkou též pro bratry a sestru kteří dorazí záhy. Pak jsem taky poznala ještě asi 8 strýčků a 9 tetiček, nespočet bratranců a jednu babičku. Všichni jsou moc milí a to i po tom, když se dozví, že tenhle uprchlík z východu (já) bude patřit do rodiny. Na cestě zpět jsem poblila TGV, heč. Vracím se sama do Nantes, Ječmínek vysedá v Paris, kde bude slavit s kámošema Silvestra. Mě se kupodivu vůbec nechce a představa, že si koupím spoustu jídla a zalezu si sama k němu do postele mě naplňuje pocitem uspokojení. Ráno sněží! 

Nejsem tady!

4. měsíc

Konečně můžeme tak nějak naplno oznamovat novinku a tak oznamujeme.Reakce jsou překvapivě jenom pozitivní. 9. ledna se konečně stěhuju od Doroty. Ještě mi stihne udělat závěrečnou scénu. Jsem pyšná, že se mi před ní podařil utajit můj stav. Pokud hledáte byt, hledejte před Vánoci, nakonec jsme vzali první, který jsme viděli a nelitujeme. Do společného bydlení se mi moc nechce, zvlášť po předchozích zkušenostech. Jak se ale ukazuje, bydlení s Ječmínkem je jedna velká paráda. Jediné, co mi v mém blicím-únavovém režimu úplně nesedí, jsou časté návštěvy kamarádů. Jsem ve stavu, kdy bych nejradši zalezla na několik měsíců někam do nory a tam si v klidu vegetovala či zhynula. Moje potřeby sociálního kontaktu se značně zúžily. 


5. měsíc

Jedeme do čé er aby taky on poznal část mojí rodiny a můj rodný kraj. Co bych jako bývalá průvodkyně pro něj neudělala. Mobilizuju všechny síly a ač jsem volno mezi prací trávila spaním, tady se nezastavíme. Jdeme na Riegrovku, strávíme den v Jizerkách běžkováním, jdeme na skautský ples, na výlet do Skalního města a jako perlička na závěr je noc na Ještědu (ten jsem taky poblila). 

Hrubá Skála a Trosky

6. měsíc

Ječmínek se fakt těší. Mě to všechno docela zmáhá. On mi naštěstí nepřestává opakovat, jak jsem silná a krásná a jak se doslechl, že těhotný jsou protivný a na zabití a že já se pořád směju. Jsem hodně nemocná páč pracuju v semeništi všech chorob, ve škole. V laborce se nestačí divit, na co všechno mě moje gyn testuje. Té opakuji co mi všechno je a doslova toužím po rizikovým těhotenství. Ona opakuje, jak mi práce udělá dobře. V hlavě ji nazývám Madame arbeit macht frei (je k tomu původem Němka). Pořád bliju a v práci jsou na mě hodný. Ječmínek čte knihu o tom, jak utvořit pár na celý život. Já o tom, jak Láďa Zibura přešel Turecko a pak taky Čínu. Tisknu si seznam nezbytného vybavení, který konzultuju s nešílenýma matkama (takovýma, který nemusí mít každý nesmysl). Pomalu kupuju ve slevách miniaturní oblečky a nic to se mnou nedělá.


7. měsíc

Celou tu dobu makáme na bytě. To byste nevěřili, kolik věcí se najde na ulici. Z palet děláme kanape, z prken knihovnu a další nábytek. Ječmínek kouká na videa o porodu. Já čtu knihu o tom, jak nějací borci šli ledovým údolím řeky v Nepálu. Celkem často brečím, jen tak, pro srandu králíkům. Začali jsme předporodní kurs a mě je jasné, že se svojí fobií z injekcí budu muset něco dělat. Taky absolvuju třetí ultrazvuk a dítě má málo vody. Musím proto víc pít. Chodit ven je tím pádem skoro nemožné, pokud nechci močit na ulici. V práci dětem odpovídám na otázku, zda mám dítě v břiše, že ne, že jsem snědla moc sýra. Někdo mi to baští. Občas mě neřádi zaskočí otázkou typu: "kolik bude tvýmu dítěti až se narodí? Mě byl rok!" 

velryba, vorvaň, kosatka, stačí si vybrat jako co se dnes budu cítit!

8. měsíc

Dlouho očekávaná událost, ke které se celé měsíce upínají všechny mé naděje je tady! Vyšla nová kniha od Jo Nesba! Jsou dny v týdnu, kdy nebliju, někdy i dva za týden. Ječmínek má super nápady, tenhle se mu ale hodně nepovedl, aneb chlapi, nikdy si nemyslete, že chtít představit bejvalku vaší současný těhotný, tudíž emočně nestabilní přítelkyni cítící se jako oteklej vorvaň, je dobrý nápad. Brečím dva dny a to k představení nedošlo. Dítě má pořád málo vody a je hlavou nahoru. Naděje, že se otočí, moc není. Vypadá to tak, že mě na konec čeká ještě pořádná sranda. Moc nespím a trápí mě noční můry. Týden mám gastritidu a tak se ještě víc dehydratuju. Při návratu do práce se mě děti ptají, zda už jsem porodila. Mám depku a cítím rozhořčení nad místním systémem: poroď a vrať se za dva měsíce do práce. Od půlky osmýho už nepracuju. Nenudím se! S Ječmínkem děláme balkonovou zahradu, kde zasazujeme i české kedlubny a nakládačky...Každý pěší či cyklo přesun je pro mě jako lézt na Sněžku a přesto mám hroznou chuť se vyřádit na kole nebo se prostě někde oddělat v horách (myslím jako unavit, ne zastřelit :) Divný chutě nemám, kromě melouna a zmrzky, ale ty miluju odjakživa...Asi se už taky trochu začínám těšit a dokonce shledávám oblečky roztomilý. Ječmínek večer rozmlouvá s břichem a domlouvá čertovi, aby se otočil. Taky mu zpívá. Tento týden za námi přijede Ječmínkova rodina, jsem ráda ale asi to bude fuška...uvidíme!

to be continued

Nepřestávám pozorovat pivní pupkáče v trmvaji a přemýšlet o tom, jak to sakra dělají!


A na závěr pár rad, co se můžou hodit:

  • Nikdy nenechte nic spadnout na zem, ohýbání je jeden z "to nechceš" pohybů.
  • Tkaničky a nehty, fusky, holení...prostě někoho poproste a nebo neřešte.
  • Nikdy nevyhazujte kalhotky od babičky velikosti "babi, to by bylo velký i slonovi", budou se vám sakra hodit. 
  • Všechny ty seznamy výbavy na dítě, která vás údajně finančně vysosá, berte hodně s rezervou a klidně si seznam nechte zredukovat nějakou podobně jako vy smýšlející kamarádkou. Spoustu věcí jsme pořídili na inzerát a taky jsme spoustu věcí dostali. Zatím největší investicí byl kočárek s terénníma kolečkama vhodný i na běhání s ním (tři korbičky, z toho jedna použitelná jako autosedačka za 200 euro druhá ruka) a 30 látkových plínek co údajně vydrží až do nočníku 300 euro (jen pro zajímavost úspora oproti jednorázovým asi 1000 euro ročně a to nemluvím o tom, jak vám poděkuje příroda ;)
  • Důrazně doporučuju omezit kontakt s určitými matkami či osobami. Zjistila jsem, že dva lidi vám můžou popisovat jednu a tu samou věc (porod) a jedna osoba vás uklidní a z vyprávění té druhé nebudete týden hrůzou spát.   
bye bye šatičky

Sušky krásné Sušky naše!

středa 19. dubna 2017

Baby inside survival

Sice ještě není všem dnům konec, ba naopak, podle toho, jak mi teď všichni křečovitě tisknou ruku a přejí hodně kuráže na konec, bych tipovala, že ta největší "sranda" mě teprve čeká. Jak ale už mí milí čtenáři z předchozích příspěvků tušíte, můj "požehnaný stav" neprobíhá zrovna jako po másle, a tak jsem nucena už nyní sesumírovat několik zásadních pravidel přežití velryby ve volné přírodě:

ZEN!

1. Čůrej sem a čůrej tam 
Rozpínající se mimozemšťan vám utlačuje nejen plíce (dýcháte jak starej tuberák), žaludek (blitíčko a tak), střeva (průjem střídá zácpu a prdíky) ale hlavně močák. Dřív jsem za dobrodrůžo považovala přestopovat 200 km za dopoledne, dnes je mojí top výzvou dne dojít do města a nepoch.at se u toho. Vážně. 

Tipy: Jako při cestování radím mýt se a vlasy pokaždé, když je příležitost, v jiném stavu je třeba využít každou příležitost k močení, i když se vám zrovna nechce. Také není od věci, pokud se nacházíte na neznámém místě, ihned očíhnout kde se nachází nejbližší wc, je li vybaveno hajzlpapírem a následně si k němu zajistit volnou únikovou cestu. 

2. Moje tělo je tvoje tělo
Tak nějak zjistíte, že vaše tělo už vám nepatří. Tahle skutečnost má dva podbody:

a) absolutně vaše tělo nepoznáváte. Všechno se změnilo. Nikdy vám nebylo zle v autě, bim! Teď je cesta byť jen několik kiláků utrpením. Bolí vás místa o kterých jste ani nevěděli, že existují (bránice), atd.

b) a to je horší, vaše tělo se stává veřejným majetkem. Nikdy bych neřekla, kolik lidí mi za devět měsíců sáhne na břicho. Jako co? Co na tom do háje ty lidi mají? Za prvé je to moje břicho, já jim taky nikam nesahám a za druhé co takhle se aspoň zeptat. Co si jako myslí, že ucítí? Pochopila jsem, že je to jakási příprava na to, až mi pak bude každej strkat hlavu do kočáru a kejchat na dítě. Naštěstí si ti joudové nevšimli, že kromě břicha mi taky vyrostly prsa, na ty vám naštěstí nikdo cizí nesahá!

Velryba uvízlá na souši

3. Poviná výbava = špunty do uší
Někdy mi přijde, že lidi okolo vás úplně postrádají smysl pro empatii. Jak jinak si vysvětlit kolegy, kteří, jen co vás spatří, změní téma hovoru na to: Kdo a jak u porodu trpěl. Kdo u porodu zemřel. Kdo porodil postižené dítě. Jak doktoři zanedbali péči. Jak moc to asi bolí. 

Mám pocit, jako by větší břicho bylo znamením k hororovým historkám o porodu. Máte to taky tak vy co těhotné nějste, jenom máte trochu pupek? 

Teď o víkendu jedna jinak moc hodná Ječmínkova teta povoláním porodní asistentka, začala před celou rodinou popisovat, jak někdo má poporodní depresi, jak někdy porod trvá hodně dlouho a muž svou jinak hodnou a klidnou ženu nepoznává, jak mu nadává a posílá ho do háje a tak podobně. Sakra, mluvíte tady o něčem, co se vás osobně dotýká a myslím, že každá máme už tak dost svých obav, tak je proboha prosím nepřiživujte!

Nechte mě v klidu zdechnout! :)

4. Kromě zvýšené potřeby močení se vyskytne zvýšená únava. Není proto od věci kromě záchodu vytipovat i místa, kde by jste to mohly zalomit. Pokud to není možné, doporučuju mít u sebe cokoli sladkého a pokusit se po hybernaci toužící organismus podpořit čokoládou, colou či zmrzkou.

5. Nikdy neměj hlad
Zásada přežití spočívá v neustálé zásobě sušenek (jabko nebo mrkev mi moc nepomáhají).

6. Zrcadla
Doporučuju odstranit. Vždycky jsem považovala holky, co tvrdily, že dítě nechtějí, aby si nezničily postavu, za nekonečné nány. Tímto se všem nánám omlouvám. V naší společnosti, kde je celá léta pěstován kult krásy, si zkuste přibrat za pár měsíců 20 kilo! Jasně, okolí je v tomto směru chápavé a někdo vám dokonce říká, jak vám to sluší. Vám se ale v hlavě nedaří přepnout do módu zen a pokaždé, když se vidíte v zrcadle se vám chce brečet. Protože vám ještě tak úplně nedochází, co se děje. Necítíte žádnou mateřskou lásku, to zřejmě přijde až "to" uvidíte. V této fázi je asi nejdůležitější mít vedle sebe někoho, kdo vám bude nekonečně opakovat, že pro něj jste ta nejkrásnější na světě. To zabírá.

7. Doják
Aneb něco na těch hormonech je. Brečím když mě pustí auto na přejezdu. Brečím když mě pustí v tramvaji sednout. Brečím u Kašpárka v rohlíku. Brečím u trapných citátů, kteří někteří přátelé nepřestávají sdílet. Brečím když Ječmínek přijde pozdě domů. Brečím když přijde brzo. 
Rada nad zlato: Sluneční brýle nesundávejte z hlavy. Vyhnete se tak spoustě vysvětlování a zbytečnému utěšování.

8. Výběr otce...
...doporučuju nepodcenit! A nebo mít neskutečnou kliku, jako já ;)

Snad už brzy naviděnou ve starém dobrém těle :)


středa 22. března 2017

Hovna na Everestu

Aneb o čem ani těhotný horolezci nemluví.

zapomeň, holka!
Podle mnoha magazínů pro ženy se nacházím v nejkrásnějším životním období. Já ale každý den nad záchodovou mísou vzpomínám na bikování po rakouských Alpách, spaní v lese kdesi ve středu Francie a běhání, skákání, vychutnávání si vína a uzeného lososa...

Myslím, že většina populace a všichni muži se domnívají, že být v "požehnaném stavu" znamená, že vám je na začátku trošku nevolno, vyroste vám krásné kulaté bříško a vaší jedinou starostí je vybrat bobečkovi jméno a sehnat někoho, kdo vás s odhaleným pupkem vyfotí, nejlépe s manžou (blink) a jeho dlaněmi ve tvaru srdce... FAUX!

a vás taky sním!
Mojí jedinou starostí, je přežít. Nekecám a nepřeháním.

Krátký a do zbytečných detailů nezabíhající popis situace: 

Nacházím se v 6. měsíci. Od začátku druhého měsíce každé ráno zvracím (ano, až do teď!). Pravidelně žaludeční šťávy (na to se dá poměrně rychle zvyknout) ale taky snídani či oběd (na to se zvyká těžce, totálně vám to vysaje energii). Nezabralo nic, ani zázvor, ani homeopatyka, ani čípky a ani léky na spaní. Protože máte překrvené sliznice, u toho zvracení krvácíte u úst a nosu.

Jsem permanentně unavená, což nemá nic společného s únavou, jakou známe ze sportu či dlouhého pracovního dne. Prostě nějak fungujete a najednou, jako by na vás někdo hodil ohromě těžkou deku. Neudržíte otevřené oči, motá se vám hlava a musíte si lehnout a spát. Nebo si lehnout a sníst něco sladkého (jo jo, všechny moje zdravé stravovací návyky vzaly za své, jediné co mě drží při vědomí, je cukr). Nikdy nevíte, kdy deka přiletí, obvykle dvakrát až třikrát za den.

Od začátku mě bolí záda v kříži. Je to, jako by vám v určitých polohách někdo zasekl sekeru mezi půlky. Takto mě to bolí když ležím na zádech, v polosedu, při chůzi delší než 15 minut, při stání delším než půl hodiny, při plavání. Často mě taky přepadne úplně obyčejná bolest hlavy a nebo migréna.

Aaaaaaaaaaaaaaaaaa!
Špatně spíte. Jednak se večer vetřelec probudí a začne vás kopat, šťouchat a nebo mlátit hlavou o břišní dutinu, potom je ale dobré spát pouze na levém boku, což vydržet celou noc nejde. Vy se proto převalujete (přes polohu na zádech, která obnáší zaseklou sekeru v zadku, dokonalý budíček!) z jednoho boku na druhý.

Imunita zero. Od listopadu jsem pořád nemocná. Naštěstí nic vážného (rýma, kašel, teplota... i když všichni stejně víme, že nejhorší nemocí je stejně rýmička). Navíc pracovat ve škole je stejné jako jet do epicentra zemětřesení. Pro francouzské matky je práce něco tak nadmíru důležitého, že zůstat s nemocným dítětem doma je jejich nejhorší noční můra. Běžně tak mám kolem sebe smráďata, která mají horečku, tuberácký kašel, gastritidu, neštovice a dokonce se vyskytla i spála. Díky tomu mi na poslední krevní kontrole (mám fobii z jehel, čili vždycky udělám ostudu) nabrali celé 4 zkumavky a otestovali mě na všechny možné herpesy a pásové opary. Výsledkem je, že nemám imunitu na jeden zákeřný plod napadající virus a mám se vyhnout kontaktu s dětskou močí, slinami a slzami, což je v mojí práci nemožné. 

No a nejde zapomenout na psychologické aspekty celé téhle srandy. Vlasta radí: hlavně nebýt ve stresu. S tím výčtem potíží to jde těžko. Plus nějaké rodinné, finanční a jiné problémky, které si v tomto přecitlivělém stavu berete víc, než obvykle. Asi jedna z nejhorších věcí je vlastně to, že sami sebe nepoznáváte. Já, kdysi tak odvážná, silná a nestěžující jsem najednou ufňukaná nána co brečí u každé blbosti (v čr mě třeba rozbrečela francouzská písnička v rádiu), moje nejčastější slovo, je "unavená", které z duše nesnáším a marně si přeju mít hlad aspoň hodinku. (Když mám hlad a nejím, zvracím) 

Co udělá normální člověk, když má stres? 

  • Jde si zaběhat, vyřádit se na kole, vypotit se, zaskákat si....nepřipadá v úvahu, protože hlavně nespadnout a pozor na otřesy. Už jste viděli velrybu běhat?
  • Jde se ožrat nebo aspoň opít, na jedno....Myslím, že jsem si nikdy neuvědomila, jak je naše společnost hrozně "závislá" na alkoholu. Pije se všude a pořád a zkuste zůstat o džusu a sledovat, jak se mění témata a konverzace celkově a zjistíte, že do toho vlaku už nenaskočíte.
  • Dá si svoje oblíbené jídlo (pokud je Francouz). Takže uzenýho lososa nesmím, suši taky ne a o tataráku se mi zdají téměř erotické sny. 
  • Vezme krosnu a vyrazí do přírody. To by tady za á musela nějaká být (lesy, hory, velehory) a za bé nosit cokoli těžkého nesmím, toulat se celý den mi sekera v zadku taky neumožní a navíc se už stejně nevejdu do autdórový bundy, trička a kalhot, a to nemluvím o zavazování tkaniček.
No dobře, v čé er jsme si nemohli odpustit běžky. Ta namožená bránice za to stála!
A tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale cítím, že už jsem si pobrečela až dost, teď je na čase najít nějaké to pozitivum: 

  • Kromě ostatních částí těla vám taky krásně vyrostou prsa :)
  • Ve Francii jsou v supermarketech speciální kasy pro těhotný a důchodce (chce to jít nakupovat jindy než oni, jinak je vám kasa k ničemu) kde nestojíte ve frontě ale jdete rovnou na věc.
  • Pokud je budoucí otec jako můj Ječmínek, všechny problémy jsou mnohem stravitelnější, když vám někdo každý večer nabízí masáž zad, myje okna, vaří, uklízí a zachází s vámi jako s blinkací princeznou.
Marný pokus vypadat akčně a nespoutaně :)



středa 8. února 2017

Hippie is not dead!

Trošku přeskočím všechny ty úžasné zážitky, jimiž je můj život posledních pár měsíců přesycen a povím vám o události, o níž se průměrné slušné Češce ani nezdá.

Nejdřív ale pár porodnických francouzských faktů:


  • Nárok nastoupit na dovolenou máte 6 týdnů před samotným aktem zrození (všimněte si prosím jak se mistrně vyhýbám některým hrůzu nahánějsím pojmům!)
  • Následně máte nárok na celé dva a půl měsíce dovolené (ano, vidíte dobře)
  • Již před koncem 4. měsíce se musíte přihlásit na kliniku, kde hodláte rodit (no dobře, pokaždé mi to nejde)
  • Ideálně ve stejnou dobu byste měli vaše embryo přihlásit do jeslí, jelikož je jich tu nedostatek a většinou nemáte šanci.
  • Během těch požehnaných 9 měsíců jste v péči gynekologa ale i pozor: porodní báby!
  • Předporodní kurs, který obsahuje sedm lekcí, je povinný.
  • Kurs a i vypuzování smraďocha (děkuji Zuzi za super termín) neabsolvujete s doktorem, ale s porodní bábou. Já mám evidentně z pekla štěstí, páč jsem se přihlásila na soukromou kliniku (ale neplatím nic navíc) a tam údajně bude na samém konci puzení i doktor. Jinak máte utrum. Jenom ta bába.

Já bych teda radši nakonec lišku!

Již před prvním setkáním s porodní bábou neboli asistentkou neboli francouzsky Sage femme (sage znamená něco jako chytrý a nebo hodný) jsem o ní měla velmi divoké fantazie. Taková tak trochu rozháraná zen dredatá vitální bába. 

Na kliniku, resp. její část zvanou 'zámeček', kde ony čarodějky sídlí, jsem dorazila za deště, na kole a o půl hodiny předem. Listuju si časákama s obnaženýma nafouknutýma břichama (proč takový děsivý obrázek dávají i k povídání o druhém měsíci??) a najednou vrazí do prosklených lítaček mohutná osoba, dlouhé květované šaty, rozpuštěné, skoro bychom řekli až rozhárané vlasy, několik patchworkových tašek přes rameno. Postaví se přede mě a vycení zuby (jistě myté heřmánkem a jedlou sodou), prej, já jsem Sylvie, vy mě asi čekáte. Tak já vás vezmu hned, když už jste tady, jenom si odložím!

Zabouchnou se za ní dveře. Šlohnu jeden časák s břichama a čekám. Za 25 minut děva vykoukne a pozve mě dál. 'Klidně si jeden časopis s břichama vezměte, to je pro klienty.' No ne, jak to dělá? V kanclu hledám skleněnou kouli. 

Vůbec mě nešetří a hned na mě vybafne: máte otázky?

Hmm, na co bych se tak...co třeba...někdo mi řekl, že bych se neměla koupat ve vaně a sprchovat teplou vodou. 

Hippie: S nadšením zaburácí: Naopak, jestli vám to dělá dobře, pokračujte! Co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!'

Já: A co uzený losos, můžu?

Hippie: No nedoporučuje se nepasterizovaný sýr ale o lososovi nic nevím. A i s tím sýrem...pokud je od dobrého sýraře, já bych se toho nebála, co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!

Já: Vážně uvažuju, že její teorii aplikuju na pivo, protože co je dobré pro mě, dítě jistě taky velice ocení! Pro jistotu se neptám, některé logické závěry nepotřebují být nutně potvrzeny!

Kdo by odolal!

Pak mi ukáže několik cviků na míči, taky nějaký zázračný pásek, který mi údajně uleví od stáletrvající bolesti zad (stojí jenom 30 euro v lékárně - jenom! Kdyby paní viděla můj účet po lednu, kdy jsem platila dva nájmy, zálohu a poplatek agentuře, dvoje letenky do čr a spoustu vybavení do bytu, myslím, že by mi pásek ještě ráda darovala).

A následuje nejděsivější část, co mě (nás, Ječmínek bude chodit se mnou, to jenom tentokrát nemohl) bude čekat a co že všechno se o porodu dozvím. Následující sezení bude prohlídka kliniky a rodících prostor, potom si můžeme vybrat dvě cesty, jednu klasickou na jejímž konci je spásný epidurál (a nebo taky ne, pokud to jde) a nebo druhou, přírodní, kde se můj drahý naučí, jak mi ulevit od bolesti mačkáním bodů mezi palcem a ukazováčkem, masáží malíčků u nohy a podobnými alternativními metodami, jejichž úspěšností je především velice silná víra v ně. Můžete pak rodit do bazénu, na míči, na kuchyňské lince či s nohama u sebe, teda pokud jste Chuck Norris. 

Dobrou zprávou je, že poslední sezení klasické komerční metody probíhá buď formou relaxace v bazénu a nebo sofrologického sezení. A to bude fajn.

Tak a to by bylo. Mimochodem, taky je tady v Kocourkově normální že je otec přítomen celému porodu. Když jsem Ječmínkovi nazančila že u nás to tak samo není, zhrozil se a prohlásil, že tady by to byla ostuda a projev neúcty a slabošství, načež mi ukázal obrázek jednoho mexického kmene, kde si muž přiváže ke koulím provázek a žena za něj při porodu tahá, aby si prý taky naplno užil, co si nadrobil. :)

Posledně zase byl na nějaké party kde mluvil s budoucí porodní asistentkou a prý je pro potomka nejlepší když ho úplně nakonec vytáhne za uši otec a hodinu ho má na své kůži a hodinu matka, aby je pak poznal. A taky mi hned předvedl, jak mi může masírovat nohy, což se jako obvykle tak trochu zvrhlo.

Dobrá zpráva je, že se ani v této situaci rozhodně nenudíme. :)

V zemi kde se promenují sloni po ulici je možné všechno! 

pondělí 30. ledna 2017

Ztratila Lucinka bačkorku

Mám pro vás jeden objev loňského roku!

Metoda počítání plodných a neplodných dnů fakt nefunguje!

Aneb jak začalo asi nejvíc punkový období v mým (jo a taky Ječmínkovým) životě.

Jaký jsou svátky v Ječmínkový rodině, kde vám jestě k tomu nabízí Plzeň? Utrpení :)

Teď si asi spousta z mých věrných čtenářů říká, že se mnou končí, že číst nějaký bláboly těhotný ženský nemá za potřebí, je toho plnej internet a tak vůbec, koho by zajímalo, jak někomu v bříšku roste mimísek (jenom napsat tohle poslední slovo mě stálo hodně sebezapření a ublinknutí). Takže se nebojte, to naopak já se bojím, že se zcela vymykám běžným budoucím matkám, protože:


  • Jakákoli dementní slovní zásoba některých matek, často nechutně zkomolená, u mě způsobuje hnusnou zarudlou vyrážku. Nikdy, a na to tu slavnostně přísahám, ode mě neuslyšíte výrazy jako: těhulka, mimísek, taťulda a podobný sprostý slova!
  • děsí mě dokonce i slova naprosto běžná jako je těhotenství (fuj), kojení (eee cože?), porod (no comment). 
  • V supermarketu je pro mě stále Španělská vesnice rajón s dupačkama, dudlíkama a přesnídávkama (vlastně ty mám docela ráda) a pořád se nostalgicky se slzou v oku producíruju kolem vína a pivního rajónu.
  • Absolutně nemám nejmenší potřebu setkávat se s jinýma budoucíma matkama a řešit s nima jak ony už neblinkají a já pořád ještě jo. Jak ony už mají kočár a výbavičku (zastřelte mě rovnou) a já ještě ne. 
  • Úplně za největší zvrhlost považuju diskusní fóra na netu, z čehož zřejmě nejvíc frčí modrej koník, kde, a to pozor, se zaregistrujete, a oni vás šoupnou do skupiny ženských, co budou rodit ve stejnou dobu. Juhuuu, takže...přiznám se že na začátku jsem to zkusila, no a po přečtení několika příspěvků typu: "tak holky, dneska krvácím, mimi nebude." a nebo "Potratila jsem, uvidíme se při dalším pokusu". Jsem ve spěchu diskusi opustila, ani za sebou nezavřela dveře. Mimochodem, věděli jste, že 50 procent všech těhotenství končí potratem?  
A jak že to všechno začalo? No asi nějak takhle. Jak už jsem několikrát psala a asi zatím psát nepřestanu, Ječmínek je prostě cool. Podnikali jsme spoustu úplně božích akcí, měli se dobře a jestě než jsme se po patřičné době sblížili dokonale, proběhla menší diskuse na téma antikoncepce. On se mě zeptal, jestli něco beru, já na to, že ne a on, že to je dobře (Na neviditelnou ruku farmaceutického průmyslu máme stejný názor) a že si budeme dávat pozor. Lol. Na internetu (ano, už tady máte právo si klepat na čelo, podobně jako moje gynekoložka) jsem našla super apku na počítání plodných a neplodných dnů, kterou zřejmě stvořil nějaký chlap, který se chtěl množit. No a podle ní jsme se řídili...lol...až později, když už byly následky nezvratné, jsme se dozvěděli, že spermie přežije v teplíčku až pět dní, čili jste z neplodnýho dne rázem v plodným...zkrátím to.

Staropramen za 7 e, tak to už mě netrápí!

Ječmínek odletěl na 3 týdny na ostrov Reunion, kde se zúčastnil běžeckého závodu na 160 km a asi 10 000 m převýšení. Takže jsem zpočátku týdenní zpoždění přičítala stresu a obavám o jeho zdraví. Takovej ten test, jak na něj načůráte (a taky si při tom pomočíte ruku, to už v těch radostných reklamách neříkají) ale vyšel až příliš pozitivně a mě tedy nezbylo nic než počkat ještě dalších 10 dní, než můj drahý přijede zpět a já mu tak jednou větou navždycky změním život.

Ten týden byl vážně krutý. Nejen že jsem měla docela silný bolesti v podbřišku, horší to bylo s mojí psychikou. Pocit, že někomu možná zničím život, myšlenky na útěk na pustý ostrov...Jsou to asi tak dva roky zpět, co se ve mě probudily nějaký hormony a nutily mě rozplývat se nad koťátkama, štěňátkama a miminama. Tyhle hormony mě ale opustily a když jsem poznala Ječmínka, neměla jsem už nejmenší touhu zakládat rodinu. Koupila jsem si letenky na Island a plánovala jsem bike trip po Norsku. Čili ač může někdo říct, že "už na to mám věk", radostná událost to pro mě nebyla. A to nejen z důvodu, že se s Ječmínkem známe něco kolem 4 měsíců (v době zjištění).

Den návratu nastal, dojemné shledání na nádraží a pak chvíle, při které mi ještě teď není úplně hej. Musím přiznat, že jsme zpočátku byli oba dost šokovaní a ztracení a zvažovali jsme všechny možnosti. Nakonec jsme se ale rozhodli, že do toho teda jdeme.

Tak! A jak to bylo dál, jaký to je být v očekávání v zemi vína a nepasterizovanýho sejru, se dočtete přístě!

Saaamveeer ouvr d rejnbou aneb noc v lese ještě před rokem 0 :)

pondělí 19. září 2016

True Franchie

Nebudete tomu věřit, páč ani já sama tomu nevěřím. Vidím to, jako by to bylo včera, 30. srpna 2012 vystupuju z letadla s jedním kufrem a moje francouzská krasojízda začíná. Co všechno se za tu dobu událo jsem vám už tak nějak stačila povyprávět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že proniknout do téhle tlupy hlavonožců bude tak komplikované a nemožné.

I had a dream...

Dnes, po 4 těžce vydřených letech přicházím konečně s několika důkazy, že jsem byla jakž takž s odřenýma ušima přijata do kmene. Možná, že se mezi vámi najdou tací, kterým se asimilace povedla za mnohem kratší časový úsek. Pozor ale na tzv. zdánlivé přijetí. To je stav kdy tu jste krátce, všichni se na vás zdvořile usmívají a vy máte bláhový pocit, že vás mají rádi a tím pádem vás i přijali mezi sebe. Tak to ani omylem!


První příznak 
že češství ve vás bylo dostatečně nalomeno a vy začínáte podléhat místnímu koloritu a zvrácenému způsobu myšlení nazývám pracovně "vlastní pekařství".

Jak už jsem několikrát zmiňovala, francouzské náboženství se více než v kostelech a chrámech provozuje v pekařstvích. Bagety, croissanty, painy au chocolat, kiše, fáry bretony, makaróny a další lahůdky nutně vedou k tomu, že má každý Francouz svoje pekařství. Rozumějte tím svojí prodejnu chleba, kam pravidelně chodí, pokecá s prodavačkami (pochopitelně tím šíleně zdržuje, to proto jsou ty fronty tak neskutečně dlouhý!), slečna za pultem už přesně ví, co si pán s knírkem a baretem -klišé!- přeje. No a takový panáček by ani do jiného pekařství nepáchnul! 

Když jsem se před třemi měsíci přestěhovala do nové čtvrti, spolubydlící mě hned upozornila na pekařství přímo před domem jako vééélikou výhodu čtvrti. Nedávno se u mě stavil Ječmínek a ptal se mě, jestli v tom pekařství naproti mají dobrý chleba. Řekla jsem, že nevím. Nevěřícně se na mě podíval a prý že to je přece první věc, co člověk udělá, když se přestěhuje, že ochutná místní chleba a najde si nové pekařství. Ne obvoďáka nebo zastávku autobusu, pekařství!

A tak se stalo, že už i já mám "své oblíbené chrámy chleba" a ty, kam bych šla jenom z nouze. V centru města se slušně orientuju, vím kde koupit dobrý sendvič a kde naopak desert. Jo a jsem na to pyšná!

Někdo má pekařství, jiný bar!

Příznak druhý    
aneb vášeň svobodně manifestovat koluje v žilách každého Franty! Kdo nemanifestuje, jako by ani nebyl a pomalu aby se bál že přijde o francouzské občanství a dostane místo toho třeba české! Ne že bych se přímo nějaké manifestace zúčastnila, to ne, tak daleko ještě nejsem, ALE! Byla jsem na několik pozvána! Heč! Jeden velmi prosociálně až místy komunisticky smýšlející kamarád mi jednoho dne hluboce pohleděl do očí a vážným hlasem se mě zeptal, zda nemám chuť jít s ním v sobotu na manif! Jelikož jsem tak nějak proti a taky proto, že mezi manifestujícími je vždycky spousta spratků, co hází dlažební kostky a zapaluje popelnice a auta, odmítla jsem. Za ty léta jsem si ale už zvykla, že tramvaj pravidelně nejezdí, že sem tam mi do očí vnikne slzný plyn a že jsou kolikrát ulice plné po zuby ozbrojených policistů, vedle kterých můžete normálně projít jako by se nechumelilo.

a taky je dobrý mít svého sosismena! :)

Za třetí
mě velice velice těší, když jakmile otevřu pusu, lidi nekrčí obočí ve snaze porozumět mojí francouzštině. Někdy se stává, že se už ani nezeptají, odkud že to jsem. Nicméně při mojí profesi, kdy přes den mluvím se stovkou až dvěma lidí, se možná dobrá třetina nakonec zeptá, odkud pochází můj malý přízvuk. Většinou hned hádají země na východě (horší varianta), Itálie, Španělsko, Anglie (neurazí), Norsko, Švédsko (to mi dělá radost) ALE už se mi několikrát stalo, a to nekecám, že mi hádali původ z jihu Francie! Takže pokud Lulu mluví francouzsky tak výborně, že si místní myslí, že jsem přišla od Toulouse, jsem na sebe právem pyšná! Samozřejmě se najdou i tací, kteří považují můj přízvuk za sexy a dokonce mi jeden návštěvník parku nabídl, cituji: "jestli tohle přežiju, tak se vrátím a požádám tě o ruku"! :)

a vůbec nejlepší je vlastnit mamuta, naruby!

Poslední příznak zdařilé asimilace
je pro mě jednoznačně úspěch na poli společenských vztahů. Vyrůstat na kraji lesa se srnami a muchomůrkami rozhodně nepodpořilo moji extroverci a jakmile se sejde více lidí, většinou jenom poslouchám rozhovor, snažím se do něj vstoupit, což po určité době vzdávám a vydám se do Maloskalských lesů sbírat borůvky a šplhat do strmých kopců. Být kámoš s Frantíky není tak snadné jako s Čechy, nicméně po 4 letech tady mám svojí síť francouzských kamarádů i kamarádek, o kterých můžu říct, že i oni mě tak vnímají. Samozřejmě mi hrozně moc chybí ti čeští a dala bych nevím co za to, kdyby mohli na několik dní přijet! (významně mrkací smajlík)

Ach Víťo, kde se couráš!

Co asi navždycky zůstane bariérou, je naše kulturní podhoubí. Nikdy se nestane, že bych si s místními mohla citovat hlášky z Cimrmana a Pelíšků a společně se tomu smát, zrovna tak já nepochopím tak docela všechny jejich souvislosti,  když k tomu mám mnohem blíž, protože tu tu jejich kulturu žiju a poznávám. Pokud chcete žít s exotickým cizincem , připravte se na asi největší nevýhodu takového vztahu, a to že nikdy zcela nepochopí právě takovéhle vtípky. Ale pak je tu spousta jistot a pozitiv, pro která se do toho určitě jít vyplatí! ;) 

Takže s úsměvem, jasný?