čtvrtek 18. ledna 2018

Mateřský paradox

Kdysi na vejšce nám Dejv (jak zněla přezdívka jednoho profesora, který proslul svou růžovou košilí vzadu do ruličky) vykládal o spoustě paradoxů. Samosebou jsem je už zapomněla. Jeho osobité vyprávění a ještě osobitější zápočtové testy-zabijáci, mě teď inspirovaly k napsání tohoto článku. Snad se k Dejvovi nedostane a on se neotočí (v hrobě ještě naštěstí není).

Lulu a hory aneb sorry, dítě neuvidíte :)

Když trávíte dny na mateřské doma s kojencem, máte občas chuť vyjít mezi opravdový nepoblinkaný lidi a komunikovat s nimi jinak než hrdelními skřeky. Hned zde nastává první paradox:

Máte chuť vypadnout z domu, kde je podlaha pokrytá různé zvuky vydávajícími hračkami ale na druhou stranu si představíte všechnu tu energii, kterou byste museli vynaložit na opuštění bytu (převléknout sebe i dítě, vyhodnotit náladu dítěte a zvolit vhodný dopravdní prostředek, vzít s sebou kit kdyby se dítě posralo nebo jinak znehodnotilo svoje oblečení, dostalo nával hladu či žízně, nezapomenout bežné věci jako peněženku - abyste nemuseli na kamarádovi somrovat drobný na limonádu, klíče a mobil atd...) a tak máte dilema: jít či nejít, změnit ovzduší a být ještě víc unavený a nebo zůstat v místě kde se v nejhorším můžete s dítětem svalit do postele?


Paradox druhý:

Když už teda buď vyjdete mezi lidi, nebo lidi přijdou k vám, nastávají dvě možné situace:

Máte chuť se sejít s maminou s podobně starým dítětem, navzájem se ujistit že když ještě dělá nebo nedělá to a to, je to normální, v duchu zhodnotit jejího kojence a zkonstatovat, že ten váš je samozřejmě hezčí. Zkrátka probrat všechno okolo dětí. Taková schůzka mívá zpravidla nečekaně rychlý závěr, totiž když jeden z přítomných kojenců začne řvát a vy musíte jít, páč je čas na jídlo nebo spánek, s tím, že ten zbytek (rozuměj všechno ostatní, jen ne dítě), proberete příště. Po takové schůzce se cítíte podivně. Jako byste si povídali sami se sebou, a nařizujete si, že v nejbližší době musíte potkat někoho bezdětného.

Schůzka s bezdětným. Toužíte po ní, ale zároveň nechcete poslouchat, jak si bezdětná osoba užívá života: jak dlouho spí, jak pije alkohol, jak chodí tancovat, vyšívat, na koně, běhat, na masáže. Jak za týden letí na otočku do Singapuru a za měsíc bude stopovat po Novém Zélandu. A když vám vypráví o tom, jak byla nedávno s přítelem na Islandu, máte chuť ji vzít po hlavě posranou plínkou. Jako fakt, nemyslím si: Je to těžké, jsem unavená, ale stojí to za to. Kolikrát si říkám, že chci zpátky svůj život. Ječmínek je poněkud optimističtější, páč tráví dny v práci mezi opravdovými lidmi a chodí si v klidu na záchod, celej den si pije teplý kafe, a tvrdí mi, že je to tím, že je zrovna naše dítě tak "náročný" (hlavně v tom, že v noci vůbec nespí a pořád potřebuje mazlit). Ale zpět k paradoxu. S jednou maminou jsme došly k závěru, že řešením této situace je setkávání se s bezdětnou osobou, která má ale život tak trochu na hovno...necestuje, žije ve stereotypu, má ideálně problémy s chlapama...taková osoba si ráda vyslechne vaše mateřské problémky a sama přihodí nějaké další, popř. poví jak nikam nepojede a jak ten její chlap si nemyje nohy. (nebo jinej "děsnej" partnejrskej problém.)

Teď doufám, že tohle povídání budou brát s nadhledem i kámošky s dětma, i ty bez dětí, i ty s životem na houby :) Protože ať jste jaký jste, bez vás bych už definitivně zpustla a začala chodit po čtyřech, mixovat si jídlo a nosit plenky!

pondělí 8. ledna 2018

První rýmované Vánoce

Takže letos nás měl čekat vrcholný životní zážitek, totiž první Vánoce s dítětem. Abych byla hned od začátku upřímná, zas tak od toho nečekejte, jako fajn ale abych to musela mít dvakrát, to jako néé.


Naše předvánoční adventní atmosféra se nesla jako doposud. Ve znamení poblitých bodýček, probdělých nocí a nově i zavádění různých druhů mixované zeleniny, pod čímž si můžete představit třeba pyré ve vlasech (mých i dítěcích), na tričku, rukávech a vlastně po celé kuchyni. Někde mezi tím vším shonem jsem si vydobyla chvilku o samotě a napekla jsem perníčky a žabí huby. Taky jsem "vyrobila" adventní věnec (položila 4 svíčky na talířek o omotala je červenou stužkou, načež Ječmínek navrhl podestlat to celý smrkovejma větvičkama, čímž věnec dostal vánoční grády). Tím veškerá moje příprava skončila.

V pátek předvánoční se Bejby řádně poblila a odmítla mi veškerý rozmašlovaný zeleniny i ovoce. V noci pak divně spala a mě napadlo až ráno jí změřt teplotu. Měla horečku, přesně 38.6. 


Okamžitě jsem zburcovala Ječmínka a možná i pár sousedů, aby honem zavolal záchranku. Ten se k mému zděšení jal hledat informace v žumpě všeho vědění, totiž na internetu. Zachovala jsem se jako správná starostlivá matka, ani trochu histerická, a totálně jsem ho sjela ať kouká někoho zavolat. On že prej SOS doktoři jsou obsazený a hledal dál (tajně ho podezřívám že vyhledával spíš výsledky zápasu FC Nantes proti PSG). Nakonec teda podlehl mým neutichajícím prosbám a výhružkám a někam zavolal. Ten někdo se ho zeptal, zda má Bejby na sobě červené fleky. Ty teda neměla a ten neznámý volejvědmu nám sdělil že nepřijede a ať ji vysvlékneme a podáme Panadol. Já už byla mezi tím oblečená, že teda jako jedeme na pohotovost přičemž jsem hypnotizovala Bejby pohledem aby neumřela. Ječmínek si naštvaně šel pro boty a tady mi konečně došlo, že už bylo as té mateřské lásky a péče až dost páč nasranej Ječmínek se jen tak nevidí. Akci Pohotovost jsem proto odvolala. Za chvilku už měla Bejby jenom zvýšenou a za hodinu dokonce i normální teplotu, rýmu měla zato jak prase.

Sobota předvánoční se proto nesla v duchu googlování a ještě jedné dětské oblíbené činnosti. Odsávání rýmičky a vyplachování nosíku mořskou vodou. Musím říct, že první odsávání jsem obrečela skoro víc než Bejby. Ječmínek dokonce navrhl, že to teda dělat nebudeme, když mi pohled na zuřivě plačící dítě působí taková psychická muka. Já jsem ale vnitřně cítila, že tohle dám a po každém odsátém obsahu nosu jsem se cítila silnější a odolnější (odsával pochopytleně Ječmínek, já pouze radila nebo jemně držela kroutící se hlavičku). 

Asi nemusím nijak zvlášť popisovat, že dítě s rýmou se budí v noci ještě častěji než dítě bez rýmy trpící plynatostí (ano, Bejby má problém s prdy). O adventní sobotě jsme se střídali v tom, kdo bude držet Bejby s hlavou ve svislé poloze, balili dárky a já kuchtila bramborový salát. Cílem následujícího štědrého dne bylo pouze: nestresovat se a snažit si to trochu užít, protože první Vánoce s dítětem se prej nezapomínají. 

Všechno šlo celkem hladce, dostatečně brzy před posledním kojením (aby Bejby byla ve stále ještě rozverné náladě-jak asi nemocný, několikrát za den odsávačkou rozhozený kojenec může být- a tvářila se aspoň trochu k světu na fotkách) jsme otevřeli dárky. Bejby teda nezajímaly, ani ji nezajímal papír, jediný, co chtěla, bylo strčit si do pusy stromeček a zapíchnout si do krku nějakou tu jehličku (asi aby se mamka konečně podívala na tu pohotovost, jestli je tam ten Cloony). Vyblejskli jsme se pak v dostatečné vzdálenosti od stromku a šli na poslední kojení a spaní. Po tom ale byla Bejby pořád nějaká rozvrkočená a neuspalo ji to jako obvykle. Protože jsme byli naměkko z vánoční atmošky, dovolili jsme ji vrátit se s námi do pokoje se stromkem a povečeřet s námi salát s platýzem (díky Bejbině nemoci Ječmínek naštěstí odpustil od záměru sehnat kapra za každou cenu). Potom jsme ještě brnkli babičce (jako mojí mámě) a pak znova hurá do hajan. S čím jsme ale nepočítali bylo, že tato nenadálá benevolence vyvolala v Bejbině rutině takový zmatek, že místo aby spokojená, že nejde spát "po večerníčku", začala neutěšeně histericky brečet. Takový ten pláč kdy je dítě unavené a hrozně chce spát, ale nejde mu to. Následovala nervově vypjatá hodina, snad i víc, kdy jsme se střídali v nošení v náručí, podsouvání prsou (pouze já), dělání šššššššššš (prej to tak šumí i v děloze) a nevím co ještě. Long story short: nakonec usnula. A my byli na pokraji s nervama a šli spát taky.


V pondělí v 9 ráno jsme vyrazili na 5 hodinovou cestu do Lyonu za Ječmínkovou početnou rodinou. O cestě vlakem jsme si nedělali žádné iluze. Bejby už dávno nespí v kočárku a tak trávila čas v našich náručích, bavila se házením hraček na zem a jejich následným oslintáváním, ublinkáváním všude po téžévé a tak podobně. 

V domě rodičů s námi byl i Ječmínkův synovec. Tříletej kluk, co neumí mluvit normálně, umí totiž jenom křičet. Jednou jsem o něm prohlásila, že je jak z divokých vajec. Zřejmě se ale ve francouzštině toto označení neužívá a po čase jsem se dozvěděla, že jsem řekla, že je jako divoká zvěř (podivín co se neumí socializovat). Zřejmě z téhle doby pochází nevraživost jeho matky vůči mé osobě. Nicméně jak u nás doma po tom, co dáme Bejby spát šeptáme, páč kdysi se Ječmínek dočetl že aby dítě začalo rozlišovat noc a den, je třeba aby spalo v tichu a tmě v noci a ve dne siesty ve světle a normálního hluku, tady večer nešeptal nikdo a už vůbec ne ten malej uječenej rarach. 

Taky nás čekala dvouhodinoví cesta autem na jih k babičce, kde se sešlo ještě víc rodiny. Jelikož poslední vyjížďku autem Bejby komplet histericky prořvala (nemá asi ráda být připásaná na místě a nemoct se pomazlit s mamkou kdy se jí zlíbí), měla jsem z této cesty malinko obavy. Do auta jsme si proto vzali nejodolnějšího bratra a vyrazili. Kupodivu si Bejby chvilku žužlala hračku a pak usnula. To se ale nedá říct o cestě zpátky, kdy jsem skoro přišla o hlasivky z dvouhodinového zpěvu a o rozum z toliko improvizace jen aby celé dvě hodiny neřvala jak tur. Stejně jsme se neubránili dvaceti minutám řevu na závěr. 

Takže u babičky byla velká párty, všichni strýčkové, tety a bratranci, jímž jsem byla loni touto dobou večer představena jako nová přítelkyně a ráno jsme jim oznámili radostnou novinku že jsem jako v tom. Pro mě se párty bohužel nekonala, Bejby se bacilové přestěhovali do krku a celou noc prokašlala a prokňourala. Po takové noci je vaším jediným cílem čumět v tichu do zdi a ne vést konverzaci se sice milými zato nahlas hovořícími příbuznými. Aspoň, že jsme šli odpoledne do lesa na procházku.


Když se mě Ječmínek zeptal, co chci dělat na Silvestra, zaplašila jsem představu ožrat se někde sama bez dětí, maximálně s ním a navrhla, že bychom ho mohli strávit v poklidu v nedalekých Alpách. Nápad byl schválen a my si tak rezervovali pokoj v jedné horské vesničce. Poslední den roku jsme tak strávili s příjemnými lidmi a jejich osmiletou holčičkou, lehnout jsme si šli kolem půl dvanácté a od půlnoci nastoupili na noční šichtu s kašlající a brečící Bejby (asi nadmořská výška, neznámé prostředí či jáužfaktnevim). 

Prvního ledna jsme si pospíšili do několik km vzdáleného Annecy (mimochodem moc krásné město na břehu jezera obklopeného horskými masivy). Vzali jsme to přes dvě sedla a nějak nám nedošlo, že děti do dvou let by neměly výš jak 1000 m n m, my byli 1700. Bejby to ale prospala a nijak nevypadalo, že by trpěla. Odpoledne jsme se i přes slejvák prošli kolem jezera a navečer vyrazili pro změnu v totálním chcanci do historického centra. Tentokrát jsem nechtěla riskovat další "merdickou" (od merde: sračka) noc a preventivně dala spát Bejby k nám do postele. Pro jistotu jsme to zalomili v 8 s ní. Probouzela se pouhé každé dvě hodiny a já se ráno cítila jako rybička.


Nakonec našich nezapomenutelných Vánoc jsme si ještě střihli pětihodinovku ve zpožděným téžévéčku, kdy Bejby opět přetažená nemohla usnout a řvala. 

A to byly naše první rodinné Vánoce. Jinak jsem děsně moc ráda, že jsem je strávila s Ječmínkem, protože ten má vždycky řešení na všechno a téměř nikdy mu nedojde optimismus a vtipy.














sobota 18. listopadu 2017

V jeslích dítě blinká

Asi mám úchylku! Od tá doby, co máme Bejby, neustále upravuju slova písniček. A jako že mě skoro v každé situaci v hlavě nějaká naskočí.



Ještě ani nebyla vánoční výzdoba v ulicích a supermarkety ještě nezaplavily adventní kalendáře a já už jela koledy. Takže třeba:

...Pásli ovce smraďoši

...Narodil se pokakán (hodně mých cover verzí se vztahuje k vylučování a problémy s potravou obecně)

...Já sním o spáncích dlouhých

...Kadění se rozmazává po zadku (na motivy melodie Chytila jsem na pasece žížalu)


Taky, abych Bejby správně stimulovala, sjíždíme céda s dětskýma songama. Svěrák je super, Nohavicovi Tři čuníci, tam si nejsem občas jistá, zda je album vážně určeno dětem (báseň o komunistech). No ale nejhorší ze všeho je Dáda. Jako malí jsme ji měli na desce a důkazem toho, že nám ji rodiče otáčeli do omrzení je to, že i na první poslech si vybavuju všechna slova.

Dáda zřejmě album Pasu pasu písničky nahrála v období, kdy přišla Felixovi na první bokovku. Její naštvaný hlas nám dává pocítit, že se zrovna potýká s něčím nehezkým. Už první notorická píseň: Chytila jsem na pasece žížalu...potud oukej...pokračujeme...když zazlobí já ji ukážu, uzlík na těle ji uvážu, nebude už mým mazlíčkem, do světa půjde s uzlíčkem. V podstatě Dáda nabádá děti chytat bezbranné tvorečky a pak je mučit, protože jak asi žížalka může zlobit? Vylézt z krabičky, kam ji Dagmara zavřela?

Jedeme dál: Jakási píseň o velbloudovi co na poušti kousnul Bohouše (zřejmě další rozmazlenej spratek, co chudáka velblouda otravoval, plival na něj a dělal dlouhý nos), Dáda pak velbloudovi slibuje, že ho prodá na guláš a plus ho teda ještě večer nepohladí po hrbu, o co velbloud jistě velmi stojí.

Rudlo ty šmudlo, čistý musíš být, žádná holka nebude tě chtít...ani ta Madla z třetího patra. Hygiena určitě ale dítěti je řekla bych šumák, jestli ho nějaká holka bude "chtít". A pak chudák Madla. Co ta Dádě udělala? Že by se taky nemyla? A nebo nosí brejličky? Výborně Dádo.

V současné době má Bejby potřebu se každé dvě hodiny ujišťovat, že zdroj mlíka nevyschl, a tak jedeme celou noc. Napůl spící, Bejby u prsu, mi v hlavě jede pořád dokola: Rudlo ty šmudlo! Vyhnat Rudlu z hlavy, nemožné!


Na závěr jedna záhada, kdo je vlastně ten zloduch v písničce Šla Nanynka do zelí?

Šla Nanynka do zelí, do zelíčka.          (k sobě do zelí nebo k Pepíčkovi?)

Natrhala lupení, lupeníčka.                 (krade tedy zelí Joskovi a nebo je její?)

Přišel na ní Pepíček,                    (formulace: Přišel na ní vypadá spíš na to, že on byl vlastníkem pozemku)

rozšlapal jí košíček.                        (buď jí ho rozšlapal právem, trochu přehnaná reakce na krádež, uznávám, a nebo je to lump co bezdůvodně napadl Anču)

Ty ty ty, ty ty ty,         (KDO???)
ty to budeš platiti!   (tak kdo bude platit? Anča ušlou úrodu a nebo Joska košík?)


Hlasujte pod článkem, buď je lupm A nebo J.


A tady pro dnešek končím, páč je sobota odpoledne, Ječmínek vzal Bejby na dvě hoďky ven a já mám tak dovolenou a nehodlám ji strávit u kompu, jasné?



pondělí 4. září 2017

Otázky života a smrti

Aneb jakým dotazům, i zdvořilostním, se rozhodně vyvarovat, nechcete li riskovat (imaginární) ránu pěstí od čerstvé matky.

krmení dětí v Nantes

TOP jednička: 

"A spíte dobře?"

Prosím? Já snad špatně slyším! Rozhodně se vyvarujte jakýmkoli otázkám ohledně spánku rodičů, toto téma je tabu. Klidně vám budu vyprávět o tom, jak mě dítě posralo nažloutlou stolicí, ale téma spánku se stává třináctou komnatou! Proč? Protože zkrátka nespíme. Teda Ječmínek jaksi víc než já, protože ovládá superschopnost neslyšet dětský pláč a zvuky divokého kance v říji (i takto se někdy Bejby v noci projevuje), a tak se někdy ráno stane, že mi nadšeně řekne: Teda, ta ale hezky spala, vzbudila se jenom jednou! Ano, jednou tě vzbudila ale ty  tři zbývající budění jsi jaksi prošvihnul.
Pokud chcete kojící matku nasrat úplně, proneste toto: Tyjo, vypadáš unaveně, asi jako já, celou noc jsem pařila, vypili jsme asi 5 flašek vína, no nic, dám si pivko a jdu spát, co ty? 

obr spí i v sedě, Bejby by si měla vzít příklad

Dvojka:

"A kdy bude druhý?"

Ano, správně, žena, která nedávno porodila, ať už jakýmkoli způsobem, která se devět měsíců potýkala se zvracením a ztrátou pohyblivosti, která se nemohla, a díky kojení jentak moct nebude, opít a jíž dítě tak nějak narušilo všechno na co si vzpomenete, netouží po ničem jiném, než si to peklíčko dát znova. Nevím, kde lidi chodí na to, že pokud teda máte už to jedno, znamená to nutně, že odteď se budete množit jako králíci do té doby, než si doma nezaložíte školku. 


Trojka:

"A je to kluk, nebo holka?"

Oukej, tohle se dá u tak malejch capartů někdy špatně určit, nicméně pokud vám tuhle otázku položí deset lidí na svatbě, kde má Bejby na sobě růžovo červený šaty, je to sakra divný. A taky po tom, co teda jako řeknete, že je to holka, lidi často reagují: No jo, to je vidět, ona má holčičí obličej. 
Nikdo ale zatím nemá na paní fotografku v porodnici, která se nejdřív zeptala na jméno (které má mimochodem Bejby zcela ženské, řekněme pro příklad třeba Lenka) a pak prej jestli to je holka nebo kluk. Přemýšlela jsem, jestli chce bejt vtipná a navodit intimní atmošku, páč chtěla Bejby fotit jen v plínce, ona vidíc můj výraz honem dodala: No zrovna dneska ráno jsem fotila jedno dítě Lenka a byl to kluk. Oukej. Buď kecáš a nebo se se mnou na oddělení nachází rodiče, co se chtějí krutě Lence (Lenkovi?) pomstít.


Čtverka:

"Jé, to je krásný dítě, jak se jmenuje? Odpovím. Aha, no to moje neteř z druhýho kolena má taky tak krásný dítě, narodilo se ve středu a vážilo 3 kila dvacet, měřilo 50 centimentrů, je fakt krásný, nosí takový body s kytičkama, dělá takový krásný tekutý hovínka, bla bla bla..."

Tyhle lidi, zpravidla důchodkyně, ani moc nezajímá vaše dítě, chtějí jenom co nejvíce lidem vyprávět o jiným kojenci v jejich rodině. Což přiznejme si, vám je putna a jediný co chcete, aby ta milá paní na konec své ódy na potomka nakonec nedala tomu vašemu pusu na čelo svojí rudou rtěnkou. 
Nejhorší odrůdou jsou ale lidi, který s vámi vedou podobnou konverzaci, když kojíte. To se někde v klidu zašiju a myslím si, že mě tam nikdo neobjeví, ale ony tyto báby mají asi nějakej čuch na mlíko a okamžitě přijdou. Některé jenom brousí kolem a hází na vás úsměvy, jiné se přiblíží a spustí. V takových situacích obvykle odpovím jedním slovem a pak hypnotizuju Bejby pohledem a předstírám že usilovně vyrábím a tlačím mlíko.


Né pětku né:

"Tak snad si v klidu dojíš ten desert, řvoucí dítě může počkat!"

Tahle typicky francouzská hláška mě vytáčí hlavně proto, že totálně vystihuje francouzskou mentalitu a jejich vztah k dětem a výchově. Žrádlo a tlachání o ničem vždy na prvním místě. Dítě pak třeba šoupneme nějaký studentce, že jo.


Six:

"Nezajdem na drink?"

Pořádnýho hejta si zaslouží všichni francouzský kámoši, co nás neustále (cca třikrát týdně), zvou na drink, pařbu, večírek. Já bych moc ráda, ale mám jaksi dítě kterého se snažíme naučit v noci spát. Ono je to tak trošku tou francouzskou mentalitou: mám dítě, no a co, zavolám chůvě. Vezmu ho tam, ať si zvyká na virvál a kouř z cigaret, stejně ho pak bude furt čuchat na ulicích. 


Sedum:

"Je hodná?"

Ne, děsně zlobí. Brečí když má hlad. Brečí když se posere a taky když ji bolí břicho. To jí pak dám vždycky za trest klečet do kouta na hrách aby si pamatovala, že když má hlad, nemá co řvát ale slušně mě požádat o bradavku. Asi tak :)

úterý 29. srpna 2017

120 minut

Naší Bejby je sice už deset týdnů, nicméně neustále usiluje do zařazení Guinessovy knihy rekordů v kategorii Vypij co nejvíc mlíka za den. Přes den sosá každé dvě hodiny (Doplnění o několik parných dnů později: někdy i každou hodinu). Pokud byste si snad mysleli, že se dítě napije a vy pak máte dvě hodinky volné ruce, tak to ani náhodou:


14:00 Bejby se probouzí. V jaké náladě závisí jak brzy její probouzení zaregistruji, většinou se ale probere a šklebí se na všechno okolo (např. dveře). Rychle ji tedy čapnu a co nejšetrněji přenesu na nejbližší přebalovací plochu (po bytě máme strategicky rozmístěné tři).

14:05 Posraná plínka vyměněná.

14:07 Posrané body převlečené.

14:10 Začátek kojení

14:35 Konec kojení, opatrně pokládám Bejby, ta se ale stejně pobleje, body neměním, půjdu do pekla.

14:37 V rychlosti na sebe házím boty, beru bágl s "kit de sortie" (něco jako kápézetka na dítě obsahující plínky, dudáka, bryndák, kojící potřeby, náhradní body, krém na mytí zadku a ubrousky) a opouštíme byt.

Tady bych ráda zmínila jeden detail. Při kojení používám dvě metody odhalení prsu, Buď si vyhrnu tričko a nebo si naopak stáhnu ramínka nebo vyndám prso výstřihem. Ušla jsem asi 50 metrů když lehce zavadím pohledem o tričko a zjišťuji, že jsem si narovnala jenom podprsenku, nikoli tríčo. To není poprvé, co se promenuju s tílkem u pupíku.

14:53 Na cestě do centra, kde potřebuju před odjezdem na opravdovou dovolenou koupit pár blbostí, jako třeba kvalitní pohodlnou kojící podprdu, ne jako tu za 5 éček z který máte mlíko všude, se proti nám vynořuje bába. Nijak zvlášť ji neregistruju, dokud mi z ničeho nic nestrčí hlavu do kočáru. Jako celou hlavu. Po chvíli ji vyndá, nic neřekne a jde dál. Nějaký pomatenec, řeknu si a doufám, že mi na Bejby neprskla nemoc šílených krav.

15:02 Bejby spí jak starej dřevorubec (sem tam zachrochtá, sem tam si hlasitě prdne). Jsme před krámem s podprdama. Problém číslo jedna: Podprdy jsou v patře bez výtahu, váhám zda požádat prodavačku o hlídání, nakonec to udělám a ona ochotně souhlasí, asi z krámu s baby věcma zvyklá. Vzhledem k tomu, že mám strach nechat Bejby samotnou s vlastní tchýní, tohle je ode mne odvážný až bych řekla hazadrní počin.

15:04 V rychlosti si vyzkouším několik modelů, nemám čas přemýšlet o ceně, hlavou se mi honí katastrofické scénáře v nichž prodavačka, skrytá překupnice s dětmi, právě inkasuje 500 euro za Bejby a ta mizí v pytli jaký nosí čerti na Milukáše.

15:07 Chvátám ke kase a zjišťuju, že je Bejby na svém místě. Pro jistotu ještě zkontroluju mateřské znaménko, protože záměna dětí, ne asi! Platím nehorázný prachy a dozvídám se, že mám nárok na slevu na mini sluneční brýle. Váhám a pak volám Ječmínkovi. Prý jestli jsou hustokrutopřísný tak ať je koupím, na jihu se nám budou hodit.

15:12 Vracím se do krámu pro brejle a beru modrý jako vrchol rebelství a boje proti stereotypům.

15:25 Bejby mručí a vypadá to, že se probudí. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nejedla oběd a že jsem si ho původně chtěla koupit v pekařství po cestě do města. Všude kde mě napadne si rychle koupit něco k snědku jsou ale fronty. Nechci riskovat probuzení řvouna víc než 15 minut chůze od domova.

15:40 Vběhnu do minimarketu kousek od bytu, kupuju sendvič pochybné kvality a chipsy, ty spraví chuť po každém jídle.

15:43 V běhu kolem lékárny si vzpomenu na krém na opruzenej zadek nurisóna (fr kojenec), co by se nám moc hodil. Přede mnou jedna bába, to půjde rychle. Ouvejs, bába je nedoslýchavá a co hůř, chce si povídat. Zatímco lékárnice hledá v regálech všechny preparáty na rezavý klouby, bába strká hlavu do kočáru. Neptá se. Jenom si odfrkne: taky mám takovýho vnoučka.

15:45 Bejby se pod vlivem bábiny výrazné kolínské probouzí a naprosto zmantená rovnou řve. Ani to ale neuspíší bábin rozhovor s lékárnicí (tenhle týden je tepleji než ten minulý...bla bla bla...zase k vám přijdu....bla...a tenhle krém je na kuří woko?). Bejby řve jak o život, nepomáhá ani výrazné houpání kočárkem, ani dudák (možná že pravej irskej dudák by zabral), ani kámoš slon Šapitó.

15:50 Přes řev neslyším kolik platím a na další otázky lékárnice odpovídám zcela náhodně ANO, NE, NE, ANO, Nashle

15:54 Konečně táhnu kočár do třetího patra, leje ze mě, tričko házím do kouta a připojuju teď už skoro ochraptělou bejby ke zdroji mlíka. Protože je chudák tak ve stresu, že mlíko nepřišlo hned po prvním zaječení, chvíli trvá, než se uklidní a začne sosat. Jako terapii zvolí sosání s pauzama, ublinkáváním a nervováním se.

16:45 Konec kojení a dvouhodinovka začíná nanovo.

čtvrtek 27. července 2017

Mlíkomouš

A je to venku! Teda "ono" je to venku už tři týdny, ale teprve teď jsem si našla skulinku na napsání nějakého toho blablabla o životě novorozence v kraji smradlavého sýra...pokrašuji v psaní za další dva týdny.

Pokud bych ale měla charakterizovat první dny a týdny s naší Bejby, co nebude sedět v koutě (anonymní čtenáři, Bejby je oficiální blogové jméno, hodně jsem váhala ještě mezi Otesánkem) jedním slovem, které všechno vystihuje, je to rozhodně MLÍKO!

Spokojená koza, ne jako ta moje :)

Už před porodem jsem si všimla sem tam flíčků na pyžamu a zjistila, že už v té době může docházet k únikům "předmléka". Spousta článků varující před císařem a pozdním nástupem mléka mě přijde jako výsměch. Už druhý den od vyklubání se mi najednou začalo vlhnout tričko nalevo při podávání předmléka napravo. Pak se vám prsa nafouknou do baywatch rozměrů a vy na vlastní kůži pocítíte co znamená hláška: kozy jak vozy. 


Kojení není zpočátku žádná sranda a nedivím se, že to tolik holek vzdá. První týden máte totiž bradavky v jednom ohni, vytvoří se na nich prasklinky které vám každé dvě hodiny někdo cucá. Pak taky bolí to plné prso, někdy i tvrdé jako kámen.

Další nepříjemností je nutnost neustálého nošení podprdy, hlavně v noci. Totiž mlíko z vás neustále odkapává. Trochu pomůže horká sprcha a odkapat mlíko do vody, nicméně jakmile vylezete, už to kape zase. Kdyby mě někdo hledal, stačilo by sledovat mléčnou cestičku, jako v Jeníčkovi a Mařence. Po týdnu až dvou se to trochu uklidní a z vás už mlíko nekape a prsa vás nebolí, jenom když kojíte z prava, mlíko teče i z leva, proto musíte pořád nosit jakýsi vycpávky.


No a pak když už to trochu jde, tak zjistíte, že děti mají něco jako růstový skok. Prostě najednou nejedí po dvou hodinách, ale třeba po půl. Vy máte pocit, že vám s mlíkem vyvucává i mozek. Trávíte celý den na kanapi s dítětem u prsu. Kolikrát se ani nestihnu nasnídat a už jsou 4 odpoledne. 


A ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale mlíko! Nevím jak to mají krávy, moje mlíko když trochu zaschne na bryndáku, kalhotech, pyžamku Bejby, povlečení, tričku...tak děsně zapáchá. Uleželej syreček hadr! A to mluvím teprve o čerstvém mlíku, co ještě nikdo nepožil a nevyzvrátil.

Kdo měl tenhle ženiální nápad?
Dalším mlíko problémem je kojení každou hodinu a půl až dvě. Jak mě v těhotenství poroučel můj močový měchýř, nyní mi vládne Bejby a její potřeba sosat. Pokud si začne cpát ručičky do pusy, otáčet hlavu a otvírat pusu jak kapr na suchu do všech směrů a na konec i pořádně hlasitě řvát, je mi jasný, že lidi nelidi, musí prostě kozy ven. Ještě asi nejsem tak otrkaná a tak se snažím plánovat výjezdy na max dvě hodiny, abych se nemusela poohlížet po klidnějším koutku.


Kojení na přání, něco co sblíží matku s dítětem a vytvoří harmonicky vztah...houby. V praxi to znamená že večer unavená Bejby se kolem 7 přisaje a definitivně se vzdá tak kolem půl desáté. Chvíli saje, pak si prdne, krkne a poblije se. Pak si zařve, že chce ještě. Chvíli pije. Usne s prsem v puse, u toho se blaženě usmívá. Opatrně jí odpojím a snažím se odklidit materiál (bryndák a dvě plíny chránící moje tričko a okolí). To jí probere a dožaduje se nášup. A tak to jde někdy i dvě hodiny. Výsledek: já hladová a nervózní, ona nervózní že už vysosala obě prsa a nic tam už není.


Mimochodem, tohle obžerství má za následek, že Bejby láme světové rekordy v přibývání na váze v počtu gramů za týden. Pokud to tak půjde dál, bude se moct brzy zapsat do klubu Bébé sumo, organizovaný místní asociací na podoporu kojení na přání.

kozám zdar!

středa 7. června 2017

O vlku a Karkulce

aneb existuje!

Lulu dnes večer
Taky vás ve škole nutili přemýšlet nad tím, ke kterému zvířeti, slavné osobnosti či rostlině byste se přirovnali? No, já se teď čím dál víc vciťuji do kůže chudáka vlka, kterýmu podlej myslivec zašil do pupku kamení. Někdy mám chuť se jenom tak odkulit ke studni a nechat se převážit. Podobnost s vlkem nacpaným bachorem cizorodými předměty ale nekončí. Na příklad jsem teď mnohem chlupatější, ne že bych se nechtěla holit, ale já si na to prostě nevidím nebo nedosáhnu. Taky mi narostly drápy na noze a podezřele často opouštím byt v rozedraných ale pohodlných teniskách. Nicméně na chudáka vlka, sadistu myslivce, koketu Karkulku a starou bábu v lese myslím při každém pěším přesunu.

A co že to existuje? V posledních týdnech ve mě narůstá přesvědčení, že "těhotenský mozek" není jen pověra (na rozdíl od Jirkova sexy mozku). Dokonce na žebříčku nepravděpodobných jevů, jako jsou mimozemšťané, horoskopy a bod G zcela ovládl první místo. Pro pány nebo pro ty, co s podobným jevem ještě zkušenosti nemají, předkládám pár důkazů (událostí za poslednách 14 dní):


  • Vařím k večeři hráškovou kaši s uzeným a Ječmínkovi na ni ještě zvlášť chci udělat smaženou cibulku. Aby byla pěkně křupavá, dělám ji ve větším množství rozpáleného oleje. Pak se mi ale zdá, že tam je oleje moc a chci cibulku jaksi "odmastit", proto na konec vezmu PLASTOVÉ sítko a olej přes něj sleju. Asi vám nemusím popisovat syčení plastu a obří díru v sítku.
  • V bytě máme problém s prosakující vodou ze střechy, řešíme to už dlouhé měsíce na všechny strany. Jednoho dne přijde chlápek z agentůry aby se mrknul na fleky na stropě. Ptá se mě, jak mi je a kdy že se to narodí. Jen tak tak nevypustím z pusy otázku: Jak víte, že jsem v tom? (je to sakra vidět a navíc ho bombardujeme mailama s tím, že ve vlhkém pokoji dítě spát nemůže a že má čas do července).
  • Podařilo se mi spálit pizzu, která se musí jenom 6 minut ohřát v troubě.  
  • Bydlíme ve třetím patře. Včera sejdu schody a zjišťuju, že jsem si zapomněla lítačku a kartičku na kolo v jenom. Tak je zase vylezu a vyfuním. Dneska při scházení schodů si říkám, že jsem včera na něco zapomněla a musela to dupat znova, ale už ani nevím, co to bylo. Dojdu 200 metrů ke stanici s kolama a hledám kartičku, dojde mi, že jsem jí opět nechala doma.
  • Dneska se vesele sprchuju ve vaně a najednou je tam nějak moc vody a dost špinavý. První panická myšlenka: Praskla mi plodová voda!! Pak mi dojde že na stejno pere pračka, která má odtok do vany a že se moje umyté nohy právě nachází ve špinavé vodě plné prášku na praní.
  • Vařím zeleninovou polévku s žampiony co se pak na konec rozmixuje a přidá se kapka smetany. Mě úplně na konec totálně přeskočí a rozhodnu se do ní přidat plechovku dvakrát koncentrovaného rajského protlaku. Moje jediný štěstí je, že Ječmínek sní opravdu všechno a ještě mi za to poděkuje.
  • Vy, co jste kdy byly v očekávání, napadla vás za tu dobu aspoň jednou naprosto šílená myšlenka a to: Co když to díte bude černoch, asiat, eskymák? I když je samozřejmě něco takového na milion procent vyloučené?
Selfí s třešněma? Kam až jsem to klesla?!

Ale na druhou stranu je k vám každý děsně shovívaný, a tak vám projde kde jaká neplecha a projev snížené inteligence!