středa 19. dubna 2017

Baby inside survival

Sice ještě není všem dnům konec, ba naopak, podle toho, jak mi teď všichni křečovitě tisknou ruku a přejí hodně kuráže na konec, bych tipovala, že ta největší "sranda" mě teprve čeká. Jak ale už mí milí čtenáři z předchozích příspěvků tušíte, můj "požehnaný stav" neprobíhá zrovna jako po másle, a tak jsem nucena už nyní sesumírovat několik zásadních pravidel přežití velryby ve volné přírodě:

ZEN!

1. Čůrej sem a čůrej tam 
Rozpínající se mimozemšťan vám utlačuje nejen plíce (dýcháte jak starej tuberák), žaludek (blitíčko a tak), střeva (průjem střídá zácpu a prdíky) ale hlavně močák. Dřív jsem za dobrodrůžo považovala přestopovat 200 km za dopoledne, dnes je mojí top výzvou dne dojít do města a nepoch.at se u toho. Vážně. 

Tipy: Jako při cestování radím mýt se a vlasy pokaždé, když je příležitost, v jiném stavu je třeba využít každou příležitost k močení, i když se vám zrovna nechce. Také není od věci, pokud se nacházíte na neznámém místě, ihned očíhnout kde se nachází nejbližší wc, je li vybaveno hajzlpapírem a následně si k němu zajistit volnou únikovou cestu. 

2. Moje tělo je tvoje tělo
Tak nějak zjistíte, že vaše tělo už vám nepatří. Tahle skutečnost má dva podbody:

a) absolutně vaše tělo nepoznáváte. Všechno se změnilo. Nikdy vám nebylo zle v autě, bim! Teď je cesta byť jen několik kiláků utrpením. Bolí vás místa o kterých jste ani nevěděli, že existují (bránice), atd.

b) a to je horší, vaše tělo se stává veřejným majetkem. Nikdy bych neřekla, kolik lidí mi za devět měsíců sáhne na břicho. Jako co? Co na tom do háje ty lidi mají? Za prvé je to moje břicho, já jim taky nikam nesahám a za druhé co takhle se aspoň zeptat. Co si jako myslí, že ucítí? Pochopila jsem, že je to jakási příprava na to, až mi pak bude každej strkat hlavu do kočáru a kejchat na dítě. Naštěstí si ti joudové nevšimli, že kromě břicha mi taky vyrostly prsa, na ty vám naštěstí nikdo cizí nesahá!

Velryba uvízlá na souši

3. Poviná výbava = špunty do uší
Někdy mi přijde, že lidi okolo vás úplně postrádají smysl pro empatii. Jak jinak si vysvětlit kolegy, kteří, jen co vás spatří, změní téma hovoru na to: Kdo a jak u porodu trpěl. Kdo u porodu zemřel. Kdo porodil postižené dítě. Jak doktoři zanedbali péči. Jak moc to asi bolí. 

Mám pocit, jako by větší břicho bylo znamením k hororovým historkám o porodu. Máte to taky tak vy co těhotné nějste, jenom máte trochu pupek? 

Teď o víkendu jedna jinak moc hodná Ječmínkova teta povoláním porodní asistentka, začala před celou rodinou popisovat, jak někdo má poporodní depresi, jak někdy porod trvá hodně dlouho a muž svou jinak hodnou a klidnou ženu nepoznává, jak mu nadává a posílá ho do háje a tak podobně. Sakra, mluvíte tady o něčem, co se vás osobně dotýká a myslím, že každá máme už tak dost svých obav, tak je proboha prosím nepřiživujte!

Nechte mě v klidu zdechnout! :)

4. Kromě zvýšené potřeby močení se vyskytne zvýšená únava. Není proto od věci kromě záchodu vytipovat i místa, kde by jste to mohly zalomit. Pokud to není možné, doporučuju mít u sebe cokoli sladkého a pokusit se po hybernaci toužící organismus podpořit čokoládou, colou či zmrzkou.

5. Nikdy neměj hlad
Zásada přežití spočívá v neustálé zásobě sušenek (jabko nebo mrkev mi moc nepomáhají).

6. Zrcadla
Doporučuju odstranit. Vždycky jsem považovala holky, co tvrdily, že dítě nechtějí, aby si nezničily postavu, za nekonečné nány. Tímto se všem nánám omlouvám. V naší společnosti, kde je celá léta pěstován kult krásy, si zkuste přibrat za pár měsíců 20 kilo! Jasně, okolí je v tomto směru chápavé a někdo vám dokonce říká, jak vám to sluší. Vám se ale v hlavě nedaří přepnout do módu zen a pokaždé, když se vidíte v zrcadle se vám chce brečet. Protože vám ještě tak úplně nedochází, co se děje. Necítíte žádnou mateřskou lásku, to zřejmě přijde až "to" uvidíte. V této fázi je asi nejdůležitější mít vedle sebe někoho, kdo vám bude nekonečně opakovat, že pro něj jste ta nejkrásnější na světě. To zabírá.

7. Doják
Aneb něco na těch hormonech je. Brečím když mě pustí auto na přejezdu. Brečím když mě pustí v tramvaji sednout. Brečím u Kašpárka v rohlíku. Brečím u trapných citátů, kteří někteří přátelé nepřestávají sdílet. Brečím když Ječmínek přijde pozdě domů. Brečím když přijde brzo. 
Rada nad zlato: Sluneční brýle nesundávejte z hlavy. Vyhnete se tak spoustě vysvětlování a zbytečnému utěšování.

8. Výběr otce...
...doporučuju nepodcenit! A nebo mít neskutečnou kliku, jako já ;)

Snad už brzy naviděnou ve starém dobrém těle :)


středa 22. března 2017

Hovna na Everestu

Aneb o čem ani těhotný horolezci nemluví.

zapomeň, holka!
Podle mnoha magazínů pro ženy se nacházím v nejkrásnějším životním období. Já ale každý den nad záchodovou mísou vzpomínám na bikování po rakouských Alpách, spaní v lese kdesi ve středu Francie a běhání, skákání, vychutnávání si vína a uzeného lososa...

Myslím, že většina populace a všichni muži se domnívají, že být v "požehnaném stavu" znamená, že vám je na začátku trošku nevolno, vyroste vám krásné kulaté bříško a vaší jedinou starostí je vybrat bobečkovi jméno a sehnat někoho, kdo vás s odhaleným pupkem vyfotí, nejlépe s manžou (blink) a jeho dlaněmi ve tvaru srdce... FAUX!

a vás taky sním!
Mojí jedinou starostí, je přežít. Nekecám a nepřeháním.

Krátký a do zbytečných detailů nezabíhající popis situace: 

Nacházím se v 6. měsíci. Od začátku druhého měsíce každé ráno zvracím (ano, až do teď!). Pravidelně žaludeční šťávy (na to se dá poměrně rychle zvyknout) ale taky snídani či oběd (na to se zvyká těžce, totálně vám to vysaje energii). Nezabralo nic, ani zázvor, ani homeopatyka, ani čípky a ani léky na spaní. Protože máte překrvené sliznice, u toho zvracení krvácíte u úst a nosu.

Jsem permanentně unavená, což nemá nic společného s únavou, jakou známe ze sportu či dlouhého pracovního dne. Prostě nějak fungujete a najednou, jako by na vás někdo hodil ohromě těžkou deku. Neudržíte otevřené oči, motá se vám hlava a musíte si lehnout a spát. Nebo si lehnout a sníst něco sladkého (jo jo, všechny moje zdravé stravovací návyky vzaly za své, jediné co mě drží při vědomí, je cukr). Nikdy nevíte, kdy deka přiletí, obvykle dvakrát až třikrát za den.

Od začátku mě bolí záda v kříži. Je to, jako by vám v určitých polohách někdo zasekl sekeru mezi půlky. Takto mě to bolí když ležím na zádech, v polosedu, při chůzi delší než 15 minut, při stání delším než půl hodiny, při plavání. Často mě taky přepadne úplně obyčejná bolest hlavy a nebo migréna.

Aaaaaaaaaaaaaaaaaa!
Špatně spíte. Jednak se večer vetřelec probudí a začne vás kopat, šťouchat a nebo mlátit hlavou o břišní dutinu, potom je ale dobré spát pouze na levém boku, což vydržet celou noc nejde. Vy se proto převalujete (přes polohu na zádech, která obnáší zaseklou sekeru v zadku, dokonalý budíček!) z jednoho boku na druhý.

Imunita zero. Od listopadu jsem pořád nemocná. Naštěstí nic vážného (rýma, kašel, teplota... i když všichni stejně víme, že nejhorší nemocí je stejně rýmička). Navíc pracovat ve škole je stejné jako jet do epicentra zemětřesení. Pro francouzské matky je práce něco tak nadmíru důležitého, že zůstat s nemocným dítětem doma je jejich nejhorší noční můra. Běžně tak mám kolem sebe smráďata, která mají horečku, tuberácký kašel, gastritidu, neštovice a dokonce se vyskytla i spála. Díky tomu mi na poslední krevní kontrole (mám fobii z jehel, čili vždycky udělám ostudu) nabrali celé 4 zkumavky a otestovali mě na všechny možné herpesy a pásové opary. Výsledkem je, že nemám imunitu na jeden zákeřný plod napadající virus a mám se vyhnout kontaktu s dětskou močí, slinami a slzami, což je v mojí práci nemožné. 

No a nejde zapomenout na psychologické aspekty celé téhle srandy. Vlasta radí: hlavně nebýt ve stresu. S tím výčtem potíží to jde těžko. Plus nějaké rodinné, finanční a jiné problémky, které si v tomto přecitlivělém stavu berete víc, než obvykle. Asi jedna z nejhorších věcí je vlastně to, že sami sebe nepoznáváte. Já, kdysi tak odvážná, silná a nestěžující jsem najednou ufňukaná nána co brečí u každé blbosti (v čr mě třeba rozbrečela francouzská písnička v rádiu), moje nejčastější slovo, je "unavená", které z duše nesnáším a marně si přeju mít hlad aspoň hodinku. (Když mám hlad a nejím, zvracím) 

Co udělá normální člověk, když má stres? 

  • Jde si zaběhat, vyřádit se na kole, vypotit se, zaskákat si....nepřipadá v úvahu, protože hlavně nespadnout a pozor na otřesy. Už jste viděli velrybu běhat?
  • Jde se ožrat nebo aspoň opít, na jedno....Myslím, že jsem si nikdy neuvědomila, jak je naše společnost hrozně "závislá" na alkoholu. Pije se všude a pořád a zkuste zůstat o džusu a sledovat, jak se mění témata a konverzace celkově a zjistíte, že do toho vlaku už nenaskočíte.
  • Dá si svoje oblíbené jídlo (pokud je Francouz). Takže uzenýho lososa nesmím, suši taky ne a o tataráku se mi zdají téměř erotické sny. 
  • Vezme krosnu a vyrazí do přírody. To by tady za á musela nějaká být (lesy, hory, velehory) a za bé nosit cokoli těžkého nesmím, toulat se celý den mi sekera v zadku taky neumožní a navíc se už stejně nevejdu do autdórový bundy, trička a kalhot, a to nemluvím o zavazování tkaniček.
No dobře, v čé er jsme si nemohli odpustit běžky. Ta namožená bránice za to stála!
A tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale cítím, že už jsem si pobrečela až dost, teď je na čase najít nějaké to pozitivum: 

  • Kromě ostatních částí těla vám taky krásně vyrostou prsa :)
  • Ve Francii jsou v supermarketech speciální kasy pro těhotný a důchodce (chce to jít nakupovat jindy než oni, jinak je vám kasa k ničemu) kde nestojíte ve frontě ale jdete rovnou na věc.
  • Pokud je budoucí otec jako můj Ječmínek, všechny problémy jsou mnohem stravitelnější, když vám někdo každý večer nabízí masáž zad, myje okna, vaří, uklízí a zachází s vámi jako s blinkací princeznou.
Marný pokus vypadat akčně a nespoutaně :)



středa 8. února 2017

Hippie is not dead!

Trošku přeskočím všechny ty úžasné zážitky, jimiž je můj život posledních pár měsíců přesycen a povím vám o události, o níž se průměrné slušné Češce ani nezdá.

Nejdřív ale pár porodnických francouzských faktů:


  • Nárok nastoupit na dovolenou máte 6 týdnů před samotným aktem zrození (všimněte si prosím jak se mistrně vyhýbám některým hrůzu nahánějsím pojmům!)
  • Následně máte nárok na celé dva a půl měsíce dovolené (ano, vidíte dobře)
  • Již před koncem 4. měsíce se musíte přihlásit na kliniku, kde hodláte rodit (no dobře, pokaždé mi to nejde)
  • Ideálně ve stejnou dobu byste měli vaše embryo přihlásit do jeslí, jelikož je jich tu nedostatek a většinou nemáte šanci.
  • Během těch požehnaných 9 měsíců jste v péči gynekologa ale i pozor: porodní báby!
  • Předporodní kurs, který obsahuje sedm lekcí, je povinný.
  • Kurs a i vypuzování smraďocha (děkuji Zuzi za super termín) neabsolvujete s doktorem, ale s porodní bábou. Já mám evidentně z pekla štěstí, páč jsem se přihlásila na soukromou kliniku (ale neplatím nic navíc) a tam údajně bude na samém konci puzení i doktor. Jinak máte utrum. Jenom ta bába.

Já bych teda radši nakonec lišku!

Již před prvním setkáním s porodní bábou neboli asistentkou neboli francouzsky Sage femme (sage znamená něco jako chytrý a nebo hodný) jsem o ní měla velmi divoké fantazie. Taková tak trochu rozháraná zen dredatá vitální bába. 

Na kliniku, resp. její část zvanou 'zámeček', kde ony čarodějky sídlí, jsem dorazila za deště, na kole a o půl hodiny předem. Listuju si časákama s obnaženýma nafouknutýma břichama (proč takový děsivý obrázek dávají i k povídání o druhém měsíci??) a najednou vrazí do prosklených lítaček mohutná osoba, dlouhé květované šaty, rozpuštěné, skoro bychom řekli až rozhárané vlasy, několik patchworkových tašek přes rameno. Postaví se přede mě a vycení zuby (jistě myté heřmánkem a jedlou sodou), prej, já jsem Sylvie, vy mě asi čekáte. Tak já vás vezmu hned, když už jste tady, jenom si odložím!

Zabouchnou se za ní dveře. Šlohnu jeden časák s břichama a čekám. Za 25 minut děva vykoukne a pozve mě dál. 'Klidně si jeden časopis s břichama vezměte, to je pro klienty.' No ne, jak to dělá? V kanclu hledám skleněnou kouli. 

Vůbec mě nešetří a hned na mě vybafne: máte otázky?

Hmm, na co bych se tak...co třeba...někdo mi řekl, že bych se neměla koupat ve vaně a sprchovat teplou vodou. 

Hippie: S nadšením zaburácí: Naopak, jestli vám to dělá dobře, pokračujte! Co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!'

Já: A co uzený losos, můžu?

Hippie: No nedoporučuje se nepasterizovaný sýr ale o lososovi nic nevím. A i s tím sýrem...pokud je od dobrého sýraře, já bych se toho nebála, co je dobré pro vás, je dobré i pro dítě!

Já: Vážně uvažuju, že její teorii aplikuju na pivo, protože co je dobré pro mě, dítě jistě taky velice ocení! Pro jistotu se neptám, některé logické závěry nepotřebují být nutně potvrzeny!

Kdo by odolal!

Pak mi ukáže několik cviků na míči, taky nějaký zázračný pásek, který mi údajně uleví od stáletrvající bolesti zad (stojí jenom 30 euro v lékárně - jenom! Kdyby paní viděla můj účet po lednu, kdy jsem platila dva nájmy, zálohu a poplatek agentuře, dvoje letenky do čr a spoustu vybavení do bytu, myslím, že by mi pásek ještě ráda darovala).

A následuje nejděsivější část, co mě (nás, Ječmínek bude chodit se mnou, to jenom tentokrát nemohl) bude čekat a co že všechno se o porodu dozvím. Následující sezení bude prohlídka kliniky a rodících prostor, potom si můžeme vybrat dvě cesty, jednu klasickou na jejímž konci je spásný epidurál (a nebo taky ne, pokud to jde) a nebo druhou, přírodní, kde se můj drahý naučí, jak mi ulevit od bolesti mačkáním bodů mezi palcem a ukazováčkem, masáží malíčků u nohy a podobnými alternativními metodami, jejichž úspěšností je především velice silná víra v ně. Můžete pak rodit do bazénu, na míči, na kuchyňské lince či s nohama u sebe, teda pokud jste Chuck Norris. 

Dobrou zprávou je, že poslední sezení klasické komerční metody probíhá buď formou relaxace v bazénu a nebo sofrologického sezení. A to bude fajn.

Tak a to by bylo. Mimochodem, taky je tady v Kocourkově normální že je otec přítomen celému porodu. Když jsem Ječmínkovi nazančila že u nás to tak samo není, zhrozil se a prohlásil, že tady by to byla ostuda a projev neúcty a slabošství, načež mi ukázal obrázek jednoho mexického kmene, kde si muž přiváže ke koulím provázek a žena za něj při porodu tahá, aby si prý taky naplno užil, co si nadrobil. :)

Posledně zase byl na nějaké party kde mluvil s budoucí porodní asistentkou a prý je pro potomka nejlepší když ho úplně nakonec vytáhne za uši otec a hodinu ho má na své kůži a hodinu matka, aby je pak poznal. A taky mi hned předvedl, jak mi může masírovat nohy, což se jako obvykle tak trochu zvrhlo.

Dobrá zpráva je, že se ani v této situaci rozhodně nenudíme. :)

V zemi kde se promenují sloni po ulici je možné všechno! 

pondělí 30. ledna 2017

Ztratila Lucinka bačkorku

Mám pro vás jeden objev loňského roku!

Metoda počítání plodných a neplodných dnů fakt nefunguje!

Aneb jak začalo asi nejvíc punkový období v mým (jo a taky Ječmínkovým) životě.

Jaký jsou svátky v Ječmínkový rodině, kde vám jestě k tomu nabízí Plzeň? Utrpení :)

Teď si asi spousta z mých věrných čtenářů říká, že se mnou končí, že číst nějaký bláboly těhotný ženský nemá za potřebí, je toho plnej internet a tak vůbec, koho by zajímalo, jak někomu v bříšku roste mimísek (jenom napsat tohle poslední slovo mě stálo hodně sebezapření a ublinknutí). Takže se nebojte, to naopak já se bojím, že se zcela vymykám běžným budoucím matkám, protože:


  • Jakákoli dementní slovní zásoba některých matek, často nechutně zkomolená, u mě způsobuje hnusnou zarudlou vyrážku. Nikdy, a na to tu slavnostně přísahám, ode mě neuslyšíte výrazy jako: těhulka, mimísek, taťulda a podobný sprostý slova!
  • děsí mě dokonce i slova naprosto běžná jako je těhotenství (fuj), kojení (eee cože?), porod (no comment). 
  • V supermarketu je pro mě stále Španělská vesnice rajón s dupačkama, dudlíkama a přesnídávkama (vlastně ty mám docela ráda) a pořád se nostalgicky se slzou v oku producíruju kolem vína a pivního rajónu.
  • Absolutně nemám nejmenší potřebu setkávat se s jinýma budoucíma matkama a řešit s nima jak ony už neblinkají a já pořád ještě jo. Jak ony už mají kočár a výbavičku (zastřelte mě rovnou) a já ještě ne. 
  • Úplně za největší zvrhlost považuju diskusní fóra na netu, z čehož zřejmě nejvíc frčí modrej koník, kde, a to pozor, se zaregistrujete, a oni vás šoupnou do skupiny ženských, co budou rodit ve stejnou dobu. Juhuuu, takže...přiznám se že na začátku jsem to zkusila, no a po přečtení několika příspěvků typu: "tak holky, dneska krvácím, mimi nebude." a nebo "Potratila jsem, uvidíme se při dalším pokusu". Jsem ve spěchu diskusi opustila, ani za sebou nezavřela dveře. Mimochodem, věděli jste, že 50 procent všech těhotenství končí potratem?  
A jak že to všechno začalo? No asi nějak takhle. Jak už jsem několikrát psala a asi zatím psát nepřestanu, Ječmínek je prostě cool. Podnikali jsme spoustu úplně božích akcí, měli se dobře a jestě než jsme se po patřičné době sblížili dokonale, proběhla menší diskuse na téma antikoncepce. On se mě zeptal, jestli něco beru, já na to, že ne a on, že to je dobře (Na neviditelnou ruku farmaceutického průmyslu máme stejný názor) a že si budeme dávat pozor. Lol. Na internetu (ano, už tady máte právo si klepat na čelo, podobně jako moje gynekoložka) jsem našla super apku na počítání plodných a neplodných dnů, kterou zřejmě stvořil nějaký chlap, který se chtěl množit. No a podle ní jsme se řídili...lol...až později, když už byly následky nezvratné, jsme se dozvěděli, že spermie přežije v teplíčku až pět dní, čili jste z neplodnýho dne rázem v plodným...zkrátím to.

Staropramen za 7 e, tak to už mě netrápí!

Ječmínek odletěl na 3 týdny na ostrov Reunion, kde se zúčastnil běžeckého závodu na 160 km a asi 10 000 m převýšení. Takže jsem zpočátku týdenní zpoždění přičítala stresu a obavám o jeho zdraví. Takovej ten test, jak na něj načůráte (a taky si při tom pomočíte ruku, to už v těch radostných reklamách neříkají) ale vyšel až příliš pozitivně a mě tedy nezbylo nic než počkat ještě dalších 10 dní, než můj drahý přijede zpět a já mu tak jednou větou navždycky změním život.

Ten týden byl vážně krutý. Nejen že jsem měla docela silný bolesti v podbřišku, horší to bylo s mojí psychikou. Pocit, že někomu možná zničím život, myšlenky na útěk na pustý ostrov...Jsou to asi tak dva roky zpět, co se ve mě probudily nějaký hormony a nutily mě rozplývat se nad koťátkama, štěňátkama a miminama. Tyhle hormony mě ale opustily a když jsem poznala Ječmínka, neměla jsem už nejmenší touhu zakládat rodinu. Koupila jsem si letenky na Island a plánovala jsem bike trip po Norsku. Čili ač může někdo říct, že "už na to mám věk", radostná událost to pro mě nebyla. A to nejen z důvodu, že se s Ječmínkem známe něco kolem 4 měsíců (v době zjištění).

Den návratu nastal, dojemné shledání na nádraží a pak chvíle, při které mi ještě teď není úplně hej. Musím přiznat, že jsme zpočátku byli oba dost šokovaní a ztracení a zvažovali jsme všechny možnosti. Nakonec jsme se ale rozhodli, že do toho teda jdeme.

Tak! A jak to bylo dál, jaký to je být v očekávání v zemi vína a nepasterizovanýho sejru, se dočtete přístě!

Saaamveeer ouvr d rejnbou aneb noc v lese ještě před rokem 0 :)

pondělí 19. září 2016

True Franchie

Nebudete tomu věřit, páč ani já sama tomu nevěřím. Vidím to, jako by to bylo včera, 30. srpna 2012 vystupuju z letadla s jedním kufrem a moje francouzská krasojízda začíná. Co všechno se za tu dobu událo jsem vám už tak nějak stačila povyprávět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že proniknout do téhle tlupy hlavonožců bude tak komplikované a nemožné.

I had a dream...

Dnes, po 4 těžce vydřených letech přicházím konečně s několika důkazy, že jsem byla jakž takž s odřenýma ušima přijata do kmene. Možná, že se mezi vámi najdou tací, kterým se asimilace povedla za mnohem kratší časový úsek. Pozor ale na tzv. zdánlivé přijetí. To je stav kdy tu jste krátce, všichni se na vás zdvořile usmívají a vy máte bláhový pocit, že vás mají rádi a tím pádem vás i přijali mezi sebe. Tak to ani omylem!


První příznak 
že češství ve vás bylo dostatečně nalomeno a vy začínáte podléhat místnímu koloritu a zvrácenému způsobu myšlení nazývám pracovně "vlastní pekařství".

Jak už jsem několikrát zmiňovala, francouzské náboženství se více než v kostelech a chrámech provozuje v pekařstvích. Bagety, croissanty, painy au chocolat, kiše, fáry bretony, makaróny a další lahůdky nutně vedou k tomu, že má každý Francouz svoje pekařství. Rozumějte tím svojí prodejnu chleba, kam pravidelně chodí, pokecá s prodavačkami (pochopitelně tím šíleně zdržuje, to proto jsou ty fronty tak neskutečně dlouhý!), slečna za pultem už přesně ví, co si pán s knírkem a baretem -klišé!- přeje. No a takový panáček by ani do jiného pekařství nepáchnul! 

Když jsem se před třemi měsíci přestěhovala do nové čtvrti, spolubydlící mě hned upozornila na pekařství přímo před domem jako vééélikou výhodu čtvrti. Nedávno se u mě stavil Ječmínek a ptal se mě, jestli v tom pekařství naproti mají dobrý chleba. Řekla jsem, že nevím. Nevěřícně se na mě podíval a prý že to je přece první věc, co člověk udělá, když se přestěhuje, že ochutná místní chleba a najde si nové pekařství. Ne obvoďáka nebo zastávku autobusu, pekařství!

A tak se stalo, že už i já mám "své oblíbené chrámy chleba" a ty, kam bych šla jenom z nouze. V centru města se slušně orientuju, vím kde koupit dobrý sendvič a kde naopak desert. Jo a jsem na to pyšná!

Někdo má pekařství, jiný bar!

Příznak druhý    
aneb vášeň svobodně manifestovat koluje v žilách každého Franty! Kdo nemanifestuje, jako by ani nebyl a pomalu aby se bál že přijde o francouzské občanství a dostane místo toho třeba české! Ne že bych se přímo nějaké manifestace zúčastnila, to ne, tak daleko ještě nejsem, ALE! Byla jsem na několik pozvána! Heč! Jeden velmi prosociálně až místy komunisticky smýšlející kamarád mi jednoho dne hluboce pohleděl do očí a vážným hlasem se mě zeptal, zda nemám chuť jít s ním v sobotu na manif! Jelikož jsem tak nějak proti a taky proto, že mezi manifestujícími je vždycky spousta spratků, co hází dlažební kostky a zapaluje popelnice a auta, odmítla jsem. Za ty léta jsem si ale už zvykla, že tramvaj pravidelně nejezdí, že sem tam mi do očí vnikne slzný plyn a že jsou kolikrát ulice plné po zuby ozbrojených policistů, vedle kterých můžete normálně projít jako by se nechumelilo.

a taky je dobrý mít svého sosismena! :)

Za třetí
mě velice velice těší, když jakmile otevřu pusu, lidi nekrčí obočí ve snaze porozumět mojí francouzštině. Někdy se stává, že se už ani nezeptají, odkud že to jsem. Nicméně při mojí profesi, kdy přes den mluvím se stovkou až dvěma lidí, se možná dobrá třetina nakonec zeptá, odkud pochází můj malý přízvuk. Většinou hned hádají země na východě (horší varianta), Itálie, Španělsko, Anglie (neurazí), Norsko, Švédsko (to mi dělá radost) ALE už se mi několikrát stalo, a to nekecám, že mi hádali původ z jihu Francie! Takže pokud Lulu mluví francouzsky tak výborně, že si místní myslí, že jsem přišla od Toulouse, jsem na sebe právem pyšná! Samozřejmě se najdou i tací, kteří považují můj přízvuk za sexy a dokonce mi jeden návštěvník parku nabídl, cituji: "jestli tohle přežiju, tak se vrátím a požádám tě o ruku"! :)

a vůbec nejlepší je vlastnit mamuta, naruby!

Poslední příznak zdařilé asimilace
je pro mě jednoznačně úspěch na poli společenských vztahů. Vyrůstat na kraji lesa se srnami a muchomůrkami rozhodně nepodpořilo moji extroverci a jakmile se sejde více lidí, většinou jenom poslouchám rozhovor, snažím se do něj vstoupit, což po určité době vzdávám a vydám se do Maloskalských lesů sbírat borůvky a šplhat do strmých kopců. Být kámoš s Frantíky není tak snadné jako s Čechy, nicméně po 4 letech tady mám svojí síť francouzských kamarádů i kamarádek, o kterých můžu říct, že i oni mě tak vnímají. Samozřejmě mi hrozně moc chybí ti čeští a dala bych nevím co za to, kdyby mohli na několik dní přijet! (významně mrkací smajlík)

Ach Víťo, kde se couráš!

Co asi navždycky zůstane bariérou, je naše kulturní podhoubí. Nikdy se nestane, že bych si s místními mohla citovat hlášky z Cimrmana a Pelíšků a společně se tomu smát, zrovna tak já nepochopím tak docela všechny jejich souvislosti,  když k tomu mám mnohem blíž, protože tu tu jejich kulturu žiju a poznávám. Pokud chcete žít s exotickým cizincem , připravte se na asi největší nevýhodu takového vztahu, a to že nikdy zcela nepochopí právě takovéhle vtípky. Ale pak je tu spousta jistot a pozitiv, pro která se do toho určitě jít vyplatí! ;) 

Takže s úsměvem, jasný?


pondělí 29. srpna 2016

Kdo chytá v ječmeni

Vzpomínáte si, jak jsem posledně letěla na paraglidu a myslela si, že už nemůžu být spokojenější? Tak ještě ten večer jsem se vznášela na drátě s Ječmínkem, který vyjádřil svou touhu mě v co nejbližší době spatřit. A to bych to nebyla já, abych na návrh setkání na půli cesty mezi Nantes a Nice hned nekývla. A tak vlastně začala bezkonkurenčně nejlepší letošní, ač dvoudenní, dovča!

Dohodli jsme se, že se sejdeme "zhruba" na půli cesty, což tak nějak vyšlo na Massive central, mojí oblíbenou destinaci, a konkrétně město Clermont Ferrand. Asi dva dny před odjezdem jsem si zarezervovala spolujízdu a sbalila pár saků paků. Ještě ve středu jsem s plnou polní odjela do práce na kole, celý den se snažila moc nepracovat a tudíž se nepotit. Celkem se mi dařilo a dokonce i šéf byl pro, abych výjimečně odešla přesně ve 4, páč ve 4:20 už jsem musela být na smluveném místě a čekat na odvoz. Čekala mě pětihodinová cesta autem (jo jo, ve Francii není nic blízko). Řidičem byl příjemný starší pán, doslova studnice znalostí ve všech oblastech, který mě a další dvě slečny bavil svými poznatky, takže nám cesta příjemně utekla. Akorát jsme stihli pohled na sopečné pohoří, když slunce odjelo svítit někam k protinožcům. V 21:40 jsem vystoupila na náměstí Jaude a čekala na Ječmínka pod sochou Asterixe (nebo jak že se ten bojovník jmenoval). Ten se náhle zjevil se svým nekonečným úsměvem a ze mě tak spadla poslední špetka únavy. Nadšení ze shledání je nutné náležitě zapít, vyzkoušeli jsme proto údajně dva nejlepší pivní bary ve městě. Místní pivo se ale zkoušet nevyplatí, chutná jako ovocná šťáva s gambáčem. Protože Ječmínek pitím piva připomíná spíš Čecha než Francouze, dali jsme si dvě velký a pomalu začali plánovat, co s celými dvěmi volnými dny uděláme.


Když jsem tu byla asi před dvěma lety, jedna dobrá řidička mi poradila vystoupat na sopku Puy du Come, údajně nádherné rozhledy a tak, plán byl jasný. Našli jsme rezervovaný pokoj u jedné staré dámy a ráno jsme hned kolem půl desáté vyrazili na cestu. Bylo to poprvé, co jsem Ječmínka viděla řídit. Mám hrozně ráda podobné momenty. Kdy někoho poznáváte a zjišťujete, jaký je, jak se chová v určitých situacích, všechna ta poprvé.

Zaparkovali jsme u silnice, sbalili batůžek a vyrazili směrem k sopce. Neměli jsme ale mapku a tak Lulu instinktivně zavelela, že musíme určitě stoupat. Drápali jsme se hustým lesem, křáčím, až jsme dorazili na vrchol, taky hustě zalesněný, který měl být ale holý. Ječmínek jako správný Jeníček vylezl na nejvyšší strom, ale nic moc neviděl, tak nezbývalo než potupně vytáhnout smartfouna a zjistit aktuální polohu. Byl to jiný vulkán, ne ten náš! Ok, nevadí, jdeme dál! Po několika škrábancích narážíme na cestičku kterou jdeme, teď už snad správným směrem. Vedle nás se tyčí sopka! Šplháme na ni, objevujeme úžasnou jeskyni, leje z nás, ale brzy pojímáme podezření, že to zase není ten správnej kopec. No aspoň máme úžasný výhled a kolemjdoucí rodinka nám nabízí, že nás spolu vyfotí! Kývneme tak trochu s rozpaky, je to naše první společné foto. Ve stínu jeskyně si dáváme piknik a pivko, co Ječmínek předvídal jako vynikající motivační prostředek pro Lulu. Leje z nás, je vedro k umření. Sbíháme z hory a jdeme teď už snad správným směrem.

ňákej turista

A je to, jsme pod samotným Puy du Come! Od vrcholu nás dělí už jen asi 400 výškových metrů a strmá přímá stezička. Odvážně vyrážíme, Lulu není taková běžkyně, ale král všechn Ječmínků na ni pořád čeká! Konečně jsme na vrcholu, stojíme v kráteru a kocháme se výhledem na okolní sopečné kužely, na majestátný Puy du Dome! Moc se nezdržíme, však od rána nemluvíme o ničem jiném, než večerní koupačce. Za další hodinku jsme u auta a vyrážíme hledat nějaké to jezírko nebo potůček. Najdeme krásné vodopády s říčkou, posvačíme další pivko a štrůdl, co jsem ještě před odjezdem upekla, v říčce si přemáchneme propocená trička, hned na to do ní, ač je ledová, skáčeme! 

Čeká nás veliké dobrodružství celého výletu! Dnešní noc strávíme v lese! Těšíme se a hledáme vhodné místo. Na mapce se nám jeví několik možností. U jedné z pastvin parkujeme a jdeme pjéšo obhlídnout terén. Nakonec najdeme super plácek se zelenou travičkou a výhledem na okolní hory. Nanosíme sem jídlo, pití, spacáky a ukulele a hodování může začít! Mezitím fotíme západ slunce, později i hvězdy prokukující mezi větvemi. Tak trochu si hraju na Ječmínkovo uku, má totiž výborný zvuk a na konec se ukládáme ke spánku. Dnešní noc má jedno jediné pravidlo, pokud se vzbudím a budu se bát, mám právo drahého krále probudit a on se o mě postará! Tak jo, to by šlo. S čím dál větší tmou slyšíme čím dál více zvuků lesa. Takže nakonec ani moc nespíme, posloucháme a budíme se navzájem. Kolem 3 ráno stavíme ložnici stanu a usínáme jako diví. Budíme se až kolem 10, vaříme čaj a vyrážíme za dobrodružstvím.

koupačka u vodopádu

V místní vísce si prohlédneme románský kostel, pak pokračujeme ke starému železničnímu viaduktu, údajně nejvyššímu ve Francii, na který se ovšem nedá vlézt. Naším dnešním cílem je nalézt kaskádovitá jezírka, kde se hodláme osvěžovat a piknikovat, jak jinak. Po trošce bloudění lesní cestou nacházíme odbočku. Údajně místní moc nechtějí, aby jim tam turisti lezli a tak vám prý moc neporadí. Po cca 20 minutách chůze jsme tu. Ještě vyšplháme až k tomu nejvýše položenému a tady je čas na oběd. Menší siesta na kameni a kaňoning může začít. Do prostředního jezírka vede přírodní tobogán. Voda je dle očekávání ledová. Sestoupíme až k řece, jejíž krajina nám připomíná spíš amazonský prales. Jedeme se ještě vykoupat do blízkého jezera, kde ale sluníčko už taky zapadá a tak si ještě dáme zmrzlinový pohár. Ten mi připomene všechny ty "poháry za dobré vysvědčení" a taky rozhlednu na Kopanině. V plánu je klidný návrat do Clermontu, nalezení ubytka a brzy ráno tradáá.




Ječmínek má ale super boží nápad, totiž že se ještě před západem slunce vyškrábeme na Puy du Dome. Jsem pekelně unavená, ale protože vím, že mě pak čeká postel, sprcha a pivo, shledávám to jako vynikající nápad na závěr naší krasojízdy. Asi jsem ještě nezmínila, že Ječmínek běhá. A to jako hodně. Závody, maratony a tak. Čili náš výstup na nejvyšší sopku v okolí probíhá v celkem rychlém tempu. Ukazatel hlásí 45 minut, my to dáme za necelých 30. Teda musím říct, že byly momenty, kdy jsem byla v strmějších úsecích tažena. Hned po výstupu navrhuje můj drahý společné foto. Hmm, fotku s červeným uhnaným obličejem ještě nemám, tak jo! Jdeme na nejvyšší místo a dáváme si sváču s výhledem na náš včerejší vrcholný zážitek. Sledujeme západ slunce a ještě než se udělá docela tma, běžíme dolů k parkovišti, přičemž zlomíme další místní rekord. Musím říct, že se mi běží výborně!

kdo čekal bůhvíjaký fotky, tak ten se nedočká, Lulu zajímaly jiný věci než focení :)

V nočním městě nacházíme ubytování v jednom bytě dvou hipíků. Dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme ulovit něco k jídlu. Kebab, pivko a poslední společné chvilky, než se zase na několik nocí odloučíme. Bohužel spát nejde, v bytě je neskutečné vedro a z ulice k nám doléhá hluk od kebabů. Vstáváme v 5 ráno, abych stihla spolujízdu v 6 a následně byla ve 13:30 přítomná v práci ready sundávat ze stromů uvízlé buřtíky.

Poslední spolujízda neprobíhá tak skvěle, jako ta první. Cena byla o mnoho vyšší s tím, že paní pojede po dálnici (což pán při cestě sem taky jel), nakonec ale nejede a jede po okreskách, cesta tak netrvá 5 hodin, ale 6 a půl a se mnou  vzadu sedí babka z Paříže s malým smetákem (psem), co furt zvrací, funí a smrdí mu z držky. Řidička neustále piští, jak je ten pejsek roztomilej a jak mu zastavíme aby se protáhnul. Klimatizaci nezapne, páč to pak víc žere. A to bylo poprvé, co jsem někomu napsala negativní referenci!

Už vím, jaký to je cítit se jako ryba ve vodě a co víc, byly jsme ryby dvě a jen tak si spolu plavaly, spolu...není to úžasný? :)

Už brzy napíšu tu slibovanou kritickou esej na francouzskou společnost, nebojte se :) 

neděle 21. srpna 2016

Kdo se bojí, nesmí do lesa!

Aneb jak se Lulu rozhodla nesedět v koutě a vydala se až skoro na konec světa.



Je to možná moje první léto, kdy jsem díky práci nucena po dobu 6 měsíců necestovat. A kdo mě aspoň trochu zná, určitě bude tušit, že takhle to prostě nejde. Navíc pan Ječmínek odjel na dva týdny za rodinou na jih, což mě rovněž motivovalo trochu hejbnout kostrou, zapíchnout prst do mapy a vyrazit, i když jsem tentokrát měla jen velmi omezený čas.

Moje práce mi umožňuje mít maximálně dva dny volna, den před "víkendem" končím dřív než obvykle, a to už ve 4 odpoledne a den po víkendu se vrátím do práce až na 13:30, což na cestu akorát stačí. Rozhodla jsem se tak trošku vyjet do Normandie, regionu na sever od Loire Atlantique, asi 3-4 hodiny cesty autem. 

Normandie je místo, kam jsem se chtěla podívat už delší dobu, a tak se mi to hodilo do krámu. Jednoho rána, kdy mě otravná kočka mé spolubydlící vzbudila neustálým mňoukáním kolem 6, jsem mrkla na stránky spolujízdy a hned rezervovala cestu z Nantes do města Le Havre, bodu, který se nejvíc blížil mému cíli: obřím bílým útesům ve tvaru slona: Etretat.

Spolujízda do těchto krajů je asi nejlepším řešením, páč busy tam odsud moc nejezdí a vlakem je nutno jet přes Paris, což se mi vůbec nechtělo.

Den odjezdu ještě musím do práce. Co čert nechtěl, už při cestě tam (12 km na kole) je mi nějak šoufl a tak se snažím přetrpět první hodinu. Asi nějaký úpal či co, nicméně kolem poledne mě kolega veze směr postýlka. Nutno podotknout že jsme se potýkali už několik dní s úpornými vedry. Odpočinek, malý nákup a v 19:15 už nasedám do auta ke dvěma sympatickým frantíkům. Kluci jedou rychle ale bezpečně, cesta nám příjemně utíká a dokonce na chvilku zahlédneme i Mont St. Michel. Po cestě se bavíme o couchsurfingu a řidič prý zkoušel cs napřímo, tzn požádat někoho v baru nebo na ulici, zda u něj může přespat. Většinou to fungovalo dobře. Váhám, zda ho nepožádat o to samé.

Le Havre: kostel a budovy

Moje noc v Le Havre byla zpočátku celkem dramatická, poněvadž jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by mě mohl ubytovat. Což se vyřešilo doslova na poslední chvíli, kdy se na de mnou jeden dobrý člověk slitoval a to i přesto, že jsem do města dorazila pozdě a on musel ráno do práce. 

Noční příjezd do Le Havre, obrovského přístavu. Nejdřív musíte přejet most de Normandie, obří most pod kterým mohou projet i ty největší lodě. Pak vás do nosu praští smrad z továren, mineme právě otevřený padací most a nakonec dorazíme do města, kde jsou všechny domy navlas stejně šedé. To díky válce, město bylo obsazeno Němci a při osvobozování ho Američané celé vybombardovali. Místní proto požádali jednoho jediného architekta, aby město znovu vystavěl. Ten asi neměl moc fantazie ani barvy a všechny ulice ještě navíc stojí v americkém stylu, kolmé a stejné a jedním bulvárem uprostřed. 

On da beach de Le Havre: portréty slavných osobností, co se sem přeplavili lodí

Je 23:00, čekám v centru u ponurého parku a můj hostitel nikde. Navíc mi ani nebere telefon. Po čtvrt hodině mi konečně píše, jestli jsem na zastávce tramvaje. Uf. Sice je už pozdě, s Alexandrem si povídáme ještě dlouho do noci. Sám si vyrobil několik úžasných kousků nábytku včetně hudebních nástrojů a rok cestoval autem po světě. Během večera nám do bytu vlétne netopýr, kterého nakonec pomocí igelitové tašky trochu přizabijeme ale nakonec všechno dobře dopadne. Ráno mi ještě Alex ukáže něco málo z šedého města, posnídáme na pláži a pak už mi v 9:30 jede autobus přímo do cílové destinace Etretat. Jen tak z nudy zkouším nejdřív stop, staví hodně lidí, což je dobré znamení na příští dny, nikdo ale nejede tak daleko. Po cestě nás brzdí hned několik traktorů, vítejte na venkově!

V Etretat jsem si předem domluvila polední piknik s mým dalším hostitelem Justinem. Ten pracuje v asi 12 km vzdáleném městečku Yport, kam mám odpoledne v plánu jít po pobřeží pěšky. V rychlosti zajdu na pláž vyfotit slavné sloní útesy, objevím chodbu vedoucí na druhou stranu skály, koupím pár pohledů a vběhnu do minimarketu nakoupit něco na piknik. Pak už jenom vyšplhám na útes ke kapličce s úžasným výhledem na protější útes-slon. Tady se ve stínu kaple poprvé setkávám s Justinem, absolutně pohodovým klukem, který díky místu svého bydliště hostí cestovatele častěji než by možná chtěl. 

rescue me!

vylodění v Normandii

Po obědě jede Justin zpět do práce a mě čeká cesta na vrcholcích útesů. Chvíli váhám, jestli si nedát malou siestu, ale nakonec se vydávám na cestu. Fotím a zpívám. Ze začátku je na cestičce celkem dost turistů, ti ale ubývají a většinou jdu úplně sama. Jsem asi sto metrů nad mořem, udělat krok stranou a zřítila bych se dolů. Místy je cesta pěkně zarostlá kopřivami nebo maliníkem, což docela škrábe. V druhé půlce putování jsou útesy více členité a tak mě čekají strmé sestupy a stoupání. Na jednom místě se na chvilku zastavím na pláži. Původně jsem se chtěla vykoupat a plavky zabírají podstatnou část mého minibatůžku, je ale zrovna odliv a tak na to peču. Jdu dál a je mi celkem vedro. Kolem stezky jsou často pastviny s krávami a jednu přistihnu, jak se válí a nahlas chrápe. 

chobot ve stínu kaple

Lulu: vyfotíte mě? Pařížanky: to záleží kolik zaplatíš! :)

Kolem 6 jsem v Yportu. Mám chuť se za putování odměnit a v místním pekařství narazím na větrník! Jím ho na pláži pod útesy když v tom uslyším praskání a rány. To se z útesu uvolňují kameny a padají několik metrů ode mě. Radši se dekuju někam jinam. Blíž k centru je na pláži knihovna, kde si každý může půjčit knížku a přečíst si ji na lehátku. Využívám toho a dávám se do psaní pohledů. Pak kolem 7 dorazí Justin a informuje mě, že se mnou pohostí ještě jednu dívku. Všichni tři jdeme na pivko a pak nám Justin nabízí výlet do Fécampu, městěčka asi 7 km vzdáleného, kde můžeme vyšplhat k majáku a pozorovat západ slunce. Jsme nadšené ale bohužel přichází mraky, i tak je večerní výlet fajn. Nakonec nám Justin míchá punč a salát.

Jo jo, jsou i odvážnější :)

větrník, vítr a pláž

Justin nás chce nechat ráno spát páč vstává v 7 do práce. Já se ale budím taky a využívám jeho laskavosti aby mě svezl na místo vhodné ke stopu. Vysadí mě v tom největším slejváku. Nakonec ale nečekám ani 5 minut a už se vezu. Mladá paní doktorka mě vysadí kousek od Le Havre, odsud mě pak přiblíží jakási předdůchodkyně a nakonec ještě jedna mladá trochu histerická paní, která mě vysadí na zcela nevhodném místě. Benzínka v opačném směru. Tady zkouším žádat tankující řidiče, nakonec se nade mnou jeden slituje a veze mě asi 4 km k mostu Normandie, který prý hodně lidí chodí pěšky. Tenhle zážitek si nemůžu nechat ujít! Mám najednou pocit, že svět je to nejžůžovější místo a všichni lidi jsou hodný a přátelský! Přemýšlím o smyslu přísloví: Kdo se bojí, sere v síni. Most přejdu celá nadšená, těsně za ním maličko hledám cestu a nakonec vidím, že dál už je jenom dálnice a stopovat tu bude zatraceně složité. Zkouším se dostat na první exit a stopovat u kruháče. Auta staví, ale na všech výjezdech mi řidiči potvrzují, co už dávno sama tuším, že to není směr co potřebuji. Pomalu mi začíná být jasné, že s mostem jsme se neviděli naposledy. Sklopím uši a vyrazím, teď už méně nadšeně, zpátky přes řeku Seinu. Ne že by mi došla kuráž, tento neplánovaný 10 km pochod mě ale nepatrně otráví a já si tak říkám, že pokud před mýtnou bránou na most stopnu někoho, kdo pojede až do Nantes, vrátím se už dnes večer. 

držte se!

na vrcholu: radši budu mít půlku fotky zábradlí než selfí!

Zastaví mi bývalý voják, co jede až do Rennes. Zpočátku mu řeknu ano, ale nakonec se přece jenom donutím ještě dobrodružství nevzdávat! Co jsem vám ještě zapomněla říct je, že v 1 ráno před odjezdem do Normandie jsem psala bývalému kolegovi z loňského tábora, který bydlí nedaleko, a který mi nabídl se za ním zastavit v jednom kempu nedaleko Caen. Právě tam mám dnes namířeno. Srdečně se rozloučím s vojákem a čekám na kámoše Antoina. Ten dorazí a shledání po roce je hodně příjemné. Je zajímavé, jak já sama si nikdy pokrok ve francouzštině neuvědomím. Antoine mi ohromeně říká, že jsem hodně ztratila přízvuk a že mluvím skoro jako rodilá Francouzka! Posilníme se v mekáči a tady pozor! Antoine, milovník všeho možného létání mi prozradí, že volal do společnosti, kde právě dělá stáž na paraglide a že budu moct letět! Jsem doslova na vrcholu cestovní horečky! Jedeme do místa zvaného Normandské Švýcarsko, kde si můj hostitel pronajal přívěs pro 4 osoby, ale jeho kámoši nemohli dorazit. Rezervuju si let na 16:25. Ještě stihneme nakoupit klobásky na večerní grilovačku a pak už mi jenom Antoine půjčí svoje auto, abych se mohla dopravit na místo vzletu. Celá nadšená vystupuju a místní instruktor mi říká, jak moc je na mě vidět, že poletím! 

já chci ještě!!!

Pak se všechno semele hrozně rychle. Paní mě nechá vybrat si jaký let chci: základní, s přetížením a triky a nebo kompletně šílený. Vybírám si ten druhý a šekem (opět výpůjčka od Antoine) platím 80 euro. Sympatický instruktor Hervé mě navlékne do postroje a už se rozebíháme a huráááá! Letíme! Antoine mi rovněž půjčil svou go pro kameru, poněvadž jsem ale tak nadšená, jenom ji zapnu a pak z větší části filmuju svojí nohu. Let trvá necelých 15 minut. Při tom stihneme vystoupat mnohem výš, než odkud jsme startovali, v jednu chvíli jsme až v mracích! Nakonec mi Hervé oznámí, že teď teda budeme dělat ty blbosti. Zeptám se jaké, a on na to: tyhle! A už to lítá, obří houpačka, jako na horské dráze, oba křičíme a smějeme se. Ještě se se mnou zatočí, to už pomalu nevím, kde mám nohy a kde hlavu, a pak už pomalinku kroužíme nad přistávací plochou. A je to, splnila jsem si další velký sen!

údolíčko Swiss Normande, něco jako náš Kozákov

Ještě chvíli nadšeně pozoruju další paraglidisty a pak se vrátím zpět do kempu. Antoine je ještě na kurzu a tak se jdu projít do městečka Clecy. Celá krajina mi děsně připomíná Český ráj! Koupím několik místních piv co je vyrábí vikingové (fakt!) a taky Calvados, protože tak se jmenuje celý kraj a tahle tekutina pochází odsud. Jako byste najednou přijeli do jiné Normandie. Údolí, skály, říčka...


nepřipomíná vám to Jizeru?

S Antoinem se snažíme zapálit dřevěné uhlí pomocí tři roliček toaleťáku, což se nám nakonec povede a my tak můžeme hodit do ohně předkrm: Camembert v alobalu, do kterého potom, co se celý rozteče, namáčíme čerstvou bagetu. Pak si ještě ugrilujeme klobásky aby se neřeklo a nakonec vyrazíme do místní hospůdky, kde hraje kapela a sedí tam Antoinovi kolegové paraglidisti. Spát jdeme relativně brzy, protože ráno se musíme vzbudit v 6 hodin a Antoine mě ještě při své dobrotivosti zaveze zpět do Caen, kde v 7:30 beru spolujízdu směr Nantes. Tímto mu nevýslovně děkuju! 

Normandský gurmánský orgasmus

Vzkaz pro všechny, kdo se bojí! Vydejte se do lesa, stojí to za to! :)