pátek 6. dubna 2018

Out of the jungle

Budu vám vyprávět o jednom nevšedním zážitku. Stalo se mi totiž něco jedinečného, s čím jsem téměř nepočítala, něco, co se vám na mateřské (a už vůbec té "české") jen zřídka povede. Po více než devíti měsících jsem byla venku po sedmé hodině večerní!

A jaké extrémní sporty děláte vy?

Celé to začalo upoutávkou na jeden z nejlepších outdoorových filmových festivalů Banff. To je ten, kde jsem loni pracovala jako dobrovolník s pupkem. No a letos, když jsem se opět přihlašovala do služby, jsem si říkala, že přece no problemo, dítě už bude jistě spát celou noc, uspí ho bez problémů taťka a všechno bude vůbec takové růžové, třeba já "do práce" dorazím celá vyspaná do růžova!

Festival se blížil a Bejby spala čím dál hůř. Nicméně Ječmínek mě nepřestával ujišťovat, že oni to spolu zvládnou a že já si ten večer zasloužím a ať ani nepřemýšlím o tom, že jim pomůžu a na filmy nezůstanu...V tomto období se Bejby v noci budila po hodinách a jediné, co ji dokázalo uklidnit a uspat, bylo moje prso. Pokud za ní šel Ječmínek, ozýval se kolirát řev, jako by ji na nože brali. Pokusila jsem se proto vyjednat, aby tedy aspoň dva tři týdny před večerem V chodil domů dřív a uspával ji on. To se zadařilo tak jednou, dvakrát...

Ještě několikrát jsem ten týden vyhrožovala, že nikam nejdu, ncméně čtvrteční odpoledne bylo tu. Věděla jsem, že aby večer proběhl jakš takš v klidu, musí Bejby absolvovat všechny tři siesty a především tu odpolední, jinak s ní od pěti bude k nevydržení, bude unavená a nebude jíst. Nakonec se mi ji povedlo uspat kolem čtvrt na pět...

Ve tři čtvrtě na pět dorazil Ječmínek a já začala histericky pobíhat po bytě a dávat mu různé instrukce, jako by viděl naše dítě poprvé v životě. Venku lilo jako z konve a já se rozhodla asi půlhodinovou cestu do kina absolvovat na kole, abych mohla v případě nouze rychle dojet domů a nebyla závislá na tramvaji, která jezdí v noci co půl hodiny. Již odpoledne jsem si dala sprchu a nalíčila se (ano, i toto zvládnu s dítětem...je u toho v židličce a sleduje mě jak se koupu, já na něj dělám baf a zpívám debilní gestikulační písničky).

Jaro je tu!

Přemýšleli jsme, zda zvolit strategii: Tak pa pa Bejby, pusu, mamka se brzy vrátí...A nebo ji zaujmout hračkami a zmizet jako by nic...Nakonec mi to nedalo a tak na půl jsem se rozloučila. Při odchodu moje malá čertice pobrekávala, takže jsem radši rychle zdrhala po schodech, abych snad ještě nezůstala doma. Venku mi Ječmínek zamával z okna, asi jako že cajk.

V totálním chcanci jsem vyrazila směr kino. Ještě jsem se zastavila v pekařství pro večeři a v cestě za svobodou už mi nic nebránilo. Teda tak trochu jo: déšť a protivítr. Do kina jsem přijela relativně suchá (ještě pořád mám ve skříni vedle kojících podprsenek i bikerský hadry do každýho počasí), a doufala jsem, že i můj make up (řasenka a tužka na oči) neutrpěl přírodním živlem. Dostali jsme trička a byly nám vysvětleny posty. Já jsem se dostala spolu s dvěma kluky k rozdávání lístků do tomboly před vsupem do sálu, pohodička.

Loni byla moc fajn parta a tak jsem doufala i v letošní skladbu dobrovolníků. No jeden byl fajn a byla s ním sranda, a pak taky slečna z loňska, co jsme spolu šly pěšky domů, nicméně ti ostatní: Potetovanej Maročan, co všude byl, všechno zná, všechno umí, nás uvítal otázkou: tak co, jaký extrémní sporty děláte. Řekla jsem mu, že v noci spím kolem 4 hodin a jeho to kupodivu ohromilo, asi myslel, že se plavím na jachtě přes Pacifik. Pak jedna slečna co taky všude byla, Francie je děsná a tak pojede brzy buď na Zéland nebo do Kanady. 

Všechen ten vopravdovej život tam veku mi přišel děsně vtipnej, třeba ty problémy těch mých kolegů, otevřenej bar, připadala jsem si jako Alenka v říši divů...přišla mi mms s mojí rodinkou u večeře, sice jsem viděla Bejby lehce nespokojený výraz, ale neřvala. No a pak to přišlo, chyba v logistice a nedomyšlení jednoho zázadního problému. Pro ty, co nikdy nekojili, mlíko se vám tvoří pravidelně pořád, jako by jste měli vázu do které by neustále kapala voda...pokud ji nevylijete nebo nevypijete, přeteče...už chápete, kam mířím?

Ano, největší sosačka mlíka je večer, kolem 7 hodiny. Momentálně už sice Bejby nestimuluju mléčné žlázy co dvě hodiny, nicméně večer mám kolikrát pěkně tvrdo (to koukáte že tuhle větu může říct i žena :). Takže jsem rozdávala lístky do tomboly a nenápadně si u toho kontrolovala prsa...jak jsou tvrdá, a odhadovala, kolik toho ještě vydrží, než ze mě bude miss mokrý tričko a ostuda až na půdu. Poněvadž jsem asi nenašla způsob, jak si kontrolovat prsa nenápadně, hodně pánů se na mě culilo a jeden se dokonce zeptal, zda by mohl moje tričko v tombole vyhrát. Jeho žena ten vtip nezcela docenila. 

Festival začal a my se s kolegy uvelebili na sedadlech. Já nervózní jestli je doma cajk...teď se asi převléká do pyžama, teď uspává ale bez kojení, no to musí být těžký...moment, neteče mi prso...neteče! O přestávce jsem měla prsa o dvě čísla větší a přemýšlela jsem, zda si na záchodě nestříknu (už je to trapný, já vím). Riskovala jsem ale, že bych si zmáčela podprsenku, ve které už nějakou dobu nenosím savé polštářky, protože moje prsa konečně pochopila, že nemáme doma dvojčata ani štěňátko, takže už  teče mlíko jen z jedné strany. Mimochodem, filmy byly vynikající, kdo chce, nechť si je dohledá na netu! 

Prsa držela silou vůle a v půl jedenácté byl konec. Bylo nám nabídnuto společné pivo, já jsem ale chvátala domů za rodinou, protože v Ječmínkově případě platí: žádné zprávy, špatné zprávy (byl rozhodnutý mě tam udržet až do konce). Na chodbě natahuju uši, zda neuslyším srdceryvný pláč mého miminka...nic. Pro jistotu si sundám šustivé kalhoty před dvěřmi. Doma je klídek...Ječmínek mi vychází vstříct a ptá se, zda chci verzi, že jsem jí chyběla, a nebo tu pravdivou, že si na mě ani nevzpomněla a ve čtvrt na osm spala jako dudek. Navrhuju, že si dáme spolu pivko, o které jsem přišla s kolegy, on že jo, ale že už jedno měl. To je mi teda chůvička.

Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem se snažila ignorovat skoro explodující prsa a šli jsme si lehnout. Po chvilce Ječmínek zařezává a já cítím podezřelé mokro na hrudi...

A to je, přátelé, všechno. Po tomto optimismem nabitém večeru mi Ječmínek velkoryse navrhl, že jednou týdně večer můžu dělat, co se mi zlíbí...chodit lézt, jezdit na kole, jít na jedno...asi toho přece jenom někdy využiju! ;)

Kdo se přidá?

čtvrtek 15. března 2018

Spi už, himl hergot donrvetr krucajs element!

...jak pravil Trautenberg. Aneb o tom, že mít doma "mimíska" není jenom jako být obklopen jednorožci kadícími duhu.


Je 20:06 a já začínám psát večerní report. Mám vážné podezření, že ti malí hadi mají speciální šestý smysl na to, když už jich máte za celej den plný brejle a nutně je potřebujete vidět ležící spící. Tak třeba klasicky ve čtvrtek. Ječmínek má večer kurz češtiny a vrací se kolem 9. Už kolikrát jsem si proto řekla, že véču uchystám až uložím Bejby...jaká to fatální chyba. Taky jsem se těšila, že než přijde, konečně si přečtu kousek komixu o Thomasu Pesquetovi, který už mám rozečtený věky. A taky bych mohla pokročit v háčkovaným míčku pro Bejby...zkrátka večer sama pro sebe.

Bejby chodí spát kolem 7. Sama je tak unavená a nikdo ji nenutí. Někdy je ale tak unavená, že si cucne prsa, pohoupám ji 10 minut v náručí a už spinká jako dub. Pokud se na něco těším nebo nutně něco potřebuju udělat, nikdy to tak není. Náš večer probíhal takto:

16:50 Bejby se postavila u postele ale nějak se zapomněla držet a spadla na hlavu...řev jako blázen.

16:55 Řev zklidněn

17h Bejby už má hlad, je to tím že jí jak ženatej vrabec, hlavně zeleninu, a tak k obědu skoro nic nesnědla a pak se jí taky ke sváče moc nechtělo otevírat pusu na banán s cereáliema. Dám jí teda trochu cucnout mlíka a taky ten banán od svačiny.

17:20 Při přebalování sebou tak hází že ji omylem škrábnu když se proti mě vymrštila do sedu. Nic tam nemá ale řve jak tur. Jdeme koukat na zavěšený bambule a z okna, to má ráda, moje záda už míň.

17:45 Usazuji ji do židličky jako že večeře, ona s sebou nadšeně hází a břinkne hlavou o dřevěnou opěrku hlavy židličky...už už natahuje a tak ji čapnu a jí mi na klíně, hráškový pyré si otírá o moje tričko. Sní asi 7 lžiček. Pak zkouším ještě ovoce...moc jí to nejede.

18h Dávám ji na hraní o oslintávání všelijaké předměty, abych mohla udělat aspoň část večeře. U toho zpívám a tancuju na "Když jsem šel z hub..." a "Když jde malý bobr spát"

18:14 Bejby už definitivně nechce sedět v židličce a chce ke mě. Nemůžu jí už dát na zem lézt protože by blinkala to málo co snědla. Chodíme po bytě, koukáme z okna, do zrcadla, čteme knížky (spíš je kouše no), připravujeme pokoj na spaní, uklízíme hračky, rovnáme prádlo, spoustu dřepů s dítětem na jedné ruce...

18:45 Čas dát Bejby do pyžama. Zjišťuju, že to včerejší smrdí blitkama, jdeme pro nový do pokoje, při čemž si ublinkne na čerstvě převlečený body.


18:59 Bejby mi leží na klíně ve spacáčku a saje mlíko, vidím, že je unavená ale ne že by hned zabrala. Opakuju si, že se nesmím nechat vytočit.

19:07 Bejby dokončila pití, dávám jí dudlík, stoupám si a houpu ji v náručí, u toho dělám ššššššššššš. Říkám si, že pokud to dobře půjde, v 19:20 ji položím do postýlky.

19:09 Okolo projela sanitka nebo hasiči a hlasitě houkají. Bejby otevře oči a čapne mě za výstřih. Houpám a dělám ššššššš

19:13 Přistává letadlo, asi nějak dost nízko, je to hukot. Bejby se chruje a snaží se ode mě odstrčit

19:15 Bejby naplno prostestuje proti poloze v který je, nepřestávám dělat ššš ale dávám si ji vertikálně, z čehož jsou mý záda ještě nadšenější.

19:19 Bejby se pořád chruje, zvedá hlavu a mne si zavřený oči. 

19:22 Zkouším ji položit, okamžitě ale otevře oči a kňourá.

19:30 Už půl hodiny dělám ššššš, mám vyschlo v puse a nervy malikno na pochodu, snažím myslet na něco hezkýho a nebo počítat. Bejby se mi chruje v náručí, škrábe mě, ve spánku.

19:50 Bejby už nějakou dobu nejeví známky nespokojenosti a vypadá že spí jako dub. Zkouším své štěstí a pokládám jí. V tu chvíli nad námi chčije soused (jo, je to hodně slyšet a taky spláchnutí a skoro každé slovo). Nicméně Bejby je držák a spinká jako dub.

19:55 Konečně dodělávám véču a těším se, až bude 6 ráno, to se totiž Bejby budí, mě končí noční šichta a Ječmínkovi začíná. Já tak budu mít svoje zaručené 2 až 3 hodinky spánku.

čtvrtek 18. ledna 2018

Mateřský paradox

Kdysi na vejšce nám Dejv (jak zněla přezdívka jednoho profesora, který proslul svou růžovou košilí vzadu do ruličky) vykládal o spoustě paradoxů. Samosebou jsem je už zapomněla. Jeho osobité vyprávění a ještě osobitější zápočtové testy-zabijáci, mě teď inspirovaly k napsání tohoto článku. Snad se k Dejvovi nedostane a on se neotočí (v hrobě ještě naštěstí není).

Lulu a hory aneb sorry, dítě neuvidíte :)

Když trávíte dny na mateřské doma s kojencem, máte občas chuť vyjít mezi opravdový nepoblinkaný lidi a komunikovat s nimi jinak než hrdelními skřeky. Hned zde nastává první paradox:

Máte chuť vypadnout z domu, kde je podlaha pokrytá různé zvuky vydávajícími hračkami ale na druhou stranu si představíte všechnu tu energii, kterou byste museli vynaložit na opuštění bytu (převléknout sebe i dítě, vyhodnotit náladu dítěte a zvolit vhodný dopravdní prostředek, vzít s sebou kit kdyby se dítě posralo nebo jinak znehodnotilo svoje oblečení, dostalo nával hladu či žízně, nezapomenout bežné věci jako peněženku - abyste nemuseli na kamarádovi somrovat drobný na limonádu, klíče a mobil atd...) a tak máte dilema: jít či nejít, změnit ovzduší a být ještě víc unavený a nebo zůstat v místě kde se v nejhorším můžete s dítětem svalit do postele?


Paradox druhý:

Když už teda buď vyjdete mezi lidi, nebo lidi přijdou k vám, nastávají dvě možné situace:

Máte chuť se sejít s maminou s podobně starým dítětem, navzájem se ujistit že když ještě dělá nebo nedělá to a to, je to normální, v duchu zhodnotit jejího kojence a zkonstatovat, že ten váš je samozřejmě hezčí. Zkrátka probrat všechno okolo dětí. Taková schůzka mívá zpravidla nečekaně rychlý závěr, totiž když jeden z přítomných kojenců začne řvát a vy musíte jít, páč je čas na jídlo nebo spánek, s tím, že ten zbytek (rozuměj všechno ostatní, jen ne dítě), proberete příště. Po takové schůzce se cítíte podivně. Jako byste si povídali sami se sebou, a nařizujete si, že v nejbližší době musíte potkat někoho bezdětného.

Schůzka s bezdětným. Toužíte po ní, ale zároveň nechcete poslouchat, jak si bezdětná osoba užívá života: jak dlouho spí, jak pije alkohol, jak chodí tancovat, vyšívat, na koně, běhat, na masáže. Jak za týden letí na otočku do Singapuru a za měsíc bude stopovat po Novém Zélandu. A když vám vypráví o tom, jak byla nedávno s přítelem na Islandu, máte chuť ji vzít po hlavě posranou plínkou. Jako fakt, nemyslím si: Je to těžké, jsem unavená, ale stojí to za to. Kolikrát si říkám, že chci zpátky svůj život. Ječmínek je poněkud optimističtější, páč tráví dny v práci mezi opravdovými lidmi a chodí si v klidu na záchod, celej den si pije teplý kafe, a tvrdí mi, že je to tím, že je zrovna naše dítě tak "náročný" (hlavně v tom, že v noci vůbec nespí a pořád potřebuje mazlit). Ale zpět k paradoxu. S jednou maminou jsme došly k závěru, že řešením této situace je setkávání se s bezdětnou osobou, která má ale život tak trochu na hovno...necestuje, žije ve stereotypu, má ideálně problémy s chlapama...taková osoba si ráda vyslechne vaše mateřské problémky a sama přihodí nějaké další, popř. poví jak nikam nepojede a jak ten její chlap si nemyje nohy. (nebo jinej "děsnej" partnejrskej problém.)

Teď doufám, že tohle povídání budou brát s nadhledem i kámošky s dětma, i ty bez dětí, i ty s životem na houby :) Protože ať jste jaký jste, bez vás bych už definitivně zpustla a začala chodit po čtyřech, mixovat si jídlo a nosit plenky!

pondělí 8. ledna 2018

První rýmované Vánoce

Takže letos nás měl čekat vrcholný životní zážitek, totiž první Vánoce s dítětem. Abych byla hned od začátku upřímná, zas tak od toho nečekejte, jako fajn ale abych to musela mít dvakrát, to jako néé.


Naše předvánoční adventní atmosféra se nesla jako doposud. Ve znamení poblitých bodýček, probdělých nocí a nově i zavádění různých druhů mixované zeleniny, pod čímž si můžete představit třeba pyré ve vlasech (mých i dítěcích), na tričku, rukávech a vlastně po celé kuchyni. Někde mezi tím vším shonem jsem si vydobyla chvilku o samotě a napekla jsem perníčky a žabí huby. Taky jsem "vyrobila" adventní věnec (položila 4 svíčky na talířek o omotala je červenou stužkou, načež Ječmínek navrhl podestlat to celý smrkovejma větvičkama, čímž věnec dostal vánoční grády). Tím veškerá moje příprava skončila.

V pátek předvánoční se Bejby řádně poblila a odmítla mi veškerý rozmašlovaný zeleniny i ovoce. V noci pak divně spala a mě napadlo až ráno jí změřt teplotu. Měla horečku, přesně 38.6. 


Okamžitě jsem zburcovala Ječmínka a možná i pár sousedů, aby honem zavolal záchranku. Ten se k mému zděšení jal hledat informace v žumpě všeho vědění, totiž na internetu. Zachovala jsem se jako správná starostlivá matka, ani trochu histerická, a totálně jsem ho sjela ať kouká někoho zavolat. On že prej SOS doktoři jsou obsazený a hledal dál (tajně ho podezřívám že vyhledával spíš výsledky zápasu FC Nantes proti PSG). Nakonec teda podlehl mým neutichajícím prosbám a výhružkám a někam zavolal. Ten někdo se ho zeptal, zda má Bejby na sobě červené fleky. Ty teda neměla a ten neznámý volejvědmu nám sdělil že nepřijede a ať ji vysvlékneme a podáme Panadol. Já už byla mezi tím oblečená, že teda jako jedeme na pohotovost přičemž jsem hypnotizovala Bejby pohledem aby neumřela. Ječmínek si naštvaně šel pro boty a tady mi konečně došlo, že už bylo as té mateřské lásky a péče až dost páč nasranej Ječmínek se jen tak nevidí. Akci Pohotovost jsem proto odvolala. Za chvilku už měla Bejby jenom zvýšenou a za hodinu dokonce i normální teplotu, rýmu měla zato jak prase.

Sobota předvánoční se proto nesla v duchu googlování a ještě jedné dětské oblíbené činnosti. Odsávání rýmičky a vyplachování nosíku mořskou vodou. Musím říct, že první odsávání jsem obrečela skoro víc než Bejby. Ječmínek dokonce navrhl, že to teda dělat nebudeme, když mi pohled na zuřivě plačící dítě působí taková psychická muka. Já jsem ale vnitřně cítila, že tohle dám a po každém odsátém obsahu nosu jsem se cítila silnější a odolnější (odsával pochopytleně Ječmínek, já pouze radila nebo jemně držela kroutící se hlavičku). 

Asi nemusím nijak zvlášť popisovat, že dítě s rýmou se budí v noci ještě častěji než dítě bez rýmy trpící plynatostí (ano, Bejby má problém s prdy). O adventní sobotě jsme se střídali v tom, kdo bude držet Bejby s hlavou ve svislé poloze, balili dárky a já kuchtila bramborový salát. Cílem následujícího štědrého dne bylo pouze: nestresovat se a snažit si to trochu užít, protože první Vánoce s dítětem se prej nezapomínají. 

Všechno šlo celkem hladce, dostatečně brzy před posledním kojením (aby Bejby byla ve stále ještě rozverné náladě-jak asi nemocný, několikrát za den odsávačkou rozhozený kojenec může být- a tvářila se aspoň trochu k světu na fotkách) jsme otevřeli dárky. Bejby teda nezajímaly, ani ji nezajímal papír, jediný, co chtěla, bylo strčit si do pusy stromeček a zapíchnout si do krku nějakou tu jehličku (asi aby se mamka konečně podívala na tu pohotovost, jestli je tam ten Cloony). Vyblejskli jsme se pak v dostatečné vzdálenosti od stromku a šli na poslední kojení a spaní. Po tom ale byla Bejby pořád nějaká rozvrkočená a neuspalo ji to jako obvykle. Protože jsme byli naměkko z vánoční atmošky, dovolili jsme ji vrátit se s námi do pokoje se stromkem a povečeřet s námi salát s platýzem (díky Bejbině nemoci Ječmínek naštěstí odpustil od záměru sehnat kapra za každou cenu). Potom jsme ještě brnkli babičce (jako mojí mámě) a pak znova hurá do hajan. S čím jsme ale nepočítali bylo, že tato nenadálá benevolence vyvolala v Bejbině rutině takový zmatek, že místo aby spokojená, že nejde spát "po večerníčku", začala neutěšeně histericky brečet. Takový ten pláč kdy je dítě unavené a hrozně chce spát, ale nejde mu to. Následovala nervově vypjatá hodina, snad i víc, kdy jsme se střídali v nošení v náručí, podsouvání prsou (pouze já), dělání šššššššššš (prej to tak šumí i v děloze) a nevím co ještě. Long story short: nakonec usnula. A my byli na pokraji s nervama a šli spát taky.


V pondělí v 9 ráno jsme vyrazili na 5 hodinovou cestu do Lyonu za Ječmínkovou početnou rodinou. O cestě vlakem jsme si nedělali žádné iluze. Bejby už dávno nespí v kočárku a tak trávila čas v našich náručích, bavila se házením hraček na zem a jejich následným oslintáváním, ublinkáváním všude po téžévé a tak podobně. 

V domě rodičů s námi byl i Ječmínkův synovec. Tříletej kluk, co neumí mluvit normálně, umí totiž jenom křičet. Jednou jsem o něm prohlásila, že je jak z divokých vajec. Zřejmě se ale ve francouzštině toto označení neužívá a po čase jsem se dozvěděla, že jsem řekla, že je jako divoká zvěř (podivín co se neumí socializovat). Zřejmě z téhle doby pochází nevraživost jeho matky vůči mé osobě. Nicméně jak u nás doma po tom, co dáme Bejby spát šeptáme, páč kdysi se Ječmínek dočetl že aby dítě začalo rozlišovat noc a den, je třeba aby spalo v tichu a tmě v noci a ve dne siesty ve světle a normálního hluku, tady večer nešeptal nikdo a už vůbec ne ten malej uječenej rarach. 

Taky nás čekala dvouhodinoví cesta autem na jih k babičce, kde se sešlo ještě víc rodiny. Jelikož poslední vyjížďku autem Bejby komplet histericky prořvala (nemá asi ráda být připásaná na místě a nemoct se pomazlit s mamkou kdy se jí zlíbí), měla jsem z této cesty malinko obavy. Do auta jsme si proto vzali nejodolnějšího bratra a vyrazili. Kupodivu si Bejby chvilku žužlala hračku a pak usnula. To se ale nedá říct o cestě zpátky, kdy jsem skoro přišla o hlasivky z dvouhodinového zpěvu a o rozum z toliko improvizace jen aby celé dvě hodiny neřvala jak tur. Stejně jsme se neubránili dvaceti minutám řevu na závěr. 

Takže u babičky byla velká párty, všichni strýčkové, tety a bratranci, jímž jsem byla loni touto dobou večer představena jako nová přítelkyně a ráno jsme jim oznámili radostnou novinku že jsem jako v tom. Pro mě se párty bohužel nekonala, Bejby se bacilové přestěhovali do krku a celou noc prokašlala a prokňourala. Po takové noci je vaším jediným cílem čumět v tichu do zdi a ne vést konverzaci se sice milými zato nahlas hovořícími příbuznými. Aspoň, že jsme šli odpoledne do lesa na procházku.


Když se mě Ječmínek zeptal, co chci dělat na Silvestra, zaplašila jsem představu ožrat se někde sama bez dětí, maximálně s ním a navrhla, že bychom ho mohli strávit v poklidu v nedalekých Alpách. Nápad byl schválen a my si tak rezervovali pokoj v jedné horské vesničce. Poslední den roku jsme tak strávili s příjemnými lidmi a jejich osmiletou holčičkou, lehnout jsme si šli kolem půl dvanácté a od půlnoci nastoupili na noční šichtu s kašlající a brečící Bejby (asi nadmořská výška, neznámé prostředí či jáužfaktnevim). 

Prvního ledna jsme si pospíšili do několik km vzdáleného Annecy (mimochodem moc krásné město na břehu jezera obklopeného horskými masivy). Vzali jsme to přes dvě sedla a nějak nám nedošlo, že děti do dvou let by neměly výš jak 1000 m n m, my byli 1700. Bejby to ale prospala a nijak nevypadalo, že by trpěla. Odpoledne jsme se i přes slejvák prošli kolem jezera a navečer vyrazili pro změnu v totálním chcanci do historického centra. Tentokrát jsem nechtěla riskovat další "merdickou" (od merde: sračka) noc a preventivně dala spát Bejby k nám do postele. Pro jistotu jsme to zalomili v 8 s ní. Probouzela se pouhé každé dvě hodiny a já se ráno cítila jako rybička.


Nakonec našich nezapomenutelných Vánoc jsme si ještě střihli pětihodinovku ve zpožděným téžévéčku, kdy Bejby opět přetažená nemohla usnout a řvala. 

A to byly naše první rodinné Vánoce. Jinak jsem děsně moc ráda, že jsem je strávila s Ječmínkem, protože ten má vždycky řešení na všechno a téměř nikdy mu nedojde optimismus a vtipy.














sobota 18. listopadu 2017

V jeslích dítě blinká

Asi mám úchylku! Od tá doby, co máme Bejby, neustále upravuju slova písniček. A jako že mě skoro v každé situaci v hlavě nějaká naskočí.



Ještě ani nebyla vánoční výzdoba v ulicích a supermarkety ještě nezaplavily adventní kalendáře a já už jela koledy. Takže třeba:

...Pásli ovce smraďoši

...Narodil se pokakán (hodně mých cover verzí se vztahuje k vylučování a problémy s potravou obecně)

...Já sním o spáncích dlouhých

...Kadění se rozmazává po zadku (na motivy melodie Chytila jsem na pasece žížalu)


Taky, abych Bejby správně stimulovala, sjíždíme céda s dětskýma songama. Svěrák je super, Nohavicovi Tři čuníci, tam si nejsem občas jistá, zda je album vážně určeno dětem (báseň o komunistech). No ale nejhorší ze všeho je Dáda. Jako malí jsme ji měli na desce a důkazem toho, že nám ji rodiče otáčeli do omrzení je to, že i na první poslech si vybavuju všechna slova.

Dáda zřejmě album Pasu pasu písničky nahrála v období, kdy přišla Felixovi na první bokovku. Její naštvaný hlas nám dává pocítit, že se zrovna potýká s něčím nehezkým. Už první notorická píseň: Chytila jsem na pasece žížalu...potud oukej...pokračujeme...když zazlobí já ji ukážu, uzlík na těle ji uvážu, nebude už mým mazlíčkem, do světa půjde s uzlíčkem. V podstatě Dáda nabádá děti chytat bezbranné tvorečky a pak je mučit, protože jak asi žížalka může zlobit? Vylézt z krabičky, kam ji Dagmara zavřela?

Jedeme dál: Jakási píseň o velbloudovi co na poušti kousnul Bohouše (zřejmě další rozmazlenej spratek, co chudáka velblouda otravoval, plival na něj a dělal dlouhý nos), Dáda pak velbloudovi slibuje, že ho prodá na guláš a plus ho teda ještě večer nepohladí po hrbu, o co velbloud jistě velmi stojí.

Rudlo ty šmudlo, čistý musíš být, žádná holka nebude tě chtít...ani ta Madla z třetího patra. Hygiena určitě ale dítěti je řekla bych šumák, jestli ho nějaká holka bude "chtít". A pak chudák Madla. Co ta Dádě udělala? Že by se taky nemyla? A nebo nosí brejličky? Výborně Dádo.

V současné době má Bejby potřebu se každé dvě hodiny ujišťovat, že zdroj mlíka nevyschl, a tak jedeme celou noc. Napůl spící, Bejby u prsu, mi v hlavě jede pořád dokola: Rudlo ty šmudlo! Vyhnat Rudlu z hlavy, nemožné!


Na závěr jedna záhada, kdo je vlastně ten zloduch v písničce Šla Nanynka do zelí?

Šla Nanynka do zelí, do zelíčka.          (k sobě do zelí nebo k Pepíčkovi?)

Natrhala lupení, lupeníčka.                 (krade tedy zelí Joskovi a nebo je její?)

Přišel na ní Pepíček,                    (formulace: Přišel na ní vypadá spíš na to, že on byl vlastníkem pozemku)

rozšlapal jí košíček.                        (buď jí ho rozšlapal právem, trochu přehnaná reakce na krádež, uznávám, a nebo je to lump co bezdůvodně napadl Anču)

Ty ty ty, ty ty ty,         (KDO???)
ty to budeš platiti!   (tak kdo bude platit? Anča ušlou úrodu a nebo Joska košík?)


Hlasujte pod článkem, buď je lupm A nebo J.


A tady pro dnešek končím, páč je sobota odpoledne, Ječmínek vzal Bejby na dvě hoďky ven a já mám tak dovolenou a nehodlám ji strávit u kompu, jasné?



pondělí 4. září 2017

Otázky života a smrti

Aneb jakým dotazům, i zdvořilostním, se rozhodně vyvarovat, nechcete li riskovat (imaginární) ránu pěstí od čerstvé matky.

krmení dětí v Nantes

TOP jednička: 

"A spíte dobře?"

Prosím? Já snad špatně slyším! Rozhodně se vyvarujte jakýmkoli otázkám ohledně spánku rodičů, toto téma je tabu. Klidně vám budu vyprávět o tom, jak mě dítě posralo nažloutlou stolicí, ale téma spánku se stává třináctou komnatou! Proč? Protože zkrátka nespíme. Teda Ječmínek jaksi víc než já, protože ovládá superschopnost neslyšet dětský pláč a zvuky divokého kance v říji (i takto se někdy Bejby v noci projevuje), a tak se někdy ráno stane, že mi nadšeně řekne: Teda, ta ale hezky spala, vzbudila se jenom jednou! Ano, jednou tě vzbudila ale ty  tři zbývající budění jsi jaksi prošvihnul.
Pokud chcete kojící matku nasrat úplně, proneste toto: Tyjo, vypadáš unaveně, asi jako já, celou noc jsem pařila, vypili jsme asi 5 flašek vína, no nic, dám si pivko a jdu spát, co ty? 

obr spí i v sedě, Bejby by si měla vzít příklad

Dvojka:

"A kdy bude druhý?"

Ano, správně, žena, která nedávno porodila, ať už jakýmkoli způsobem, která se devět měsíců potýkala se zvracením a ztrátou pohyblivosti, která se nemohla, a díky kojení jentak moct nebude, opít a jíž dítě tak nějak narušilo všechno na co si vzpomenete, netouží po ničem jiném, než si to peklíčko dát znova. Nevím, kde lidi chodí na to, že pokud teda máte už to jedno, znamená to nutně, že odteď se budete množit jako králíci do té doby, než si doma nezaložíte školku. 


Trojka:

"A je to kluk, nebo holka?"

Oukej, tohle se dá u tak malejch capartů někdy špatně určit, nicméně pokud vám tuhle otázku položí deset lidí na svatbě, kde má Bejby na sobě růžovo červený šaty, je to sakra divný. A taky po tom, co teda jako řeknete, že je to holka, lidi často reagují: No jo, to je vidět, ona má holčičí obličej. 
Nikdo ale zatím nemá na paní fotografku v porodnici, která se nejdřív zeptala na jméno (které má mimochodem Bejby zcela ženské, řekněme pro příklad třeba Lenka) a pak prej jestli to je holka nebo kluk. Přemýšlela jsem, jestli chce bejt vtipná a navodit intimní atmošku, páč chtěla Bejby fotit jen v plínce, ona vidíc můj výraz honem dodala: No zrovna dneska ráno jsem fotila jedno dítě Lenka a byl to kluk. Oukej. Buď kecáš a nebo se se mnou na oddělení nachází rodiče, co se chtějí krutě Lence (Lenkovi?) pomstít.


Čtverka:

"Jé, to je krásný dítě, jak se jmenuje? Odpovím. Aha, no to moje neteř z druhýho kolena má taky tak krásný dítě, narodilo se ve středu a vážilo 3 kila dvacet, měřilo 50 centimentrů, je fakt krásný, nosí takový body s kytičkama, dělá takový krásný tekutý hovínka, bla bla bla..."

Tyhle lidi, zpravidla důchodkyně, ani moc nezajímá vaše dítě, chtějí jenom co nejvíce lidem vyprávět o jiným kojenci v jejich rodině. Což přiznejme si, vám je putna a jediný co chcete, aby ta milá paní na konec své ódy na potomka nakonec nedala tomu vašemu pusu na čelo svojí rudou rtěnkou. 
Nejhorší odrůdou jsou ale lidi, který s vámi vedou podobnou konverzaci, když kojíte. To se někde v klidu zašiju a myslím si, že mě tam nikdo neobjeví, ale ony tyto báby mají asi nějakej čuch na mlíko a okamžitě přijdou. Některé jenom brousí kolem a hází na vás úsměvy, jiné se přiblíží a spustí. V takových situacích obvykle odpovím jedním slovem a pak hypnotizuju Bejby pohledem a předstírám že usilovně vyrábím a tlačím mlíko.


Né pětku né:

"Tak snad si v klidu dojíš ten desert, řvoucí dítě může počkat!"

Tahle typicky francouzská hláška mě vytáčí hlavně proto, že totálně vystihuje francouzskou mentalitu a jejich vztah k dětem a výchově. Žrádlo a tlachání o ničem vždy na prvním místě. Dítě pak třeba šoupneme nějaký studentce, že jo.


Six:

"Nezajdem na drink?"

Pořádnýho hejta si zaslouží všichni francouzský kámoši, co nás neustále (cca třikrát týdně), zvou na drink, pařbu, večírek. Já bych moc ráda, ale mám jaksi dítě kterého se snažíme naučit v noci spát. Ono je to tak trošku tou francouzskou mentalitou: mám dítě, no a co, zavolám chůvě. Vezmu ho tam, ať si zvyká na virvál a kouř z cigaret, stejně ho pak bude furt čuchat na ulicích. 


Sedum:

"Je hodná?"

Ne, děsně zlobí. Brečí když má hlad. Brečí když se posere a taky když ji bolí břicho. To jí pak dám vždycky za trest klečet do kouta na hrách aby si pamatovala, že když má hlad, nemá co řvát ale slušně mě požádat o bradavku. Asi tak :)

úterý 29. srpna 2017

120 minut

Naší Bejby je sice už deset týdnů, nicméně neustále usiluje do zařazení Guinessovy knihy rekordů v kategorii Vypij co nejvíc mlíka za den. Přes den sosá každé dvě hodiny (Doplnění o několik parných dnů později: někdy i každou hodinu). Pokud byste si snad mysleli, že se dítě napije a vy pak máte dvě hodinky volné ruce, tak to ani náhodou:


14:00 Bejby se probouzí. V jaké náladě závisí jak brzy její probouzení zaregistruji, většinou se ale probere a šklebí se na všechno okolo (např. dveře). Rychle ji tedy čapnu a co nejšetrněji přenesu na nejbližší přebalovací plochu (po bytě máme strategicky rozmístěné tři).

14:05 Posraná plínka vyměněná.

14:07 Posrané body převlečené.

14:10 Začátek kojení

14:35 Konec kojení, opatrně pokládám Bejby, ta se ale stejně pobleje, body neměním, půjdu do pekla.

14:37 V rychlosti na sebe házím boty, beru bágl s "kit de sortie" (něco jako kápézetka na dítě obsahující plínky, dudáka, bryndák, kojící potřeby, náhradní body, krém na mytí zadku a ubrousky) a opouštíme byt.

Tady bych ráda zmínila jeden detail. Při kojení používám dvě metody odhalení prsu, Buď si vyhrnu tričko a nebo si naopak stáhnu ramínka nebo vyndám prso výstřihem. Ušla jsem asi 50 metrů když lehce zavadím pohledem o tričko a zjišťuji, že jsem si narovnala jenom podprsenku, nikoli tríčo. To není poprvé, co se promenuju s tílkem u pupíku.

14:53 Na cestě do centra, kde potřebuju před odjezdem na opravdovou dovolenou koupit pár blbostí, jako třeba kvalitní pohodlnou kojící podprdu, ne jako tu za 5 éček z který máte mlíko všude, se proti nám vynořuje bába. Nijak zvlášť ji neregistruju, dokud mi z ničeho nic nestrčí hlavu do kočáru. Jako celou hlavu. Po chvíli ji vyndá, nic neřekne a jde dál. Nějaký pomatenec, řeknu si a doufám, že mi na Bejby neprskla nemoc šílených krav.

15:02 Bejby spí jak starej dřevorubec (sem tam zachrochtá, sem tam si hlasitě prdne). Jsme před krámem s podprdama. Problém číslo jedna: Podprdy jsou v patře bez výtahu, váhám zda požádat prodavačku o hlídání, nakonec to udělám a ona ochotně souhlasí, asi z krámu s baby věcma zvyklá. Vzhledem k tomu, že mám strach nechat Bejby samotnou s vlastní tchýní, tohle je ode mne odvážný až bych řekla hazadrní počin.

15:04 V rychlosti si vyzkouším několik modelů, nemám čas přemýšlet o ceně, hlavou se mi honí katastrofické scénáře v nichž prodavačka, skrytá překupnice s dětmi, právě inkasuje 500 euro za Bejby a ta mizí v pytli jaký nosí čerti na Milukáše.

15:07 Chvátám ke kase a zjišťuju, že je Bejby na svém místě. Pro jistotu ještě zkontroluju mateřské znaménko, protože záměna dětí, ne asi! Platím nehorázný prachy a dozvídám se, že mám nárok na slevu na mini sluneční brýle. Váhám a pak volám Ječmínkovi. Prý jestli jsou hustokrutopřísný tak ať je koupím, na jihu se nám budou hodit.

15:12 Vracím se do krámu pro brejle a beru modrý jako vrchol rebelství a boje proti stereotypům.

15:25 Bejby mručí a vypadá to, že se probudí. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nejedla oběd a že jsem si ho původně chtěla koupit v pekařství po cestě do města. Všude kde mě napadne si rychle koupit něco k snědku jsou ale fronty. Nechci riskovat probuzení řvouna víc než 15 minut chůze od domova.

15:40 Vběhnu do minimarketu kousek od bytu, kupuju sendvič pochybné kvality a chipsy, ty spraví chuť po každém jídle.

15:43 V běhu kolem lékárny si vzpomenu na krém na opruzenej zadek nurisóna (fr kojenec), co by se nám moc hodil. Přede mnou jedna bába, to půjde rychle. Ouvejs, bába je nedoslýchavá a co hůř, chce si povídat. Zatímco lékárnice hledá v regálech všechny preparáty na rezavý klouby, bába strká hlavu do kočáru. Neptá se. Jenom si odfrkne: taky mám takovýho vnoučka.

15:45 Bejby se pod vlivem bábiny výrazné kolínské probouzí a naprosto zmantená rovnou řve. Ani to ale neuspíší bábin rozhovor s lékárnicí (tenhle týden je tepleji než ten minulý...bla bla bla...zase k vám přijdu....bla...a tenhle krém je na kuří woko?). Bejby řve jak o život, nepomáhá ani výrazné houpání kočárkem, ani dudák (možná že pravej irskej dudák by zabral), ani kámoš slon Šapitó.

15:50 Přes řev neslyším kolik platím a na další otázky lékárnice odpovídám zcela náhodně ANO, NE, NE, ANO, Nashle

15:54 Konečně táhnu kočár do třetího patra, leje ze mě, tričko házím do kouta a připojuju teď už skoro ochraptělou bejby ke zdroji mlíka. Protože je chudák tak ve stresu, že mlíko nepřišlo hned po prvním zaječení, chvíli trvá, než se uklidní a začne sosat. Jako terapii zvolí sosání s pauzama, ublinkáváním a nervováním se.

16:45 Konec kojení a dvouhodinovka začíná nanovo.